Kliknutím zvětšíteKdyž se díváte na inscenaci, která vznikla podle vašeho románu, vnímáte, jak moc souvisí její téma s dnešní dobou, například i s válkou na Ukrajině?
Souvztažnost vidím a vnímám docela silně. I s Ukrajinou, kterou jste sama zmínila. Když v jedné ze scén inscenace Fanka reflektuje tehdejší situaci, člověk má pocit, že by stejnými slovy mohla zhodnotit i dnešek, jen by vynechala slova o Rakousku-Uhersku. Podobnost je tam naprosto zřejmá, diváci v té chvíli zmrznou v tichu. I proto jsem do textu dramatizace dala větu „Nenávist vzniká z frustrace“. Celá řada negativních jevů ve společnosti pramení z čiré frustrace, a na tuhle strunku pak někdo rád úspěšně zabrnkne. Tento scénář se odehrává stále dokola, tehdy i teď.
A může právě kniha či divadelní inscenace podobnou frustraci překlenout? Říkají a píší vám čtenáři, že jim vaše romány „otevřely oči“?
Stalo se mi to mnohokrát, dokonce v různých rovinách. Snad je to i tím, že se snažím pozorovat věci z různých úhlů, nikomu nestranit a neodsuzovat postavy, které mají naprosto odlišné názory než já. Občas je to ovšem docela fuška. Nejen autorsky, ale i v každodenním životě. Vždyť v dnešní době jsme absolutně zavaleni informacemi, řekla bych až informačním balastem. Člověk nemá mnoho prostoru, času a vůle, aby se zastavil, nadechl, vydechl a pokusil se na vše podívat z odstupu. Často mi čtenáři píšou, že se teprve při čtení Šikmého kostela podívali na karvinský region i problematiku česko-polských vztahů z jiného úhlu nebo že pochopili, z čeho vznikl jejich dávný rodinný konflikt.
To vám konkrétně někdo řekl?
Ano, tuhle konkrétní větu slýchám docela často. Tady se už sto let v souvislosti s česko-polským konfliktem vede zákopová válka, kde každý omílá jen tu svoji pravdu. A já do toho najednou vnáším pohled druhé strany, který třeba lidé nikdy neslyšeli, protože žijí v uzavřené komunitě s jednou „jedinou“ verzí historie. Jsou to lidé vesměs pokročilého věku, kterým nakřapávám celoživotní přesvědčení. Lidsky dokážu pochopit, proč se na mě zlobí. Změnit názor je velmi obtížná disciplína.
Kdy vás poprvé napadlo, že budete o místním regionu psát román?
Vychovávala jsem sama děti a vedla u toho nakladatelství, takže jsem neměla moc času sama pro sebe. Občas jsem psala drobné povídky, které byly spíš takovou reflexí běžných životních situací, popisovala jsem setkání s podivným člověkem na ulici, skandál v tramvaji, komplikovaný rozchod své kamarádky… A pak mě napadlo napsat povídku o čtyřproudé silnici, která odděluje kostel od hřbitova. Říkala jsem si, jak musí být obtížné přenést rakev s nebožtíkem přes dálnici. Přišlo mi to jako šílený, až absurdní motiv.
A tak jsem se vydala ohmatat si místo, udělat si podrobné rešerše – jsem typem autorky, která musí na místě vždycky alespoň den pobýt, nasát atmosféru. Tenkrát jsem potkala svoji první pamětnici. Převyprávěla mi historii Barky a Ludwika, zamilovaného páru, který teprve před svatbou zjistil, že jsou sestřenice a bratranec, a museli proto požádat o papežský dispens. Šlo o první příběh z mé knihy, který jsem kdy slyšela. Pamětnice mi ho vyprávěla dokonce nad hrobem lidí, o kterých tak zaujatě hovořila. Mimochodem, prožili mnohaleté šťastné manželství.
Jak jste zareagovala?
Byla jsem z jejího vyprávění úplně perplex. Ten příběh je totiž naprosto neskutečný! Odešla jsem nahoru k dolu Gabriela, sedla si pod kaštan, zapálila cigáro a řekla si – ne, to není námět na povídku, ale na román! No a tak jsem odjela domů a začala psát.
Neustále se pohybujete mezi Prahou a Ostravskem, v čem vidíte největší kontrasty mezi oběma regiony?
Řekla bych, že v samotném přístupu k životu, ale jakákoli paušalizace bude vždycky kulhat. Ostrava je na tom i dnes jinak, lépe. Ale Karvinsko je region sociálně zdecimovaný. Žije tady velké množství lidí, kteří řeší skutečné existenční problémy. A s určitou nadsázkou řečeno – když řešíte existenci, nemáte vůli ani prostor na úvahy o existencialismu. Vše mimo rámec každodenního bytí vám pak přijde malicherné, banální, zbytečné. Což zase pro změnu může člověk z Prahy vnímat jako omezené obzory, malost. Největší problém odloučených regionů je totiž v perspektivě, v jejich úhlu pohledu. Když odhlédneme od současné politické a zahraniční situace, mám pocit, že v Praze nehledí lidé do budoucnosti s tak velkými obavami. Jenže míra frustrace je na Karvinsku obrovská, dokonce bych řekla, že jde o sociální časovanou bombu.
Z čeho tedy pramení vzájemné nepochopení?
Z předpokladů, z domněnek, z odposlechnutých a neustále papouškovaných názorů. Z přetrvávajících mýtů. Občas si připadám jako karvinsko-pražská ambasadorka, snažím se povrchní domněnky vyvracet, překládat z jednoho sociálně-kulturního kontextu do druhého.
Víte, existují věci a názory, které jsou v Praze svaté, zatímco tady se nad nimi bude spousta lidí ušklíbat. Anebo jinak – lidé, kteří jsou v Praze oceňováni a uznáváni, platí tady na Karvinsku za belzebuby. Pochopitelně to platí i obráceně. Obojí vnímání, tedy pražské i karvinské, je opodstatněné, má svou vlastní logiku. Problém spočívá v tom, že neexistuje smysluplný dialog. Pojďme proto spolu mluvit a navzájem si trpělivě vysvětlovat, proč je ten samý člověk pro jedny arcilotr a pro jiné uznávaný filantrop. Jestli náhodou není pravda kdesi uprostřed a skutečný viník vzniklé situace nebyl jen dostatečně hlasitě pojmenován. Málokdy je pravda černobílá. Právě v hodnocení lidí, událostí a jevů, které ovlivňují naše životy, vzniká mezi regiony propast, kterou se nikdo nesnaží překlenout.
Vy se snažíte!
Snažím, ze všech sil se snažím. Ale na celospolečenskou změnu jsem malý pán. To by se ke mně musel někdo přidat.
Možná se zeptám hodně naivně – existuje nějaké řešení, jak nevíru v budoucnost karvinských změnit?
Od moudrých, kteří se o podobné věci zasazují, často slýchám stížnosti na nespravedlivou redistribuci daní, tedy že do regionů jde pořád mnohem méně peněz, než by odpovídalo podmínkám a potřebám. Nejsem odborník na daňovou problematiku, ale tahle informace se objevuje až příliš často. Další dlouhodobý problém v místním regionu je fakt, že sem neustále směřují lidé, jejichž kumulace na jednom místě vytváří vyloučené lokality. A co mě trápí nejvíce – celostátní média na Karvinsko často nedohlédnou. Pokud máme média vnímat jako hlídacího psa demokracie, bylo by dobré tuhle praxi změnit. Určité věci, které se tady dějí, by se v Praze staly středobodem zájmu médií – ale tady se jim nikdo nevěnuje, protože na ně zkrátka není z centra vidět.
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání Deníku ŽENY.
20
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
