Herečka z Dobrých zpráv Sára Rychlíková: Dokážu zahrát víc než role krasavic

Když se podívám na vaše role, máte celkem velký žánrový rozptyl. Je tu seriál Mise, ale aktuálně i diskutovaný film Banger.
Asi bych si netroufla říct, že stojím na obou stranách žánrové barikády. Například v Bangeru jsem ve výsledku řekla asi tři věty!

Jak jste se do téhle party dostala?
Tehdy mi zavolala castingová režisérka Maja Hamplová, abych přišla na kamerovky. Na ně mám velmi dobré vzpomínky, protože při nich Maja měla i nějaké věcné připomínky k mému herectví. Toho si cením a bylo mi to moc užitečné.

Tanečnice Natálie Otáhalová si vyzkoušela roli modelky a touží hrát v seriálu

O co šlo?
Můj projev je někdy až moc divadelní a potřebuje na kameru v některých situacích „ubrat“. Maja se mnou zkoušela různé polohy a nakonec to vyšlo. Jsem za tuhle zkušenost moc ráda.

Máte pocit, že už máte svoji typovou škatulku?
O tom jsem přesvědčená a mrzí mě to. Teď mě obsazují hlavně do rolí krasavic. Studovala jsem čtyři roky herectví na DAMU a myslím si, že dokážu zahrát i víc. Na škole jsem měla vůbec štěstí na role matek, starostek – žen ve věku 50 plus! Ráda bych si zahrála v nějakém dobovém projektu, abych ukázala, že mám třeba i ten talent. (smích)

Jak vzpomínáte na přijímačky na DAMU?
Byly strašný! (smích) Můj problém odjakživa byl, že když se na mě někdo upřeně díval, třeba známí nebo učitelé, měla jsem pocit, že dělám něco blbě a zasekla jsem se. Oni mě ale uklidňovali, že je to dobrý, ať pokračuju! Hlava si vždycky dělala scénáře o tom, kdo si o mně co myslí, aniž by to tak bylo.

Takže jste si na přijímačkách domýšlela, že?
Přijímačky měly tři kola a já po každém z nich volala hned domů, že to určitě nedopadne, že jsem to pokazila. Moje mamka, která si moc nepřála, abych tam šla studovat, byla tedy v pohodě a uklidňovala mě, že se svět nezhroutí.

Lucie Vondráčková je v poslední době samá změna, daří se jí v práci i v soukromí

Proč jste si nevěřila?
Například už v prvním kole se mě hlasová profesorka zeptala, jestli je tohle můj „normální hlas“, nebo jestli jsem nemocná. Můj hlas je totiž přirozeně hluboký, do altu… Pro leckoho je to překvapivé, někdy mluvím skoro jako chlap.

Co po vás v herecké komisi DAMU chtěli za etudy?
Dostala jsem zadání, že mám předvést jeden ze čtyř živlů… Předvedla jsem oheň. Což bylo – zajímavé. (smích) Pak jsem měla představovat šamana, který boha žádá o vodu, protože v mé vesnici dlouho nezapršelo… Když to teď vyprávím, zní to jako pěkný bizár! Vím, že se přijímačky natáčejí, dost přemýšlím, že si ty záznamy vyžádám a podívám se na ně.

Každopádně vás vzali!
V den, kdy jsem se to dozvěděla, jsem ještě seděla s kamarádem na kafi a říkala si, že mě určitě nevzali – přece jen uplynula delší doba. Navíc si Daniel Hrbek, který byl jedním z členů komise, některé z nás na konci třetího kola fotil a mě vynechal… Tak jsem byla smířená s nezdarem. Až nedávno mi vysvětlil, že mě nefotil, protože měl už nejspíš jasno. Ale ty nervy! Hlásí se asi 350 lidí a berou 13. Spíš tě celý čas připravují, že to nevyjde.

Co byl plán B?
Kdyby mi tehdy nevyšla DAMU, šla bych studovat dentální hygienu. Neměla jsem to ale nikdy hozené – buď a nebo. Dentální hygiena pro mě byla spíš alternativa, je to obor, ke kterému jsem měla blízko, navíc je to dneska celkem lukrativní práce.

Ještě na DAMU neradi vidí, když studenti točí?
Tahle situace trvá, ale za mě dává smysl. Vezmi si, že máš v ročníku třináct studentů, kteří mají společně něco tvořit. A když si každou chvíli každý na týden odskočí na natáčení, naruší to celou výuku, která je na kolektivu založená. Těžko můžeš zkoušet dialog s někým, kdo tam zrovna není.

Okupace na prknech. Sara Sandeva je jedinou ženou v nekorektní inscenaci

Už máte dostudováno?
Teď v září mě čekají státnice. Měla jsem jít už v květnu, ale měla jsem docela dost práce, a tak jsem si to odložila. Určitě už ale vím, že bych na DAMU chtěla pokračovat dál, dokud to půjde. Studium mě moc baví.

Jste hlavní tváří seriálu Dobré zprávy z novinářského prostředí. Jaký je váš vztah k novinářům?
Každý máme svou práci, kterou chceme dělat, co nejlíp to jde. Ale měly by existovat nějaké hranice, které by novináři překročit neměli, umějí lidem dost ublížit. A jejich argument: „Vybrala sis profesi herečky, tak se nediv,“ pro mě není odpověď. Herečka jsem proto, že mám ráda umění. Nikdo nemá právo zasahovat mi do soukromí.

Co vás na tom nejvíc rozčiluje?
Pro mě je třeba nepochopitelné, když se mě novináři dokola ptají na něco, na co jim nechci odpovědět. Měli by to respektovat a nechat mě být. Místo toho následuje téměř hon na čarodějnice. Já to nečtu, ale vždycky si to přečte třeba moje babička…

Na co se vás ptají nejčastěji?
Jestli mám nebo nemám přítele! (smích) Až ho budu jednou mít, tak o něm stejně mluvit nebudu.To ale zase otevírá prostor pro spekulace. Zatím mě spojovali jen s muži, kteří byli úplně mimo – třeba s kolegy, co mají manželku a děti… S tím souvisí i další nejčastější otázka – jací muži se mi líbí a co by měl splňovat muž mých snů.

Na to se odpovídá jak?
Že se k tomu radši nevyjádřím. (smích) Vždycky, když jsem si myslela, že nějaký muž mé požadavky splňuje, ukázalo se, že jsem stejně vedle.

Jak jste se připravovala na roli moderátorky zpráv?
Že by mě nechali přečíst s někým zprávy? To zrovna ne. Hraju moderátorku, ale v seriálu se točí i jiné scény třeba v exteriérech, je tam tedy všechno možné. Co mě ale rozhodilo, když mi během jakože moderování zpráv zapnuli čtecí zařízení.

Jitka Asterová: Vrásky mi nevadí. Otáčí se za mnou ženy a mladí mě chválí

Novinářský rychlokurz neproběhl?
Proběhlo sezení s lektorem, který mi ukázal, jak moderátoři zprávy čtou a jak to zhruba chodí. Ale jak už jsem řekla, ta role není jen o tom, je to seriál, který má děj, osudy postav.

Znamená pro vás natáčení velkou změnu režimu?
Mám velkou roli, takže jsem teď měla na place hodně dvanáctihodinových natáčení, kdy se udělá i dvanáct obrazů. Volné víkendy mám opravdu málokdy. Velkou školou pro mě byl předchozí projekt, seriál Mise. Tam jsem se naučila si zapamatovat větší množství textu. Mám naštěstí fotografickou paměť, učení mi jde i teď snadno. Přečtu si text den předem a pak si ho opakuji.

Ukázka ze seriálu Dobré zprávy

Jak jste se tedy dostala ke kumštu? Vaše rodina nepochází z uměleckého prostředí. Maminka je zdravotní sestra a táta podniká.
Moji rodiče, i když nejsou z branže, jsou stejně jako já velcí extroverti, řekla bych až „klauni“. Od malička viděli, že v sobě mám „něco“, co musí ven. Dělala jsem krasobruslení a účinkovala v lední revue, což už má s herectvím něco společného. Taky jsme hodně chodili do divadla. Zásadní pro mě ale bylo, že jsem si hrála sama. Vytvářela jsem si vlastní svět, hrála divadýlko, situace. Tam se to probudilo. Třeba když jsem viděla nějaké divadelní představení, doma jsem si přehrávala celé scény i s imaginárním partnerem! To mi vydrželo docela dlouho, myslím do sedmnácti let.

Krasobruslení je náročný sport. Hodí se vám teď ten dril v herectví?
Tahle disciplína je ve mně hluboko zakořeněná a opravdu z ní těžím dodnes. Prostě vím, že musím a vydržím pak hodně. V krasobruslení máš tréninky od pěti ráno a nikdo se tě neptá, jestli se ti chce, nebo ne.

Jaké skoky umíte?
Dávala jsem i dvojitého Rittbergera, Flipa… Bruslila jsem patnáct let a pořád mám ke krasobruslení silné pouto.. Ono se to nezapomíná, ale na Axela bych si musela zase trochu potrénovat.

Bruslila jste i v páru?
Jezdila jsem sólo a synchronizovaně. Pak byla lední revue, tu jsem milovala. Mám na ni úžasné vzpomínky, jezdila jsem třeba v kostýmu hamburgera. (smích) Také jsem byla ovečka, zlatonka, vánoční dáreček, krokodýl, kuře…

Jak se v takových kostýmech jezdí?
Třeba když jsi vánoční dáreček, máš na sobě takovou velkou krabici a nemáš kam dát ruce. Ale jde to, kostýmy jsou na bruslení uzpůsobené.

Zmínila jste, že maminka si nepřála, abyste se stala herečkou…
Máte pravdu, ale nebylo to ani tak kvůli tomu, že by ve mě nevěřila. Už od dob krasobruslení totiž ví, že nejsem typ s ostrými lokty. Nemám ráda konflikty a žabomyší války. Takže herecká šatna asi není tvé nejoblíbenější místo. Zatím jsem měla štěstí, že jsem na žádný slepičinec nenarazila. Na DAMU jsme měli skvělý kolektiv a v Divadle na Vinohradech ho máme taky. Jsou tam inteligentní kolegové, i proto to tam miluju!

Ester Geislerová byla těsně před vyhořením. Teď prozradila, co ji zachránilo

Ke komu máte v Divadle na Vinohradech nejblíž?
Svou práci si chci užít a to, co tam vytvářím, chci s lidmi sdílet. Měla jsem štěstí už v prváku, kdy jsem tam hostovala, že jsem měla šatnu se Zuzanou Vejvodovou, se kterou jsem si hned padla do noty – jak pracovně, tak soukromě. Jsme si blízké dodnes. Potom tam jsem s Ťuldou Brouskem, Tomášem Töpferem… Ten pro mě hodně znamená, hodně jsem se od něj naučila a mám radost, že se o mě zajímá nejen jako o herečku, ale i jako o člověka. A nesmím zapomenout na režiséra Juraje Deáka, se kterým jsem nazkoušela naposledy hru Dům Bernardy Alby… Dokázal ze mě dostat výkon, zároveň mě dokázal podržet v soukromém životě – hned na mně poznal, že se něco děje… Vinohrady pro mě zkrátka vyzařují rodinné teplo, což, myslím, není v divadlech moc běžné. Často se v divadle stává, že si hned po představení jde každý za svým. Ale na Vinohradech si rádi sedneme společně do klubu a povídáme si.