Jsem tady přes čas, směje se Josef Zíma. Sílu k životu mu dává rodina a publikum

Cesta k herectví a zpěvu nebyla pro Josefa Zímu úplně jednoduchá. Jeho tatínek a maminka sice měli divadlo a hudbu rádi, ale u syna s takovou volbou povolání nesouhlasili. „Rodiče byli učitelé a tehdy se ještě na komedianty koukalo trošku skrz prsty. Ale já jsem byl na gymnáziu velmi špatný žák a exaktní vědy mi vůbec nešly. Matematika, chemie - to byly moji nepřátelé,“ směje se Josef Zíma.

Proto nakonec dostal svolení studovat na konzervatoři. „A když jsem přinesl první pololetní vysvědčení a byly na něm hezké známky, tak se s tím rodiče srovnali. A když jsem se později objevil v tom ‚televizním zařízení‘, byli na mě dokonce pyšní,“ vypráví Josef Zíma.

Příležitost v televizi

Aby jim dokázal, že to s uměním myslí skutečně vážně, po absolvování konzervatoře vystudoval ještě DAMU. Pak nastoupil do divadla v Benešově.

Zlom v jeho kariéře kupodivu nastal, když šel na vojnu a nastoupil do vojenského uměleckého souboru. „V roce 1953 si mě při jednom vystoupení v Městské knihovně v Praze všiml pan režisér Zdeněk Podskalský a dramaturg Jaroslav Dietl, kteří byli pracovníky nově vznikající Československé televize, a nabídli mi spolupráci,“ vzpomíná Josef Zíma.

Hokejový Deník s nadhledem: Zkušený bourák Braňo i nadějný sympaťák Adam

Pánové ovšem vůbec netušili, že zpívající mladík, který je zaujal, je vystudovaný herec. Aby ho vyzkoušeli, svěřili mu uvádění, dnes by se řeklo moderování televizního pořadu. Byla to zkouška ohněm, protože v té době televize všechno vysílala v přímém přenosu.

A jak na to tehdejší novopečený konferenciér téměř po sedmdesáti letech vzpomíná? „Já se to naučil, ale srdce jsem měl až v krku. Účinkující něco spletli, já jsem to na přání režiséra omluvil, ale nakonec se všechno docela povedlo a znamenalo to začátek ne sice mojí kariéry, ale mého účinkování v televizi,“ říká pobaveně muž, který dnes patří k nestorům české televizní zábavy.

Herec? Zpěvák? Co je víc?

V povědomí diváků je Josef Zíma zapsán zejména jako zpěvák, ale jeho profesní začátky tomu příliš nenasvědčovaly. V občanském průkazu měl v kolonce povolání uvedeno, že je herec. V televizi bylo při uvádění pořadů jeho doménou mluvené slovo. Hudební nadání ovšem do vínku dostal. „My jsme hudbu měli v rodině, můj strýc byl hudební skladatel František Pícha a moje maminka krásně zpívala a hrála ochotnicky divadlo,“ přisvědčuje.

Právě v televizi však přišli na to, že jejich mladý konferenciér je, jak sám říká, mocen zpěvu. „Už nevím, kdo to zjistil, jestli Mirek Horníček, nebo Jirka Šlitr… Jednou jsem si sedl ke klavíru a zazpíval - a hned mi to zpívání přifařili,“ líčí své hudební začátky Josef Zíma a přiznává, že se pak celý život tak trochu pral s tím, co je pro něj lepší: „Herec? Zpěvák? Co je víc? Kde jsou větší příležitosti?"

Navíc prý později zjistil, že mimopražští diváci ho jako herce vůbec neznají, protože ho v televizi vídávají hlavně jako zpěváka.

Deník s nadhledem: Sirény na cestách válí, pobavily i naši talkshow

A co je tedy podle něj lepší? „Úplně nejlepší je, když se to sejde dohromady třeba v muzikálu. Já jsem to tak měl, ovšem až na ten taneční pohyb, to mi moc nešlo,“ konstatuje. Z tanečního pohybu prý měl pětky. Když jim tehdejší známý choreograf Josef Koníček předvedl, jak mají tančit, všichni to hned uměli, jen Josefu Zímovi to musel předvádět opakovaně.

„Třeba i desetkrát. A potom jsem to stejně zvoral. Pohybovou paměť nemám,“ přiznává se smíchem.

Dnes bych to zahrál jinak

Pohledný mladý muž hrál, zpíval, objevoval se v televizi i ve filmu… Měl své fanynky?

„Nebylo to tak divoké jako dnes,“ říká Josef Zíma. Žádné fotky ani plakáty oblíbených umělců se tehdy neprodávaly. Doba a socialistická společnost tomu nepřála. „Hezky nás drželi při zemi. I v gážích a honorářích. Ale děvčata byla, to jo,“ připouští a naznačuje, že občas bylo těžké nenechat se příliš unést vlastní popularitou. „Já jsem to překonal, ale ono je to náročné, když vám holky choděj do baráku a v noci vás budí,“ vzpomíná.

To už ho lidé znali i jako prince Radovana z filmové pohádky Princezna se zlatou hvězdou, která vznikla v roce 1959. „Když ji začali dávat každý rok o Vánocích v televizi, moje žena Eva Klepáčová mi řekla: Ty budeš princ až do smrti,“ usmívá se Josef Zíma.

Velmi populární však byl i díky sovětské pohádce Mrazík, v níž nadaboval hlavního hrdinu. „My jsme mívali s manželkou takový vlastní vánoční týden, protože v televizi běžely naše pohádky. Ona hrála Káču v pohádce Hrátky s čertem a já prince v Princezně se zlatou hvězdou, které se dávaly kolem Štědrého dne. A koncem roku chodíval Mrazík,“ vysvětluje.

Ke svému výkonu v Princezně se zlatou hvězdou však má výhrady. „Já se na to nerad dívám, protože vím, že dnes bych to zahrál jinak. Ale dnes už mi tu příležitost nikdo nedá,“ říká se smíchem.

Nekorunovaný král dechovky

Jméno Josefa Zímy je pro řadu lidí spjaté zejména s dechovkou a úspěšným televizním pořadem Sejdeme se na Vlachovce. Jak se z pohádkového prince a populárního zpěváka stane „Pepíček“ Zíma, nekorunovaný král české dechovky?

„Dostal jsem se k tomu trochu oklikou. Já jsem byl zpěvák taneční hudby, ale přišla doba, kdy se kolem hudby a zpívání tvořily takové divné partičky. Mně se to nelíbilo, tak jsem se ozval a ti, co o tom rozhodovali, mě dali k ledu,“ krčí rameny.

Ale měl štěstí v neštěstí, protože téměř vzápětí ho oslovila gramofonová firma s nabídkou zpěvu s dechovou hudbou. „V té době jsem někde zazpíval nějakou polku, oni zjistili, že mi to jde, a tak se na mě obrátili,“ vysvětluje Josef Zíma.

S nezvyklou nabídkou prý problém neměl: „Já jsem z jižních Čech, a kde se hraje krásná dechovka? V jižních Čechách a na jižní Moravě.“ Připouští, že mu zpívání s dechovkou pomohlo i ekonomicky, protože o jeho vystoupení byl velký zájem.

„Vyprovokovali jsme to televizním pořadem Sejdeme se na Vlachovce. Nejdříve vznikla dvě pokračování na zkoušku a nakonec jich byly více než dvě stovky. Natáčely se ještě v polovině devadesátých let, kdy už je uváděla Pavlína Filipovská, ale já jsem tam často účinkoval,“ připomíná.

Divili se, že „zpěváček“ dostal velkou roli

Na taneční hudbu, s níž začínal, však Josef Zíma nikdy nezanevřel a stále se k ní rád vracel, mimo jiné prostřednictvím muzikálů, v nichž účinkoval. Zůstává jí věrný i dnes.

„Jezdím s pořadem, který je kombinovaný, takže tam nezpívám jenom ‚Přes dvě vesnice‘, ale třeba i směs písní Oldřicha Nového, Karla Hašlera i dalších, které mají do dechovky daleko,“ upozorňuje.

Rád vzpomíná na své divadelní úlohy a přiznává, že na ně měl už od svých začátků velké štěstí. „Dostával jsem krásné role, jako je třeba Čapkův Loupežník, ale myslím si, že velkým zlomem pro mě byla spolupráce se slavným režisérem Alfrédem Radokem, který mi svěřil hlavní roli Pietra v Rollandově Hře o lásce a smrti. Dokonce jsem si v ní i krátce zazpíval, ale jinak to byla velká dramatická úloha. Tehdy se všichni divili, proč mi ji Radok svěřil, protože mě měli jen za ‚zpěváčka‘,“ podotýká Josef Zíma.

Deník s nadhledem: Chirurgové umějí přišít hlavu

Za velké štěstí považuje, že jako mladý herec mohl na jevišti sledovat své slavné kolegy, mezi nimiž byla například Nataša Gollová, Václav Trégl, Jaroslav Vojta či Eduard Kohout.

„Tehdy jsem byl kandrdas (začátečník, pozn. red.), ale i dnes bych těmhle lidem rád chodil pro pivo a leštil jim boty, kdyby tady byli,“ říká a připomíná i své velké umělecké a lidské vzory: „Kromě mého tatínka to byl pan profesor Miloš Nedbal, vynikající herec, psycholog a kantor. Pak jsem obdivoval Jana Wericha, protože toho stačilo jen poslouchat a dívat se na něj a člověk dostal velkou školu. A pak to byl samozřejmě Alfréd Radok. Myslím, že dnes mladí lidé už takovou úctu k těm, kteří něco dokázali, necítí.“

Za svou velkou divadelní příležitost Josef Zíma považuje i muzikál Hrabě Monte Christo, kde si zahrál roli abbého Farii. Na stříbrném plátně se příliš často neobjevoval, protože v divadle měl až 18 představení měsíčně, a s jeho dalšími aktivitami by se to dalo těžko skloubit. Ale i tak se objevil asi v pěti filmech.

Závist se mě netýkala

Jako zpěvák stával na pódiu s největšími hvězdami své doby – Richardem Adamem, Rudolfem Cortézem, Karlem Gottem, Evou Pilarovou či Waldemarem Matuškou, kteří byli v tomto žánru úspěšnější než on… Jak to vnímal?

„Závist se mě netýkala, já se vždycky se všemi přátelil a dodnes jsme kamarádi třeba s Vaškem Neckářem. Teď bohužel zemřela Naďa Urbánková, tak už nás moc není,“ zamýšlí se Josef Zíma. Upozorňuje, že i ze slavné poválečné werichovské éry už zbývá jako jeden z posledních. „Nejdřív to bylo Divadlo satiry, pak Divadlo ABC… Z toho pětiletého působení u pana Wericha, kterého potom z politických důvodů šikovně odstavili, jsme zbyli já, Alena Vránová a Jiřina Bohdalová,“ povzdechne si.

Svou devadesátku, kterou oslavil v loňském roce, však bere s humorem: „Já nevím, co tady dělám. Já už tady bejt nemám. Vždycky si se zpěvačkou Yvettou Simonovou říkáme, že jsme tady přes čas.“

Radost a dobrý pocit z práce i ze života mu prý dodává publikum na jeho vystoupeních. „Díky tomu, že se na mě lidé usmívají, že se na mě chodí dívat, jsem tady. Ale i díky tomu, že mám báječnou rodinu a jsem už čtyřnásobný pradědeček,“ říká ve videocastu Deník s nadhledem Josef Zíma.