I talent od boha se neubrání anorexii. Ale nakonec zvítězí

To je ještě možné, začít se sportem na profesionální úrovni v patnácti letech?
Hodně cyklistů začínalo v patnácti. U mě to byl docela problém, první rok byl těžký. Trenér se mnou měl velkou trpělivost. Jezdila jsem v cyklistických tretrách, na kole jsem měla nášlapy (speciální pedály, do kterých je třeba se zakliknout – pozn. red.), a když trenér zavolal, ať zastavím, tak jsem spadla. Neuměla jsem se vycvaknout. Můj trenér ale říká, že jsem velký talent od boha. Do sedmnácti jsme trénovali horská i silniční kola. Od osmnácti mě to začalo víc bavit na silničním kole, které jsem doplňovala cyklokrosem. A právě z cyklokrosu jsem dostala první „pracovní“ nabídku do belgického týmu. Cyklokros mě ale nebavil, hodně se při něm padá, natáhla jsem si vazy v koleni, tak jsem začala pokukovat po silniční cyklistice. A pak přišly nabídky ze zahraničních týmů.

Sotva lapal po dechu. Teď už může objíždět celou ČR

Co vás na silniční cyklistice baví?
Je to týmový sport, je populárnější, je více vidět. Bohužel ale stále platí, že na očích jsou muži, ženy ne. Silniční cyklistika je navíc skupinový sport, což mi, byť jsem introvert, více vyhovuje. Když vyhraje holka z týmu, stojíme společně pod pódiem, pak to jdeme oslavit na večeři. Když nemůžeme, hecujeme a podporujeme se navzájem. A musíme si důvěřovat, vždyť jedeme těsně za sebou rychlostí i 50 až 60 km v hodině po rovině. V cyklokrosu jsem byla pořád sama. Je to navíc nepředvídatelný sport, hodně se během závodu taktizuje, může se stát cokoliv: hromadné pády, taktika, úniky se ujasňují až během závodu. Když v cyklokrosu někdo ujede, je závod téměř rozhodnutý. Navíc jsem se v cyklokrosu, například ve sjezdech, bála.

Silniční cyklistika má svá specifika. Třeba se během závodu „pracuje“ na jednoho závodníka, kterému se pomáhá vyhrát. Jste týmový hráč?
V týmu je nás přes 10 a máme dvě favoritky, na které se nejčastěji „jezdí“. Když vím, že jsem na tom o hodně líp, ale musím pracovat na někoho jiného, protože tak rozhodlo vedení, mrzí mě to. Ale když se to pak povede a skončíme na bedně, mám radost.

S vámi to bylo jeden čas špatné. Bojovala jste s anorexií…
Začalo to nevinně a bylo to velmi rychlé. V květnu 2018 jsem se rozhodla, že před mistrovstvím Evropy v silniční cyklistice, které se jelo ve Zlíně, shodím pár kilo, abych byla lehčí, protože váha hraje v cyklistice velkou roli. Začala jsem omezovat jídlo, ale pak se mi to vymklo. Najednou jsem týden nic nejedla a vůbec mi to nevadilo, tělo si na to zvyklo. Jedla jsem třeba jeden dva kusy ovoce denně. Ale pak jsem se najednou vrhla na všechny sušenky, co jsme měli doma. Následovaly výčitky svědomí a zase jsem nejedla nic. Z extrému do extrému. Po mistrovství Evropy a následné etapě Tour de France (ženy vždy jezdí jednu etapu – pozn. red.) mi došla energie, lékaři mi zjistili podváhu a vedení bývalého týmu mě poslalo domů. Tam jsem do toho zapadla ještě hlouběji a přestala jíst úplně, až mně lékaři zakázali trénovat. Na osm měsíců.

Vydržela jste to?
Chodila jsem trénovat tajně, když byli naši v práci. A pak rychle leštila kolo, aby to nepoznali. Stejně se to dozvěděli a v jednu chvíli to vypadalo, že mi vezmou klíče od bytu. Dodnes mám problém se před nimi najíst. Navštěvuji nutriční terapeutku, snažím se jíst, ale třeba maso mi moc nechutná. Dařilo se mi to dobře, když jsem měla před sebou vidinu olympiády, když jsem objížděla závody, v době koronaviru to bylo zase horší.

Je to častý problém v profesionální cyklistice?
Ano, je. Odhaduji, že anorexií trpí každá pátá závodnice.

Za sportem i jídlem do Trentina

Sport na profesionální úrovní a dieta? To přece nejde dohromady.
Nejde. Začaly mizet svaly, nebyla jsem schopná ničeho. Stejně jsem ale jela na šestihodinový trénink, ale když jsem se vrátila domů, jako by mě vypnuli. Došlo to tak daleko, že mi nikdo nevěřil, že se mi podaří vyjet si nominaci na olympiádu. Vracela jsem se po osmi měsících nicnedělání. Začátek sezony byl pro mě těžký, nedařilo se mi sbírat body. Ale můj trenér mi věřil. Nakonec to dopadlo.

Jak vypadá váš trénink?
Průměrně na kole trénuji tři až čtyři hodiny denně. Ráno vstávám ve 4.40, pak cvičím jógu do půl šesté, posiluji střed těla. Dopoledne si odjedu první trénink, hodně vyjíždím do Jizerských hor, které mám za domem. Na Bedřichov, Smědavu, Jizerku. Často nastoupám dva až tři tisíce výškových metrů. Po tréninku jedu domů, protáhnu se na masážním válci, udělám si strečink, to mi zabere i hodinu. Následuje oběd. Odpoledne se chodím jen tak lehce vyjet, to znamená, že ušlapu tak dvacet třicet kilometrů. Je to nejlepší regenerace.

Takže trénujete sama?
Sama. Nikdo se mnou nechce jezdit. Jezdím hodně v kopcích a prý mám hrozně stereotypní tréninky: jednu cestu jedu čtyřikrát za den. Nebo jezdím jednou cestou tam, druhou zpět a takhle jedu jeden okruh třikrát. Někdy bych byla ráda, kdyby se mnou někdo vyrazil, protože třeba na jízdu po rovině nemám hlavu. Když vidím směrovku Mladá Boleslav 30 km, do toho fouká vítr, ráda bych se za někoho schovala.

Jak vás ovlivnila karanténa a zavřené hranice v době koronaviru?
Přišla jsem o spoustu závodů. Jinak mě to nepostihlo vůbec, na kole jsem jezdila pořád stejně. Jen mi trochu chyběla motivace a stýskalo se mi po holkách z týmu. Když to začalo, byla jsem na reprezentačním soustředění juniorů v Chorvatsku, po čtyřech dnech bylo jasné, že se budou zavírat hranice, tak jsme se vrátili rychle domů.

Jak odpočíváte a co děláte, když nejste na kole?
Když mám volný den, nevím, jak ho využít, neumím odpočívat. Nemám ani moc kamarádů, spousta lidí se ode mne odvrátila, když zjistili, že trpím anorexií. Zbyl mi jen trenér, rodina a teď holky v týmu. Tak hodně čtu, mimochodem i lékařské knihy. Zajímá mě nutriční terapie, výživa, psychologie, protože ta také se sportem souvisí. Nutriční terapii bych se i ráda věnovala v budoucnu, chtěla bych ji studovat na první lékařské fakultě.

To byste se pak mohla sama léčit. Měla jste vlastně nějaké ošklivé zranění?
Před dvěma lety mě srazilo auto. Sjížděla jsem z Ještědu dolů, auto odbočovalo a nedalo mi přednost. Zůstala jsem na kapotě. Auto mělo rozbité přední sklo, já jsem měla jen modřinu na stehně a naražený prst. Pak jsem měla natažené vazy z cyklokrosu, když jsem spadla během závodu na kámen. To jsem nemohla ani chodit. Třikrát jsem měla zlomený nos. Letos na Mallorce v Palmě mě srazilo auto, mám na noze sedm stehů. Ale stejně jsem s tím ujela 66 kilometrů a do nemocnice šla až odpoledne.

Jižní Moravou za kouzlem vinic

Dá se cyklistikou uživit?
Chlapi, kteří jezdí World Tour, mohou, ale my jen stěží. Dostáváme proti nim minimum peněz. Sehnat sponzory pro ženskou cyklistiku je velmi těžké. Jsem zaměstnanec OLYMPU Centra sportu Ministerstva vnitra a k tomu dostávám plat z týmu. Jsem na tom lépe než prodavačka, ale vyskakovat si nemohu.