Prvně jste se objevil na obrazovkách televize Prima přesně před deseti lety. Utíká čas za moderátorským pultíkem rychle, nebo pomalu?
Pořád stejně. Ale to i proto, že se pořád něco děje. Během těch deseti let se toho stalo hodně, vysílali jsme zprávy přímo z terénu během povodní – z terasy Národního divadla nebo ze zatopeného Ústí nad Labem. Jezdili jsme po českých i moravských městech a víkendové zprávy moderovali z proskleného kamionu. A před třemi lety do toho přišlo celé zpravodajství CNN Prima NEWS.
Co Tomášovi prozradil Karel Voříšek:
Když jsme u čísel… Na podzim vám bude šedesát, ač na to nevypadáte. Dokázal jste si při vstupu na televizní obrazovku představit, že v křesle moderátora zůstanete tak dlouho?
Chceš-li pobavit Boha, vyprávěj mu o svých plánech… Takže bych se tenkrát asi hodně smál a dodal k tomu i svoje oblíbené: „Uvidíme, neplánuj.“ Na druhou stranu jsem vždy vyznával filozofii světových zpravodajských stanic, že moderátor zraje se svými diváky. Letos to bude mé čtvrtstoletí za zpravodajským moderátorským pultem, u vína by to už byl, myslím, docela slušný archiv.
Vzpomenete si, kdy jste musel poprvé během živého přenosu využít umění improvizace?
Ve své knize Nebát se a mluvit si povídám o přesvědčivosti a mluvení s Janem Přeučilem. Popisuju v ní, jak můj bývalý televizní ředitel Vladimír Železný nám – začínajícím moderátorům – říkal, že zprávy může moderovat i cvičená opice. Ale správný moderátor se pozná, když se něco stane. Umí se totiž rozhodnout, zareagovat. Ta schopnost se prohlubuje s tím, jak máte natrénováno.
Pak vás ani nerozhodí, když najednou během vysílání dostanete z režie povel do ucha: „Vypadla reportáž, pouštíme jinou, o rozpočtu, a nestačíme přehodit čtecí. Řekni něco…“ Vy jste v záběru, nemůžete reagovat na režii slovem, tak jen lehce přikývnete, že rozumíte. Začnete v paměti dolovat slova k reportáži o rozpočtu a něco řeknete. V takovém případě stejně jako krátká návštěva, tak i krátké sdělení potěší.
Jste dobrý improvizátor? Je to parketa, v níž se cítíte pevný v kramflecích?
Moderuji také různé akce přímo před diváky. Vystupuji jako motivační řečník na téma mých knih Štěstí se dá naučit a Žij teď. Vedu přednášky, semináře a individuální konzultace přesvědčivosti Nebát se a mluvit. Nikdy se mi ještě nestalo, že bych jel podle pevně daného scénáře od začátku až do konce. Vždycky se něco stane, něco je jinak. To mě baví. I divák vycítí, že se něco děje a čeká, jak zareaguju… Jedeme v tom spolu a nenudíme se.
A nejtěžší situace, kterou jste musel v roli moderátora řešit?
Měl jsem absolutní zkrat ve Španělském sále Pražského hradu. Moderoval jsem velikánskou akci za přítomnosti bývalého prezidenta Miloše Zemana. Mluvil jsem na jevišti a měl ho přivítat. Jenže domluvený signál, že se otevřou dveře a zazní fanfáry, nikde…
Karel Voříšek o moravských a českých vínech:
Co nastalo, jak jste se s tím vypořádal?
Mluvil jsem, mluvil a najednou přišel signál. Napětí ze mne spadlo, ulevilo se mi a já přivítal „Václava Zemana“. Lidi se smáli, já zazmatkoval, a abych to napravil vyhrkl jsem: „Promiňte, Milana…“ A bylo dokonáno! Obecenstvo řvalo smíchy a já byl propocen na všech partiích těla. Raději bych se neviděl, ale musel jsem moderovat dál ještě hodinu a půl. Přehnaně jsem se neomlouval, občas jsem na to téma zavtipkoval a pak o tom při svém projevu vtipkoval i prezident.
Je něco konkrétního, nač se během moderování vždy těšíte?
Mně stačí málo. Těším se na atmosféru živého vysílání, na vystupování před lidmi z očí do očí, kde všechno, co řeknete, všechno, co se stane, nejde vzít zpátky. Ani přetočit, opravit. Jedete na první dobrou. I s tím rizikem, jak ho trefně glosovala jedna reportérka a moderátorka, že „uvést prezidenta může být někdy pořádný oříšek“.
Podá moderátor během živého vysílání jiný výkon, než když se předtáčí?
Stoprocentně. Víte, že při živém vysílání máte jen jeden pokus. Soustředění by mělo být absolutní. Zpravodajství je živý organismus, často se mění pořadí reportáží během vysílání, přibudou nové zprávy, něco se děje, reagujete, aby se divák dozvěděl co nejvíce.
Stane se, že nemáte svůj den, a byť profesionál, vršíte přeřek za přeřekem?
Den blbec si nevybírá. Padni, komu padni. To se soustředíte na nějaké obtížně vyslovitelné slovo, jako třeba „nejneobhospodařovávatelnější“, povede se a vy se následně zadrhnete u obyčejného „pozemek“.
Čím se po neúspěšném vstupu zkoncentrujete, vrátíte do hry?
Nehroutím se. Stalo se, jedeme dál. Nutné je neproklínat se. Zkoncentrovat se, ale nepadnout do křeče očekávaného dalšího průšvihu. „Jsme tím, o čem si myslíme, že jsme,“ tvrdí Buddha a má pravdu. A nebrat se příliš vážně. Pofidérní důležitost vás ovládne a začnete vršit jednu chybu za druhou.
Říká se, že moderovat hlavní zpravodajskou relaci, ve vašem případě Hlavní zprávy, je vrchol kariéry. Vy jste ho dosáhl. Máte jiný soukromý sen?
Koukl bych se do vesmíru, abych z výšky viděl celou planetu Zemi, obklopenou nekonečnem. Nadhled – to je to, co většině z nás chybí. Utápíme se v malichernostech, hrabeme se v minulosti, bojíme budoucnosti a zapomínáme žít.
Nahrává se anketa ...
Na CNN Prima NEWS vás diváci vídají tři roky, ale na Primě letos slavíte deset let. K tomu se přidá po prázdninách zmiňovaná šedesátka. To je rok pro oslavy. Budete slavit?
Je to nadupaný rok. K tomu ještě pětadvacet let zpravodajství a dvacet let s mým partnerem Vláďou. Ptáte se na oslavy? Držím se ověřené zásady, že nejlepší mejdany jsou ty neplánované. Stejně jako můj život. Nikdy jsem neměl pevný plán, splněné body, které bych si odškrtával. Přesně nalinkovaný jízdní řád života není pro mě.
Od roku 2003 tvoříte pár s partnerem Vladimírem. Nechystáte ani oslavu výročí?
S Vláďou se stále něčím příjemným překvapujeme, stejně jako jsou nejlepší neplánované mejdany, jsou skvělé i nečekané dárky. Proč čekat na nějaké výročí, jakési určené datum? Tady a teď. Neplánujeme, žijeme.
Nedávno jste v jednom rozhovoru řekl, tedy v nadsázce, že si na partnerovi nejvíc ceníte toho, že s vámi tak dlouho vydržel. Co tak strašného provádíte, že to stojí za medaili?
Žádná nadsázka, pravda to je. Vidíte, to je dobrý nápad, nechám Vláďovi odlít medaili. Myslím, že to není nic strašného, ale mám jako každý svoje nálady a svoje dny. Ve vztahu je důležitá tolerance a pochopení.
Vztah není soutěž, kdo vyhraje. Nám hodně pomáhá pravidlo pěti minut. Když si třeba i ostřeji vyměníme názory, platí, že doba, po kterou spolu nemluvíme, nepřekročí pět minut. Znáte to… Pohádáte se, ale vaše důležitost nechce udělat první krok. Věta: „Vládíku, už je to pět minut?“ je podanou rukou ke smíru. Funguje to, vyzkoušejte. Má to ale jednu podmínku. Musí vám na tom druhém opravdu záležet a musíte ho mít rád i s jeho chybami a nesnažit se ho předělat.
