Manželé Simona Vrbická a Václav Kopta: Prošli jsme si krizemi

Jste někdejší spolužáci. Jakými studenty jste byli?
Václav: Takovým kompromisem mezi velkýma lemplama a šprtama.
Simona: Můj původní plán byl šprtka, což na umělecké škole nebylo úplně ono.

Václav: Styděli jsme se za oba extrémy, protože konzervatoř byla plná lidí, kteří ji brali spíš jako takovou volnočasovou aktivitu. To znamená, že když jim vybyla chvilka, přišli na hlavní předmět, ale zbytek studia probíhal v nedalekém podniku Depresso. Zatímco já byl takový skaut, Simona pocházela z rodiny, kde se na vzdělání hodně dbalo. Proto si lajdačení nemohla úplně dovolit. I tak jsme trávili dvě třetiny studií na lodičkách nebo vycházkami po Praze.

Simona: Je pravda, že jsem měla v pátém ročníku nějaké neomluvené hodiny, což bylo v naší rodině nepředstavitelné. U nás byla už na základce trojka špatná známka. Jenže já milovala Koptu a chodila s ním na lodičky. (smích)

Scénické rozhovory s Václavem Koptou:

Chodit spolu jste začali těsně po uvedení dnes už kultovního snímku Sněženky a machři, kde si Václav zahrál téměř hlavní roli. Takže jste chodila s celebritou.
Simona: Tenkrát kolem toho nebylo takové haló, jako by asi bylo dneska. On ten film totiž nešel v televizi, ale pouze v kině. Naše vrstevnice teď zpětně přiznávají, že Václava platonicky milovaly. On už měl ale tehdy mě, takže měly stejně smůlu. (smích)

Václav: Nechci hrát falešnou skromnost, ale já v té době opravdu nezaregistroval, že by se můj život na základě promítnutí tohoto filmu změnil. Vůbec. Žádné davové šílenství, žádné omdlévání. Navíc jsem začal velmi intenzivně pracovat na tom, abych se od fyziognomie postavy Radka Převrátila co nejrychleji oprostil. Objevil jsem kouzlo gastronomie, navíc se mé kroky ubíraly trochu jiným směrem.

Prvním školním láskám se moc nadějí nedává. Vám bylo sedmnáct, když jste si spolu na konzervatoři začali.
Václav: Na pravou míru musím uvést jednu věc. Ono to často novináře, a pak i čtenáře, dovádí k mylné představě, že jsme se v těch sedmnácti uchopili za ruce, rozběhli se kvetoucí loukou a tímhle stylem probíháme životem vstříc šťastným zítřkům. Tak to pochopitelně není a nebylo. Aby byl vztah pevný, musí projít krizemi. A my si jimi prošli, včetně dalších zkušeností, které by si později člověk rád odpustil. Ale právě v tom vidím hlavní důvod, proč se nám vztah podařilo udržet.

Simona: Na všechny životní karamboly, které nás potkaly, jsme byli dva. Díky tomu jsme je ustáli a pochopili, že jsme dobrý tým. Hlavně nás potom stmelily děti, kterých jsme se dočkali až po dlouhé době.

Hanka Kynychová prožila s manželem dvě krize. Byla to prověrka vztahu, líčí

Vztah musí skákat nahoru a dolů?
Václav: Je naivní si představovat, že se v dnešním světě podaří uzavřít pevný svazek, který je nerozborný jako tábor míru a přátelství. Tak to není. Realita je vždy drsnější a barvitější, než jsou titulkové slogany o všech těch hrdličkách a podobně. Tohle je důležité zdůraznit, a kdybychom to neudělali, bylo by to od nás nepoctivé.

Dlouho jste spolu žili na „psí knížku“, což v té době nebylo úplně standardní.
Václav: Já to tak nebral. Navíc jsem tenkrát výraz „psí knížka“ ani neznal. My ale nežili v takovém tom klasickém svazku, že bychom byli odkázáni výhradně jen na sebe. Naše výhoda byla v tom, že jsme měli angažmá každý jinde. Simona hrála velké role v Libni, kde žila opravdu velkými příležitostmi, a já tak nějak poskakoval v Divadle Semafor. Bydlení jsme různě střídali. Někdy byla Simona u rodičů, jindy jsme byli u nás na Hanspaulce. Nějaký čas jsme zkoušeli žít i v bytě po Simonině babičce.

Svatbu jste měli po dvanácti letech vztahu, v roce 1995. Šlo o společné rozhodnutí, nebo Václav romanticky poklekl?
Simona: Ono to tak romantické nebylo. Byla jsem v jiném stavu, ale těhotenství nedopadlo dobře.

Václav: Chtěli jsme se vzít ještě předtím, než se miminko narodí. Abychom byli rodina. Simona ale o dítě přišla. I když nás tohle potkalo, což se občas stává, řekli jsme si, že svatbu odvolávat nebudeme a uděláme mejdan.

Simona: Vlastně takový happening pro kamarády. Svatbu jsme měli moc hezkou. Opravdu to byl velkej mejdan.

Vše nakonec dobře dopadlo. Svatba se vydařila a máte už dvě dospělé dcery.
Václav: A přesně to zapadá do konceptu, o kterém jsme už mluvili, že bez chvění není pevnosti. Kdyby se ty otřesy neodehrály, nejsem si úplně jistý tím, že bychom teď seděli spolu a povídali si s vámi. Spíš bych řekl, že ne. Jenom průsery z vás dělají silnější figury. Pár se nejlíp stmelí ve chvíli, když se něco semele. Nejvíc vztahových problémů vzniká z nudy.

Herec Václav Kopta s manželkou Simonou Vrbickou v lyžařském areálu Svatý Petr ve Špindlerově Mlýně při promítání pohádky Čertí brko přímo pod sjezdovkouZdroj: Deník/Jan Braun

Když jste svého času nebyl herecky vytěžován, jak jste to snášel? Simona tehdy hodně natáčela, nezraňoval ten fakt mužské ego?
Václav: Začnu otázkou. Myslíte si, že byste ve vesmíru našla jediného chlapa, který by vám odpověděl: „Ano, cítil jsem se opravdu ponížený, moje ego bylo v troskách, utápěl jsem se v alkoholu, protože moje žena natočila prestižní pohádku Tři princezny tanečnice?“ Já bych na rovinu moc rád řekl, že moje ego trpělo a chtěl jsem hrát v pohádkách České televize, ale ono to tak nebylo. Já měl svůj život.

Simona: Když Václav přestal natáčet, nikdy si nestěžoval. Naštěstí měl kromě filmování dost aktivit. Byl v Semaforu, dělal také muziku, psal výborné texty, takže práci měl.

Václav: Věnoval jsem se bigbítu, hrál s několika hanspaulskými sdruženími a natáčení mi opravdu nijak nechybělo. Neměl jsem pocit, že by se mě ten stav nějak významně dotýkal.

Ani že vaše partnerka byla tím, kdo přináší víc peněz do společné kasy, vám nevadilo?
Václav: To mě štvalo! Opravdu byly časy, kdy jsem nebyl existenčně rovnocenným partnerem a rodinný rozpočet táhla Simona. Když se narodila naše první dcera Fanča, byl jsem osudu hrozně vděčný, že se Simona mohla vrátit tak brzy do práce a rodině pomoci. Ono to není tak, že v každé situaci je muž pánem tvorstva a rozpočet musí ležet na jeho bedrech. To, že se pak role obrátily, považuji za spravedlivé gesto osudu. Myslím, že mám stále co vracet.

Taťána Kuchařová: Zbavila jsem se toxických lidí. Nyní si užívám, co přichází

Dřív jste spolu nebyli vidět na jevišti a téměř ani v médiích. Teď je to naopak. Co se změnilo?
Simona: My se jako mladí vlastně míjeli. Žili paralelní životy, kdy každý byl v jiném divadle, takže jsme se moc nevídali. Pak přišly děti, u kterých jsme se hodně střídali, což byl fičák. Bylo to krásné, ale zároveň šílené. Znají to asi všichni rodiče, kteří měli malé děti. Asi díky tomu, že jsme spolu tak dlouho, jsme dospěli do tohoto stadia. Navíc já nedávno odešla z divadelního angažmá, proto jsme se pustili do společných představení.

Václav: Díky paralelním životům, o kterých mluvila Simona, si teď čas, jejž jsme zameškali, v klidu, bez hádek a emocí užíváme. A dělá nám dobře být spolu na jevišti. Což je pro mě překvapivé, ale sympatické zjištění. Před pětatřiceti lety by mě to opravdu ani ve snu nenapadlo. Měli jsme naprosto radikální představy a pohled na umění. Já byl spíš takový kabaretiér ze šantánu a Simona velká dramatická umělkyně. Myslím, že naše spolupráce je dobré znamení. Kdyby s sebou přinesla krize a hádky, asi bychom se do další společné práce nepouštěli.

Jak byste přiblížili hru Za dveřmi kanceláří, která měla v Komorním divadle Kalich premiéru v únoru, divákům?
Václav: Jedná se o chytrou komedii, kterou napsal herec Norm Foster. On je geniální v tom, že v sobě snoubí talent dramatika s velkou hereckou zkušeností. Ví, co herci mají rádi i co baví diváky. Jeho komedie se vyznačují tím, že se nejedná o prvoplánové řachandy.

Simona: Postavy jsou napsané tak, že se do nich divák umí vcítit. Představení je, alespoň za mě, tragikomické.
Václav: V jednu chvíli představuji stárnoucího obtloustlého žokeje, který se dostaví do kanceláře šéfa. Dozví se, že bude propuštěn, protože pod ním během závodů zemřel kůň. Neunesl váhu žokeje a dostal infarkt. Když přijde Kopta nacpanej do o tři čísla menšího úboru, řvou lidé smíchy. A když se vyřehtají, dojde na situaci, která je pak kolikrát dojme k slzám. Sledují totiž malou tragédii oddaného celoživotního stárnoucího žokeje v přímém přenosu.

Simona: Já tam hraju dominantní matku dvou synů, která si celý život myslí, že jedná dobře. Přitom její panovačnost všechny štve, což se nakonec také dozví.

Václav: Ale obávám se, že ty tolik lidí nedojmeš. (smích)

Nakolik si po letech v divadle umíte představit, že byste pracovali v kanceláři?
Simona: To si neumím představit vůbec! Protože já ani dlouho sedět nevydržím. Navíc si neumím představit pevnou pracovní dobu. Díky naší práci jsme navyklí jinému rytmu. Herectví je obor s nepravidelnou pracovní dobou, každý den je jiný. Jednou můžu učit, druhý den dabovat a potřetí jít do divadla. Do toho chodím spát a vstávám pokaždé jinak. Vím, že to pro zdraví není nejlepší, ale mě na našem povolání baví pestrost.

Václav: Já chodil jako kluk rád za mámou. Pracovala na rektorátu ČVUT jako referentka. Když byly odvolačky, strašně mě bavilo, dávat do obálek zamítavé dopisy. Tedy ne, že by mě bavilo to nepřijetí, ale líbila se mi ta činnost. Razítkoval jsem, zkoušel psát na stroji. Trochu mě to bavilo, ale možná to bylo spíš z nudy.

Simona: Tam jsme chodili spolu, měli jsme to jako brigádu.

Hereckou kancelář máte pokaždé jinde. Není smutné nemít své místečko a židli, jako mají lidé v kancelářích?
Václav: Já byl dlouho v jednom divadle a tam jsem fotky i židli měl. Ale o tom život není.

Simona: Před rokem jsem dohrála na Palmovce, kde jsem dlouhá léta své místečko měla. Možná tam ještě nějaké fotky mám. Teď mě napadá, že jsem to tam vlastně ještě nevyklidila. Své židličky mám i tak. Když jdu do Violy, i v Komorním divadle Kalich.

Václav: Oba jsme naštěstí pochopili, že herecký život není o židličce a pohledu do stejného zrcadla. Daleko důležitější je, co vám profese nabídne na jevišti. Čas jistot a toho, že herec stráví celou svou kariéru v jednom angažmá, je dávno pryč a jedná se o trend, který bude nemilosrdně zesilovat. Aby se herec současně dočkal dobrých příležitostí a slušně se uživil, to dohromady s angažmá nejde, tohle je realita.

Jiřina Bohdalová vyhrála boj o život: Prošla si peklem, popsal její lékař

V kancelářích jsou stálé kolektivy. Vy se vždy naladíte na danou hereckou skupinu, náladu v ní. Jak vám to jde a vyhovuje?
Václav: Máme skvělou partu, se kterou se zasmějeme i cestou na zájezdy.
Simona: Hlavně bychom chtěli vyzdvihnout benjamínka souboru Jirku Vojtu, který je úžasný.

Václav: Přivedl ho Aleš Háma a je to sympatický, talentovaný, skromný, velmi dobře vypadající mladý muž.
Simona: Zapadl mezi nás skvěle.

Václav: Navíc přijal náš humor, který je občas trochu drsný. Na mysli mám teď zejména mě a Aleše Hámu. Dřív se mi sem tam stávalo, že když jsem se kouknul do diáře a viděl, že jedu hrát určité představení, zabolelo mě z toho dokonce u žaludku.

Simona: Ale na tohle představení a herce se těšíme.

Komedie Za dveřmi kanceláří:

V pětičlenném obsazení hrajete sedmnáct postav. To je hodně rychlých převleků.
Simona: Jak kdy. Třeba já to mám jednoduché, protože v první půlce hraju jednu postavu a ve druhé půlce druhou.

Václav: V tomhle ohledu je to velmi dobře napsané. Není to klasická „převlíkačka“.

Simona: Aleš Háma tam nějaké převleky má…

Václav: … ale Aleš Háma je herec neomezených možností. Ten se dokáže i převtělit. (smích)

Hra Za dveřmi kanceláří, kterou diváci mohou vidět na letní scéně pod žižkovskou věží, má pěkné hodnocení. Recenze diváků jsou poměrně kladné, těší vás to?
Václav: Pro mě je nejdůležitější, když představení skončí, sál se rozsvítí, vy se podíváte do rozesmátých tváří, vesměs pokaždé vyzařujících spokojenost a radost z toho, že se lidé pobavili a přišli na jiné myšlenky. To je pro mě absolutně, stonásobně důležitější než to, že si večer někdo sedne a napíše recenzi někam na internet.

Simona: V tom se s Václavem shodneme. Nejlepším recenzentem je pro nás po skončení představení spokojené publikum.