Dopis napsala Maruna: Ahoj táto,

Hodně ses věnoval práci a svým koníčkům, ke kterým jsi bral spíš bráchu, a já jsem často zůstávala s maminkou. Na ní bylo všechno ostatní, co Tě až tak nezajímalo – péče o rodinu, dům, zahrádku. Měl jsi doma perfektní servis, ale příliš jsi to mamince se svou cholerickou povahou neusnadňoval, občas ses k ní choval i hrubě, což mě dost štvalo.

Zdroj: Deník

Když jsem se vdala a odešla z domu, jezdili jsme k vám jednou za čas na návštěvu. Většinou jsi nás přivítal, nad naší přítomností nevyjadřoval zvláštní nadšení a za chvíli opět zmizel v dílně, takže náš vztah zůstával spíše vlažný.

Tenhle stereotyp se po mnoha letech přerušil ve chvíli, kdy jednou ráno zazvonil telefon a ozval se bráchův přiškrcený hlas: „Přijeďte, maminka v noci umřela.“ Pro všechny to byl šok, protože sice nebyla úplně zdravá, ale hodně vitální a měla pořád chuť do života. Když jsme dorazili, seděl jsi mlčky u stolu v kuchyni a přestože jsi vypadal klidně, nám bylo jasné, že je to pro Tebe obrovská rána. Byli jste spolu neuvěřitelných 62 let a najednou, ve svých jednadevadesáti letech, jsi zůstal sám.

S bráchou jsme se rychle domluvili, jak se o Tebe postarat, abys mohl zůstat doma, tam, kde jsi byl zvyklý. Poslední rok jsi začal trpět ztrátou paměti a zjistili jsme, že pobyt v jiném prostředí Tě vždycky psychicky rozhodí. Horší bylo, že ses poprvé v životě musel starat sám o sebe. Učili jsme Tě, jak umýt nádobí, kde najít svoje oblečení. Největším oříškem bylo telefonování; mobilu ses celá léta bránil a tak jako spoustu jiných věcí jsi to nechával na mamince. Sice jsi často nadával jak špaček, ale základní funkce mobilu jsi přece jen zvládl.

Dopis napsala Jarka: Milí rodiče,

Byl jsi najednou hodně sám a začalo Ti docházet, co všechno maminka pro Tebe dělala. Jezdili jsme za Tebou dvakrát týdně a už po krátké době se stalo něco pro mne naprosto nečekaného – při vítání jsi mi úplně skočil kolem krku. Jak šel čas, pomalu ses uklidňoval a přestával nás vydírat bědováním nebo nadáváním. Nejtěžší zkouškou pro Tebe byly Vánoce. Strávil jsi je sice s bráchovou rodinou, ale od té doby jsi ztratil vůli žít. Pokaždé, když jsme za Tebou přijeli, říkal jsi nám, jak ses na nás těšil, ale také, že už tu nechceš být. Ještě jsme společně oslavili Tvoje dvaadevadesáté narozeniny, ale během dvou týdnů se Tvůj stav zhoršil a nakonec se Ti Tvoje přání splnilo.

Už jsou to tři měsíce, co jsi odešel, a já jsem si uvědomila, že za ten jeden rok, který nám bylo dáno spolu prožít, se náš vzájemný vztah proměnil a podařilo se nám najít k sobě cestu. Snad už jste zase s maminkou spolu a Ty jí vynahrazuješ to, co jsi tady dole zanedbal. Po maminčině smrti jsem nemohla pochopit, proč odešla jako první zrovna ona. Teď už to vím …

Tvoje dcera Maruna