Herec Marek Lambora: V Praze má každý svých problémů dost. Libí se mi tu

Nedávno jste stihl natočit dvě pohádky. Hrajete v nich prince?
Každá z pohádek je trochu jiná. Ta první je milounká, klasičtější, druhá mnohem dobrodružnější, trochu fantasy. V pohádce Zdeňka Trošky Zakleté pírko hraji nemocného mladého hraběte, kterému hrdinka příběhu Aninka pomůže se ze zakletí uzdravit. Je to menší role, natáčel jsem jen pár dní, ale i tak jsem si to užil. V pohádce Princezna zakletá v čase hraji prince. Natáčení bylo skvělé, bylo to mé první velké nakouknutí k filmu. Scénář je krásně napsaný, režisér Petr Kubík si na tom dal hodně záležet. U této pohádky jsem poznal kouzlo čtených zkoušek u filmu. Většinou na prvním dni natáčení se všichni ze štábu, ať už se znají nebo ne, cítí trochu divně. Když jsou čtené zkoušky, tak se první natáčecí den snáší mnohem lépe.

Modelka Alena Šeredová: Po příteli dojídám a kilo navíc neřeším, zamaskuji ho

Takže vás to nyní táhne spíše k filmu?
Musím uznat, že jak jsem k filmu přičichl, otevřel se mi směr, ke kterému asi inklinuji. Před kamerou mě to začalo hodně bavit. Došlo mi, že člověk k herectví potřebuje velmi málo prostředků, ale zároveň tam musí být úplně všechno. Je to pro mě velmi zajímavá práce, drobnokresba, která se mi líbí.

Před půlkou ledna odstartoval na Primě nový seriál Slunečná, kde hrajete jednu z hlavních rolí. Bude podle vás Slunečná diváky bavit?
Věřím, že ano. Myslím, že má v sobě spoustu nových věcí. Hraju podnikatele Janka, jehož firma se stará o velký byznys. Jsou to takoví „vlci z Wall Street“, kteří skupují a prodávají elektrárny a jsou v tom dobří. Podobnou linku jsem tady v seriálu ještě neviděl. Zajímavý střet je i to, že se pražská zlatá mládež dostane na statek mezi lidi, kteří berou život úplně jinak.

Vy sám preferujete spíš město, nebo přírodu?
Jsem spíš městský typ. Mám rád přírodu a výlety, ale neumím si zatím představit, že bych si koupil dům na samotě a do Prahy dojížděl hodinu a půl. Potřebuji kontakt, povídat si s lidmi a být někde ve společnosti.

Herec Michal Dalecký: Vykopl jsem dveře, natočil záběr a jel k porodu

Seriál je dlouhodobá intenzivní práce v poměrně omezeném okruhu lidí. Nehrozí trochu ponorková nemoc?
Po čtyřech měsících natáčení je to už dobré. Ze začátku to bylo těžší. Začínali jsme s exteriéry na statku, kde to bylo prima, točilo se v podstatě filmovým způsobem na dvě kamery. Pak jsme ale přišli do ateliéru, který byl pro všechny nový. Bylo v něm tím pádem i víc prostoru pro zpoždění nebo jiný zádrhel. Protože ale štáb znám z předchozího televizního projektu a všichni jsou velmi milí, na natáčení se vracím hrozně rád. I když někdy začínáme strašně brzy ráno, a já jsem naopak docela noční pták.

Vyhrál jste poslední řadu show Tvoje tvář má známý hlas. Bylo to náročné?
Čekal jsem, že to náročné bude, vyzvídal jsem u kolegů, kteří prošli předchozími řadami. Přesto mě překvapilo, jak moc náročné to bylo. Už jenom co se týče psychiky, času, svalových potíží. Měl jsem třeba nateklé nohy! Taky mi to ale hodně dalo! Nejsem zpěvák a asi k tomu ani nikdy nedojde. Díky téhle show jsem se však ve zpěvu uklidnil. Třeba muzikál Šakalí léta jsme nazkoušeli ještě před Tváří, a když jsem v nich hrál po show, byl jsem už mnohem uvolněnější a mnohem víc si to užíval.

Jaká proměna vás nejvíc bavila?
Nejvíc jsem se bál Freddieho Mercuryho, ale pak mě právě tahle proměna moc bavila. Potom mě bavil Justin Timberlake, protože mám rád jeho hudbu, a užil jsem si i Naďu Urbánkovou, ze které jsem zpočátku nadšený moc nebyl. Tím nijak nechci shazovat interpretku, ale já si sám sebe nedokázal ani jako ženu moc představit. A úspěch to přitom mělo větší než zrovna třeba Timberlake. Vlastně jsem si užil všechny díly kromě Jasona Deruloa, protože on zpívá falzetem, a to já neumím. Problém byla i Missy Elliott, protože tam bylo během vystoupení strašně moc věcí – dvakrát jsem se musel převlékat, byly tři velké choreografie a spousta textu. Když mi na tréninku všechny choreografie ukázali, odpadl jsem a řekl si, že to prostě nedám. Z prvního tréninku jsem odcházel úplně zdeptaný. Nakonec se to ale nějak dalo dohromady.

Michal Nesvadba: Prý nesmím umřít, říkal jeden chlapeček

Jezdíte na snowboardu. Plánujete někam vyrazit během letošní sezony?
Rád bych jel do Rakouska, ale zatím to podle diáře moc nevypadá, že bych v něm našel alespoň týden.

Není pro vás podobný sport kvůli vaší herecké vytíženosti trochu rizikový?
To mě ani nenapadlo! Vlastně si neumím představit, co by se stalo, kdybych si nedej bože zlomil nohu! Jsem ale docela svědomitý, mám helmu i chránič páteře, snažím se nejezdit náročné trasy. Loni v Alpách jsem vjel na černou sjezdovku, podíval jsem se dolů a sešel jsem to druhou stranou, protože to bylo fakt tak strmé, že jsem si to raději rozmyslel. A to si nemyslím, že bych jezdil nějak špatně!

Vy jste přešel z osmiletého gymnázia na konzervatoř. To jste se v půli studia rozhodl začít s hraním?
Vždycky říkám, že jsem se k herectví dostal jako slepý k houslím. Na gymplu v Ústí nad Labem jsme mívali vánoční večírky, kdy studenti dělali různá vystoupení – recitovali básně, zpívali písničky. My jsme v tomto ohledu byli jako třída poměrně aktivní, dělali jsme kousky z muzikálů. Začalo to Karkulkou, pak přišly Kvaska a Pomáda. Všechno to bylo samozřejmě na playback, ale my jsme byli šťastní. Tam jsem zjistil, že by mě něco podobného bavilo. V kvartě jsem se dostal do dramatického kroužku. Asi po třech měsících se mě Lucka Hejnová, která kroužek vedla, zeptala, jestli bych nezkusil přijímačky na konzervatoř.

Jak na to reagovala rodina?
Když jsem s tím nápadem přišel domů, máma mi řekla, že to nepřipadá v úvahu a že si mám dodělat gymnázium a pak ať si jdu, kam chci. Tak to trvalo několik týdnů, kdy jsem ji přemlouval s tím, že se tam stejně určitě nedostanu. Nakonec jsem ji zlomil a povolila mi to, začal jsem se na přijímačky připravovat. Řekla mi ale, že pokud chci ke zkouškám, ať se zlepším ve škole. A já jsem opravdu, ač jsem nebyl pilný student, zabral, protože se mi herectví začalo líbit. Dostal jsem se na přijímačky, přijali mě na konzervatoř a tam jsem zjistil, že je to to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohl udělat.

Josef Kemr: Pan herec a ikona protestů. Odpor k Sovětům dával originálně najevo

Už to tak maminka také vidí?
V ní se to zlomilo, když jsem prošel druhým kolem přijímaček. Viděl jsem na ní, že mi přeje, abych se tam dostal. A od té doby je to největší fanynka, co mám.

Do Prahy na konzervatoř jste šel poměrně mladý…
Bylo mi necelých šestnáct. Bylo to pro mě zajímavé, velký svět! Vůbec jsem nevěděl, jak funguje třeba metro. Ústí sice není úplná vesnice, ale přece jen Praha je Praha. Musím říct, že jsem si to tady doopravdy oblíbil. Je tady hodně lidí, každý má dost svých problémů, nikdo nikoho neřeší… Byl jsem šťastný, že jsem se sem přestěhoval.

Pro maminku to ale mohl být docela stres, mít šestnáctiletého syna tak daleko, ne?
Je fakt, že jsem první dva roky jezdil na víkendy domů. Ale samozřejmě kontroly po telefonu byly každý den, mamka se bála, což je asi přirozené. K životu to tak nějak patří.

DENISA NOVÁKOVÁ