Život nejsou jen medaile. Oštěpařce Nikole Ogrodníkové fandí i její nová rodina

Začátkem letošního ledna oznámila bývalá vicemistryně Evropy i další novinku – odchod z tréninkové skupiny Jana Železného a rozhodnutí trénovat se nadále sama. Byť se mnohým její krok zdál podivný, Nikola vytrvala. Na červnovém ME v Římě skončila sice pátá, zato hodila oštěpem nejdál za poslední dva roky. A to má letošní nejdůležitější závod – letní olympiádu – před sebou.

Několikrát jste řekla, že rozhodnutí trénovat se sama souvisí především s tím, že chcete nést odpovědnost jen sama za sebe. Šlo o momentální pocit, nebo vaši typickou vlastnost?
Zodpovědnost, kterou jsem popisovala v rozhovorech, byla důsledkem mých předchozích zkušeností. Během kariéry jsem prošla mnoha trenérskýma rukama. A moje rozhodnutí samozřejmě souvisí i s tím, jak funguju v životě, občas si dělám věci po svém a nerada se moc vážu na ostatní.

Nevím, jestli mě to naučil sport, nebo je to nějaká moje povahová vlastnost, ale po zkušenostech s různými trenéry jsem se rozhodla, že i kvůli svému věku si v tuhle chvíli chci trénink kontrolovat sama.

Veronika a Biser Arichtevovi: Umíme se pohádat, ale pokaždé je to v mezích

Společnost Exkluzivně

Trenér je většinou člověkem, který sportovci určuje a nalinkuje sportovní život. Není těžké se přemluvit, když se vám zkrátka na stadion nebo do posilovny nechce?
To je jediná věc, se kterou problém nemám. Disciplína mě neděsila, bála jsem se spíš, jestli si dokážu nastavit trénink správně, jestli budu mít tréninkových dávek dostatek. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že se mi nebude chtít.

I když trenéra máte, taky se vám občas nechce vylézt z postele, ale vy stejně jdete, protože musíte.

Sportovci často popisují vliv kolektivu – že je to fajn být v partě a vzájemně se hecovat. Nejste teď tak trochu na všechno sama?
Když jsem začínala s atletikou, měla jsem v Ostravě trenéra, který byl učitelem na střední škole. Měl svou práci, a když jsem potřebovala jít na trénink ráno, nemohl tam se mnou být, velmi často jsem proto musela fungovat sama. I později, když jsem třeba odcestovala s partnerem do zahraničí, mi trenér jen posílal tréninkové plány. Zkrátka, zažila jsem, jaké je to trénovat bez trenéra.

Teprve pak jsem se stala součástí skupiny, to bylo najednou hrozně fajn, povídali jsme si, na tréninku byla sranda…

Na tréninku si i víc odpočinu

A přesto jste nakonec z tréninkové skupiny Jana Železného odešla.
Odchod nevzešel z mé iniciativy. Poslední dobou jsem se cítila divně. Nevím, jestli jen proto, že jsem byla nějak vnitřně nespokojena s tréninky a tím, jak sama funguju. Možná jsem byla přesycená lidmi a informacemi. Neříkám, že to takhle bude vždycky, ale teď mi to vyhovuje. Ono to bude znít blbě, ale já si na tréninku i víc odpočinu. Možná jsem nějaký odpočinek a uvolnění potřebovala.

Vnitřní nespokojenost pramenila i z faktu, že vám je už přes třicet a sezon, kdy budete aktivně závodit, ubývá? Že se chcete pořád zlepšovat, něco si dokázat?
Je to tak. Pořád cítím, že mám rezervy, že se můžu zlepšovat, určitě to není tak, že bych dělala atletiku jenom proto, abych to do konce kariéry nějak doklepala. Mám pořád velké cíle. Poslední roky jsem měla zdravotní problémy, potkala mě borelióza. Přišly různé psychické trable, zdálo se mi, že trénink nebyl pro mě dobře nastavený. Už mi není dvacet, abych se sžívala s novým trenérem, většinou to tak dva roky trvá, než si sednete. Za ty roky jsem taky nabyla nějaké vědomosti, nejsem nepopsaný list.

Právě probíhá olympiáda v Paříži. Jak moc je pro vás důležitá? Upínáte k ní své myšlenky, nebo ji berete jen jako jeden z důležitých závodů?
Symbol pěti kruhů je magický, zná ho každé malé dítě. Je těžké brát olympiádu jen jako jeden ze závodů, vždyť o ní všichni mluví. Už jen fakt, že se koná jednou za čtyři roky! Příprava probíhá vlastně celý cyklus předtím, poslední rok se předolympijská příprava spíš ladí. Ale já jsem v tomhle možná jiná.

Na jednu stranu je atletika samozřejmě můj život, na druhou stranu vím, že život není jenom získávání medailí, ale i jiné věci. Proto bych nemohla říct, že se na olympiádu „upínám“. Po sportovní stránce možná, ale někde v hlavě mám i druhou kolej, reálný život.

Přesto pro mě olympiáda hodně znamená, vím, že už jich moc nestihnu.

Největší strašák je kvalifikace

Váš konkrétní cíl se týká spíš umístění, nebo výkonu? Na ME v Římě jste hodila nejvíc za poslední dva roky, a přesto z toho bylo „jen“ páté místo.
Když ještě upravím techniku, mohla by bedna vyjít. (smích) Samozřejmě, ve světě se konkurence ještě víc otevře, dobré holky hážou stabilně od 62 metrů. Největší strašák je kvalifikace. Divák si myslí, že to je stejné jako v závodě, akorát máme o tři pokusy míň, ale vy víte, že pokud neprojdete kvalifikací, končíte. Kvalifikace se hází většinou ráno, což není pro tělo úplně vhodné, je nastaven limit, jde o aspekty, které vás svým způsobem vyčerpávají a vnitřně stresují. Občas se mi v důležitých závodech stalo, že jsem se musela zachraňovat až třetím pokusem. V tu chvíli vám hlavou projde - teď, nebo nikdy.

Simona Stašová o Jiřím Bartoškovi: Zase mi dal lekci. Jeho reakce jsou geniální

Společnost

Děláte sport, který v Česku téměř všichni sledují. Vy jste ale původně začínala se sedmibojem. Co vás přivedlo k oštěpu – slavná česká jména, nebo jen touha to zkusit?
Myslím, že slavná jména nebyla důvodem, proč jsem s oštěpem začala. Když jsem dělala víceboj, vrhačští trenéři se mě na závodech ptali, proč se nedám jenom na oštěp. Nechtěla jsem, víceboj mě bavil, přišel mi takový pestrý. Pak přišel zlom, během sedmibojařského tréninku jsme trénovali sice spoustu disciplín, ale nic na sto procent. Nemůžete věnovat trénink třeba detailně oštěpu, navíc jsem v této disciplíně nezískávala tolik bodů jako na výšce nebo na překážkách. Takže jsme trénovali spíš vícebodové disciplíny. Rozhodovala jsem se mezi překážkami a oštěpem, myslím, že i v překážkách bych byla dobrá, měla jsem je hrozně ráda. Přesto jsem ráda, že jsem se nakonec rozhodla pro oštěp.

close info Zdroj: se svolením Ivany Roháčkové zoom_in Nikola Ogrodníková se svojí novou rodinou

Proč?
Skončila bych daleko dřív. U sprintů to tak prostě je, rychlost jde s věkem dolů, ve světě je obrovská konkurence, po třicítce bych se těžko kvalifikovala na mistrovství světa, i kdybych byla doma dobrá. V oštěpu je to jasně dané, hodíte přes 60 metrů – otevře se vám brána do světa. Když jsem začala věnovat jen oštěpu, pochybovala jsem. A moje babička mi po pěti letech, když mi to pořád nešlo, říkala: „Nikolko, a nemyslíš, že by ses měla vrátit k tomu vícebojaření?“ Naštěstí jsem si to v hlavě nastavila tak, že zlepšit se v oštěpu prostě trvá, že musím zatnout zuby, vydržet, pilovat techniku. Ale jednoduché to nebylo. Při házení oštěpem v sedmiboji mi logicky nedošlo, kolik detailů ovlivňuje výkon, nevěděla jsem, do čeho jdu.

Vrhat oštěp není jako házet míčkem

Omlouvám se za otázku, ale je oštěp vůbec zdravý? Pamatuju si, jak Jan Železný vždycky popisoval svá zranění. Záda musí přece dostávat strašně zabrat!
Jsou lidé, co se narodí s nějakou indispozicí, trhají se jim více svaly než ostatním nebo mají problémy s klouby. Musím zaťukat, že já jsem kvůli oštěpu nebyla na žádné velké operaci. Většinou jsem měla nějaká menší zranění, nebo jsem hodně trénovala, fáze byly těžké, tělo nestačilo zregenerovat a zátěží se svaly narušily. Laik si myslí, že oštěpař naposiluje v posilovně a pak to nějak silou hodí, ale ono to skutečně není stejné jako hodit míčkem. Při vrhu se dostáváme do pozic, které nejsou zdravé pro tělo ani pro nohu, o kterou se v poslední fázi opíráme. Na nohu jde několikatunový tlak, proto má taky hodně oštěpařek problémy s kolenem a se zády. Mě záda bolí, když házím blbě, když nechytám správně techniku. Ale už jsem si na to nějak zvykla, bolest mě nelimituje.

Když jsem sledovala poslední mistrovství Evropy, překvapilo mě, jak se oštěpařky fyzicky proměnily. Ještě za éry Báry Špotákové šlo o ženy s výraznou muskulaturou, širokými rameny, silným pasem. Dneska na první pohled nepoznáte, jakému sportu se atletka věnuje. Je tedy technika při oštěpu důležitější než typ postavy?
Obojí je důležité. Když se podíváte na ženský oštěp, každá z nás vypadá jinak a čerpá z jiných zbraní. Já jsem se narodila víc muskulaturní, v tomhle to mám jednodušší. Některé holky mají větší stehna a zadek, jsou oplácanější, ale zase mají silné nohy, dokážou se dobře postavit. Zdá se mi, že celkově jsme dnes trochu menší a hubenější, než byly oštěpařky v době Báry. Ani v posilovně nejsme na stejných vahách, které naposilovaly ony. Když ale máte dobrou techniku a zároveň fyzičku, je to při závodech plus.

Karel Vágner vdával dceru: Byla to nádherná svatba. Andulce to moc slušelo

Společnost

Jak jste se jako dítě dostala k atletice?
První a druhou třídu jsem chodila na výtvarnou školu, od třetí do čtvrté jsem byla na jazykovce. Měla jsem štěstí na rodiče, dávali mě i sestru na různé sporty, všichni jsme lyžovali, jezdili na kole. Mamka nás taky neustále přihlašovala na různé kroužky – prošla jsem keramikou, hrála na kytaru, tancovala, dělala krasobruslení, plavala, zkoušela i volejbal. Na jazykovku chodili trenéři z baseballu, softballu nebo z atletiky vybírat si talentované děti.

Ve škole jsme měli vždycky nějaké testy, jednou za rok jsme běželi třicítku, skákali do dálky. Předbíhala jsem i kluky, takže paní učitelka dala trenérům vědět, že má ve třídě nadanou žačku. A že by byla škoda, kdybych ve sportu nepokračovala.

Přišla jsem domů a oznámila, že mě chtějí na sportovní školu. Taťka byl pro, mamka mě chtěla dát spíš na tenis, ale nevěděla, jestli to finančně zvládneme. Nepocházela jsem z rodiny, která by si mohla dovolit úplně všechno. Takže v páté třídě jsem začala s atletikou na sportovní základce v Porubě.

Moje motivace? Být lepší

Spousta nadaných dětí ovšem u sportu nakonec nevydrží.
Milovala jsem pocit výhry, ráda jsem byla v něčem dobrá. Právě tenhle pocit mě hnal dopředu. Závodili jsme s jinými školami, já z toho měla trochu stres, teprve jsem v atletice začínala. Proti mně stály na startu holky z atletických oddílů, těch jsem se vždycky bála. Přesto jsem je chtěla porazit, předběhnout. To byla moje motivace – být lepší! Mě totiž bavil sport sám o sobě.

Sedíme spolu na zahrádce restaurace Terra v Třinci. Pocházíte z Ostravy, ale dlouhou dobu jste kvůli sportu žila v Čechách. Jste ráda, že jste se i díky partnerovi vrátila zpět domů?
Myslím, že jo. Praha na mě byla moc uspěchaná a já jsem tam trávila čas jenom kvůli práci. Miluju ji – ale spíš jako občasná návštěvnice. Věděla jsem, že jakmile skončím s atletikou, vrátím se zpátky a budu tady.

Po těch letech v Praze jsem si neuměla představit, že bych v hlavním městě žila nebo s partnerem vychovávala děti.

close info Zdroj: se svolením Ivany Roháčkové zoom_in Nikola Ogrodníková

Měla jste vždycky partnery sportovce?
Já jsem se na to takhle neupínala, většinou to tak spíš vyšlo. I když – mně se teda jen tak někdo nelíbí. (smích) Nevím, jestli jsem tak náročná, ale kdyby někdo postavil přede mne do řady deset mužů, je pravděpodobné, že se mi nebude líbit ani jeden. Potřebuju zavnímat něco, co mě
s tím člověkem propojí, nějaké vnitřní charisma – a to mám skutečně s málokým. Nedívám se na vzhled, zajímá mě nějaká mimosmyslová komunikace, jiskra. A myslím, že na tohle mě vždycky někdo dostal.

Vy teď sice prožíváte krásný vztah, ale pamatuju si rozhovor, kde jste mluvila o rozchodu s vaším bývalým partnerem Vítězslavem Veselým. Přišla jste mi tenkrát hodně smutná, jako byste ani nevěděla, proč ten konec nastal.
To je složitá otázka… Aktuálně prožívám teprve třetí dlouhodobý vztah, ten první trval osm let a zařadila bych ho do kategorie dětské lásky, chodili jsme spolu od sedmnácti. Pak jsem se zamilovala do Víti, házel oštěpem stejně jako já. Byla jsem sice vztahově vyspělejší, věděla jsem, jak chci žít, přesto to bylo komplikované. Chodili jsme spolu šest let a během té doby se se mnou Víťa asi desetkrát rozešel. Fungovali jsme nahoru–dolů, strašně dlouho jsem žila v nejistotě a náš vztah mě stál hodně sil.

Prostě někdy jsou vztahy toxické

Proč jste sama neodešla?
Mám už takovou povahu, nevzdávám se, nějaké neshody pro mě nejsou důvodem rozchodu. Beru to tak, že společně na vztahu pracujeme, že je to závazek, snažím se udělat všechno pro to, aby byl partner v pohodě, aby to vyhovovalo oběma. Vztah s Víťou mi bral hodně energie, protože pak už byl hodně jednostranný. Pro mě to tehdy bylo hrozně bolavé téma. Nedokázala jsem o tom mluvit, bylo těžké si přiznat, že se něco stalo, nešlo říkat „už spolu nejsme“ a za měsíc „zase spolu jsme“. A pak po půl roce „ne, nejsme“.

Prostě někdy jsou vztahy toxické a vy se v nich nadobro ztratíte, musíte být pak ta zodpovědnější, která řekne – takhle už ne! Na druhou stranu – vztah s Víťou byl pro mě sice bolestivý, ale zároveň jsem se z něj hodně poučila a věděla jsem, že pokud si někoho najdu, budu vědět, jak chci žít. Už by mi nedělalo problém z nefungujícího partnerství odejít.

Nebyl komplikovaný i fakt, že vás nějakou dobu Vítězslav Veselý trénoval?
Ono to bylo celkově těžké. Když se se mnou Víťa rozešel, několikrát jsem ho prosila – když už jsem tedy na rozchod přistoupila –, jestli by mě dál trénoval, že je to pro mě důležité. Ale on by to nezvládal, nebylo by to asi obohacující ani pro jednu stranu, takže se spolupráce ukončila. Za období, kdy mě trénoval, jsem ale moc vděčná. Bylo to něco, co jsem potřebovala ve své kariéře zažít. Víťa měl dobrý cit na načasování tréninku, viděl, jak funguju a co zažívám doma.

Respektoval, že mě třeba čeká cesta na Moravu, že ji musí načíst do tréninku, tři hodiny v autě vám totiž uberou síly. Trénink přizpůsoboval aktuálním věcem, což jiný trenér nedělá, vidí své svěřence jen od pondělí až do pátku a neví, co dělají ve volném čase. A Víťa viděl, jak funguju i během menstruačního cyklu. Tak mi trénink prostě nastavil jinak, zbytečně mě netrápil.

Právě ten osobnější přístup mi hodně pomohl.

Kateřina Brožová ukázala novou psí lásku. Je to pěkný divoch a mazel, říká

Společnost

Téma menstruace a výkonu mě extrémně zajímá. S tenistkou Andreou Sestini Hlaváčkovou jsem tomu kdysi věnovala podstatnou část našeho rozhovoru. Některé věci totiž nemůžete naplánovat, závody jsou jasně dané. Jak s tím pracujete?
Ano, i pro mě je to téma, tím spíš, že dělám oštěp. Když mám menses, jsou pro mě hrozně náročné házecí tréninky, záda mi nedrží tak jako normálně. Prostě tělo a trup jsou povolenější, všechno víc bolí a nedostanu se do pozic, jak bych chtěla. Poslední roky se to snažím řešit čínskoumedicínou, abych neměla ukrutné bolesti, první dva dny bývají skrze energii náročné, jako by mě někdo vycucal.

Bývala jsem i strašně ospalá a opravdu se mi házet nechtělo, i ta spínavost na oštěp byla během menses o dost pomalejší. Takže jsem se snažila vyřešit alespoň bolest, cykly jsou totiž hodně spojené s psychickou stránkou. Díky čínské medicíně se průběh menstruace zlepšil, ale únava a bolesti zad mě pořád trápí, i když nejsou abnormální.

Jednou jsem začala menstruovat v den závodu a říkala jsem si – tak se jen rozcvičím, budu šetřit síly, a hodila jsem dobře. Jindy jsem nebyla schopná kvůli menstruaci hodit nic, ani se mi nechtělo, jen jsem se těšila do postele.

Před dvěma roky jste poprvé veřejně sdílela na sociálních sítích svůj současný vztah s hokejistou Petrem Vránou. Velmi přirozeně jste se také dostala do náhradní mateřské role. Což u vytížené sportovkyně, která se zatím starala hlavně sama o sebe, není obvyklé.
Rodinu jsem vždycky chtěla, na rodinné zázemí jsem byla dost upnutá. I během sportovní kariéry trávím hodně času se svojí sestrou nebo babičkou. Bylo pro mě vždycky důležité být pořád v blízkosti rodiny, její přítomnost mě dělá šťastnější. Když jsme se poprvé s Péťou poznali, ani na chvilku mě nenapadlo, že by mi vadilo, že má syna. Leo je Petrovou součástí a bylo mojí volbou, jestli do toho půjdu nebo ne. Navíc jsem se na novou roli těšila. Jasně, ve dvaceti by to bylo jiné, ale doteď jsem kvůli kariéře mít děti a rodinu nemohla, neměla jsem delší dobu ani partnera. S mateřskou rolí jsem splynula tak přirozeně, až jsem se bála, že si budou ostatní myslet, že se přetvařuju, snažím se zalíbit.

Nikola Ogrodníková se svým partnerem Petrem Vránou v Římě:

Když vás s Leem vidím, dojímá mě to. Působíte oba šťastně.
Lásku k Leovi jsem pocítila velmi rychle. Hodně holek mi říkalo, že neví, jestli by zvládly vychovávat partnerovo dítě, že to neberou za automatickou věc. Popravdě jsem nechápala, co je na tom divného. Když si najdete partnera, kterého máte ráda, je vám jedno, jestli má dítě. Problém by byl, kdyby Leo neměl ke mně hezký vztah. A pokud by šlo o dítě, které má svoji maminku naživu, rodinné vazby fungují jinak. Ale Leo o svoji maminku bohužel přišel.

My si od začátku našeho seznámení sedli, až jsem byla překvapená. Bála jsem se, že se Leovi třeba nebudu líbit, ale to se naštěstí nestalo. On se na mě naopak hodně upnul, nechtěl mě nikomu půjčovat, pořád říkal, že jsem jenom jeho. Hlavně když viděl, že se bavím s někým cizím.

Snažíme se s Leem o všem mluvit

Možná i tohle vám teď pomáhá – trénujete se sama, ale máte zázemí, které netvoří jenom partner, ale ještě jeho dítě. Navíc malý Leo je váš nejvěrnější fanoušek.
Několikrát jsem ho vzala na soustředění, letos se mnou byl na podzim na Slezské Hartě, já tam běhala… Jde o nejhorší tréninkové období, polykáte dost dávek, není to úplně příjemné. Měl boby, posledních dvacet metrů běžel přede mnou, aby mi pomohl a tahal mě. Já jsem se v těch chvílích začala smát, protože mi to přišlo hrozně roztomilé. Kolikrát jsem doběhla, nemohla jsem vůbec dýchat, nahlas hekala a on vždycky přišel, pohladil mě, ptal se, jestli jsem v pořádku. Bál se, že omdlím, tak jsem ho ujišťovala, že musím takhle trénovat, že to trochu bolí, ale jestli chci na olympiádu, není jiná možnost.

Tímhle mu ukazuju svoji cestu a on to nějakým způsobem vnímá. Včera než šel do postele, tak mě objal a řekl, že je na mě pyšnej, že páté místo je super. Že třetí by bylo lepší, ale že je rád – i páté je skvělé. Jak byl menší, tak mu spoustu věcí ještě nedocházelo, ale teď jsme spolu víc, vidí, jakým způsobem funguju. Ví, že nejde jen o závody během víkendů, že musím trénovat každý den.

Váš partner přišel o svoji ženu za tragických okolností – bála jste se, že vstup do rodiny, která je zasažená traumatem, nezvládnete?
Bavíme se s Leem o jeho mámě dost často… Silné bylo, když přiletěli z Kanady Leovi prarodiče. Poznala jsem je víc, trávila jsem s nimi i hodně času a vytvořili jsme si mezi sebou hezké vazby. Najednou si v plné hrůze uvědomíte, co se jim stalo, že přišli ze dne na den o dceru, vnímáte jejich bolest. V momentě, kdy jsme se sblížili, mi znovu došlo, čím si museli projít… Snažíme se s Leem o všem mluvit, všechno řešit nahlas a otevřeně, od začátku chodil k psycholožce. Myslím, že to pro něj bylo přínosné, dost věcí daleko rychleji pochopil. Dokáže o tom, co se mu stalo, přemýšlet a mluvit jako dospělej chlap.

Zorka Hejdová: Po třicítce není snadné si udržet váhu. Musím se omezovat v jídle

Společnost

Mluvíte spolu česky, nebo anglicky?
Tak nějak napůl, ale myslím, že víc česky. Když přiletí babička s dědou z Kanady, tak se doma logicky mluví víc anglicky, aby nám rozuměli. Pobývají tu i tři měsíce, a když jde pak Leo v září do školy, mluví jen anglicky, přijde mu to přirozenější. Ale někdy je to tak, že řekne tři slova česky
a pokračuje v angličtině, prostě takový mišmaš.

Vím, že se těžko předvídá, co bude „pak“, ale sama jste to nakousla. Chtěla byste i nadále zůstat u sportu, nebo vás láká i něco, co je úplně mimo sportovní oblast?
Chtěla bych pomáhat mladším atletům, práce s dětmi mě baví. Na druhou stranu nevím, jestli bych to chtěla dělat jako své jediné zaměstnání. V poslední době mám v hlavě takovou myšlenkovou díru, kterou jsem ještě nezaplnila. Někdy se ta díra zvětšuje a přemůže mě, vytváří blbou náladu – co budu po atletice dělat?! K oštěpu mě nikdo nenutí, dělám ho dobrovolně, protože mě to baví, naplňuje. A takhle bych chtěla fungovat v zaměstnání.

close info Zdroj: se svolením Petra Hrubeše, make-up a styling Eva Kubienová zoom_in O zajímavý styling se Nikole postarala Eva Kubienová z ostravského Divadla Petra Bezruče

Rozumím. Jako dramaturgyně věřím, že divadlo a sport mají leccos společného. Zažíváme totiž velmi euforické stavy, které je pak těžké najít i v reálu. I proto hodně sportovců po konci kariéry bojuje s psychickými problémy a těžko hledají další smysl života.
Snažím se těšit na věci, které jsem doposud nemohla dělat, třeba vyzkoušet si nějaké jiné sporty. Věřím, že i to mi bude přinášet štěstí.

Nebo rodina, ta úzká i širší – snažit se někomu pomáhat, v tom vidím smysl. Předávat své zkušenosti je přece hezký pocit. A pak jsou drobné radosti – hrozně ráda trávím čas s lidmi, dávám jim ráda dárky, baví mě pocit, když má druhý radost. Ráda taky někam vezmu svoji sestru…

Vaše sestra u atletiky nezůstala?
Sestra to zapíchla u mažoretek, pak zkoušela ještě plavání. Měla potom nějaké problémy se srdcem, takže jí byl sport zakázán. Ale touhu po profesionalismu v sobě nikdy neměla. Když se připravovala na vysokou školu na přijímačky, poprosila mě, jestli bych jí vytvořila pár tréninků, aby požadovaný kilometr uběhla. Naordinovala jsem jí nějaké dvoustovky a třístovky. Úplně se mi svíralo srdce, radši bych to zaběhla za ni, když jsem viděla, jak u toho trpí. Tehdy mě napadlo, že nemůžu dělat trenérku, že nezvládnu nikoho trápit, když sama vím, jak těžké to je.

Chci se víc potápět

Jaký sport, který jste zatím nemohla dělat, vás tedy láká?
Určitě bych chodila hrát častěji tenis. A taky se chci víc potápět, přes léto nemůžu nikam odcestovat, na jaře jsem v hlavní přípravě, většinou v Jihoafrické republice, takže termíny, kdy by se dalo odcestovat do Egypta nebo Indonésie, mám vyblokované. Loni jsem si zaplatila kurz a začala jsem se učit jezdit na kajtu, to mě taky baví. Jde o sporty, kterým se musíte věnovat, a jakmile nastane delší pauza, musíte dovednosti oprášit.

Potápění, kiteboarding… Vám zřejmě odvaha nechybí!
Možná to tak vypadá, ale já při potápění bojovala s velkými strachy. Jako dítě jsem byla s rodiči a dalšími lidmi na dovolené na lodi, děti skákaly uprostřed moře do vody. Strašně jsem to chtěla zkusit, ale strach mi to nedovolil. Děsila mě představa, že jsem někde uprostřed oceánu, daleko od břehu a nevím, co je pod vodou. Většinou jsem vždycky plavala jen podél břehu. U šnorchlování to bylo stejné, trvalo mi tak tři roky, než jsem se trošku otrkala. I teď se občas bojím. Nerada se potápím ve tmě, proto jezdím hlavně tam, kde je teplá voda a krásná viditelnost. Večer bych do moře nevlezla, otevřený oceán mě svým způsobem pořád děsí. Užívám si potápění v Itálii nebo v Polsku. Mají tam hluboké bazény a dá se tam dojet autem.

I do Itálie jezdíte autem?
Jasně, vždycky si tam nakoupím nějaké dobroty, těstoviny, omáčky, do naší Toyoty Corolly se toho hodně vejde… (smích) A taky se podívám i do jiných měst. Řídím ráda, člověk je svobodnější, nemusí se na nic vázat, může se zastavit, kde chce, objeví toho daleko víc. Často jsem cestu z Ostravy do Itálie nebo Francie absolvovala sama autem a ještě si ji užila. Občas se sice snažím šetřit síly a raději jedu vlakem, ale máme pejska, nechce se mi ho do vlaku tahat. Navíc s sebou vozím sportovní náčiní. Miluju i rychlou jízdu, časem bych chtěla jezdit i na motorce. Ale teď, i kvůli Leovi, je praktičtější a bezpečnější moje Toyota.

Těšíte se, že vám bude Leo fandit i na olympiádě?
Uvidíme. (smích) Důležité je, abych skutečně prošla kvalifikací. Nemám to tak, že bych se těšila na konec sezony. Závodila jsem letos poměrně málo, ještě bych si na pár závodů chtěla zajet, vlastně se ani netěším na dovolenou. Ještě jsem totiž nedokončila to, co dokončit mám.