V Kobylisích v roce 2014 při rozhovoru s redaktorkou Pražského deníku laškoval a trochu si z ní celou dobu střílel. 

„Kde jsem vyrůstal? Nooo… Mě našli!" řekl změněným hlasem. Držel se u toho za bradu a čekal, co redaktorka na to. „Našli?" divila se. Po chvíli ticha ji Jaroslav vesele plácl po stehně. „Ale neee," smál se. A už mluvil normálním hlasem.

Tatínek obkládal legendární kavárnu

Vyrůstal v Ostravě, kde jeho tatínek - stolařský mistr obkládal například stěny legendární kavárny Fénix, a maminka - jak už to v té době bývalo - se starala o domácnost.

Dopravní nehoda u Mošnova. 8. října 2022.
Řidič, který zavinil vážnou nehodu se zraněnými u Mošnova, byl podnapilý

Na dětství vzpomínal rád. Nejen na výlety s tatínkem do jeho rodiště ve Ždánicích na Moravě, ale hlavně na pouťové atrakce. „A co jste měl nejraději? Kolotoče?" navrhovala redaktorka. „Ty zrovna moc ne," zavrtěl hlavou. „Spíš takové ty strašidelné sluje! Jak se tam dovnitř jezdilo těmi vlaky. Tam byly ty zvuky hu-hu-huuuu…"

Gestikuloval tak energicky, že jen tak tak na poslední chvíli redaktorka zachytila diktafon sjíždějící z růžového přehozu postele v kobyliském domově pro seniory.

Konkurz na tanečníka

Do Prahy se dostal jako tanečník na základě konkurzu. V patnácti. A tak se musel hned osamostatnit.

Putoval proto do podnájmu. „A tam jsem škrtil tu majitelku," řekl. Když uviděl zjevně dost vystrašený a zaskočený výraz redaktorky, začal se smát. A opět ji pleskne po stehně.

Když se zklidnil, zamyslel se, kde se v něm vlastně vzal ten taneční talent. Pak měl jasno. Od sestry. „Byla tanečnicí, dokonce dělala akrobacii v cirkuse."

„A od ní jste to tedy odkoukal…" Nenechal redaktorku domluvit. „To se nedá odkoukat! To se musí cvičit, cvičit, cvičit. A hodně trénovat!" pronesl poprvé vážně.

Hlavní město pro něj bylo ale jen přestupní stanicí. Zakrátko se totiž dostal díky talentu, ale i velké píli do světa.

Krásné začátky v Belgii a Holandsku

„Nejraději vzpomínám na Belgii, kde jsem začínal. A pak taky na Holandsko, tam to bylo taky fajn. Tam ta dym tam tam tam…" začal si pobrukovat. „Tamburíny a to všechno, to bylo…" rozesmál se na celé kolo.

„Svět byl otevřený, jak já jsem se nacestoval!" Ve straně ale nebyl. „Problémy mi nedělali. A do strany mě nechtěli. Protože věděli, že bych jim tam dělal akorát bordel."

Zdroj: Youtube

I když se asi každému jako první vybaví při pohledu na něj sousloví Pan Slepice, redaktorka se chtěla dozvědět jako první ještě o jiné roli - komořího z pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. „Jo, to byla tak krásná pohádka! Mě znal totiž ten režisér Troška a on mě tam do toho obsadil. A taky tam na to zapůsobila Helena Růžičková, jo Helenka…"

Jaroušku… do pusinky

Ještě než se dvojice dostala k podrobnostem z natáčení, ozvalo se klepání. Dveře se otevřely a ženský hlas řekl: „Jaroušku… do pusinky." Přišla ošetřovatelka, která Jaroslavovi přinesla několik prášků. Různých velikostí a různých barev.

Operace Robotem Da Vinci s pořadovým číslem 2000 se uskutečnila v novojičínské nemocnici v pátek 7. října 2022.
VIDEO: Da Vinci v akci. Jubilejní operaci v Novém Jičíně viděla i jeho pacientka

Asi padesátiletá žena mu chtěla podat vodu, ale nedosáhla na ni. A tak se pro minerálku sápala redaktorka. Otevřela mu ji a nalila jemně perlivou vodu do skleničky. „Plnou číííííši," zpíval si u toho mim. Redaktorka naplnila sklenku až těsně pod okraj.

Zatímco respondent zapíjel jeden prášek za druhým, vyzvídala redaktorka rychle u sociální pracovnice, jaký je ten „její Jaroušek". „Je to rošťák. Ostatně jako každej chlap!" A zabouchla dveře.

„Kolik vlastně berete těch prášků?" zajímala se redaktorka. „Já ani nevím," máchl rukou. „Ale jo, zásobují mě tu dobře… Glo glo… Glo glo glo glo glo glo  Gloooria!"

Nejhezčí pohádka? Jasněnka

Po práškové kulturní vložce se vrátili zpátky k Jasněnce. „Natáčelo se to docela dlouho. Ale líbilo se mi, jak to bylo hned na několika místech, bylo to takové pestré i pro nás herce. Třeba na tom zámku, na tom Bouzově, tam bylo moc hezký."

Jasněnka byla podle Jaroslava nejhezčí pohádkou. „Taková romantická, hezká, s tolika kostýmy… Vzpomínám na to rád."

Zadržení zloději ve Vlkovicích.
VIDEO: Policisté zadrželi zloděje ještě v prodejně ve Vlkovicích

Více podrobností už ale z hlavy nedostal. Chvíli přemýšlel, jestli si přeci jen nevzpomene na nějakou zajímavou historku z natáčení, jak rozesmával kolegy. „Jen vím, že ta situace vznikla. A pak zase zanikla…" šklebil se.

Když se redaktorka zeptala na jeho bývalé kolegy a přátele, byl zamlklý.

„Ale určitě za vámi někdo musí jezdit…" „Neee," vyloudil ze sebe takový podivný, trochu ukřivděný skřek. „Nikdo. Vůbec nikdo."

Sejde z očí, sejde z mysli

„Jak to?" nevěřila svým uším. „Já nevím." Už to nebyl ten skřek. Ani žádný jiný zvuk, který od něj do té doby slyšela. Byl to hlásek šestiletého dítěte, kterému někdo sebral oblíbenou hračku.

„Zapomněli. Sejde z očí, sejde z mysli," řekl posmutněle. Ale hned se mu zase v očích objevili rarášci. „Ale je fajn, že jste za mnou přišla vy!"

Po Jasněnce se dvojice dostává hned k jeho asi nejznámější roli. A k době, kdy ho všichni oslovovali Pan Slepice.

Zdravotnická zařízení na Novojičínsku vyhlásila zákaz návštěv.
Zdravotnická zařízení na Novojičínsku vyhlásila zákaz návštěv

„Jen tak ze srandy jsem jednou napodobil slepici. A mělo to velký ohlas, tak už jsem u toho zůstal." Znenadání ze sebe vyloudil slepičí zvuk. Byl tak specifický, tak úžasně věrný, že se nedal ani písmenky popsat. Rozhodně to nebylo to prosté a zjednodušující „ko ko ko dák", jak nás učili ve školce. 

Když Jaroslav viděl, že se redaktorka směje, hned se začal naparovat jako správná slepice. A své číslo opakoval znovu a znovu. „Vždycky, když jsem toto číslo dělal, i slepice mi záviděly!" svalil se smíchem na postel. „Já jsem to totiž doprovázel tím zvukem, to byla rarita. A ty pohyby!"

Choreografie k Bystroušce

„My pracujem, děláme, pracujem, děláme…" zpíval si a vzpomínal, jak dělal choreografii k opeře Příhody lišky Bystroušky od Leoše Janáčka. „Tam je ten dvůr velkej, bez kohóta, bez kohóta… Jo, to je hezká opera."

Skoro celý život strávil v Národním divadle. Mezi skvělými kolegy, se kterými prý nikdy neměl žádné konflikty. I když mezi mnohými výrazně vyčníval, nepocítil prý nikdy z jejich strany žádnou zášť. Ani závist.

Areál vodní nádrže Siberie ve Frenštátě pod Radhoštěm - říjen 2022.
Areál frenštátské nádrže Siberie možná bude sloužit sportu i odpočinku

„Oni věděli, že je to dřina, že to nemám zadarmo. Vždyť to přemýšlení, aby to bylo vtipné… Ale naštěstí nápady ze mě vždycky tryskaly, to ne že ne. Ale stejně se občas stávalo, že jsem přišel na jeviště a teprve tam jsem musel něco začít vymýšlet."

Problém to pro něj ale nebyl. Improvizaci miloval. „Nevíte, do čeho jdete. Je to takové jo a ne zároveň."

Redaktorka si říkala, že nesmí zapomenout na jeho maminku. A on, jakoby jí četl myšlenky, o ní začal sám mluvit.

Maminku si přivezl do Prahy

Vzpomínal, jaká byla zlatá, jak si ji přivezl po smrti tatínka do Prahy, jak spolu nejdříve bydleli v podnájmu, pak ve vlastním. Kousek od Národního divadla.

Jak sám říkal, maminku moc miloval. A nikdy by ho nenapadlo, aby ji dal do domova seniorů.

„Neměla lehký život. Otec měl… (dlouho hledá vhodná slova) takovou vznětlivou povahu, byl až vzteklý, řekl bych."

Výstava o spolupráci architekta Adolfa Loose a majitele zámku v Kuníně Victora Bauera na kunínském zámku.
V zámku Kunín se prolínají osudy majitele zámku a slavného architekta

Maminka mu lásku oplácela. A byla na svého Jarouška náležitě hrdá.

„Doteď vidím, jak v Národním divadle seděla v první řadě. A tleskala mi. Takhle…"

Jaroslav začal nadšeně tleskat, a redaktorka si tak dovedla živě představit, kolik hrdosti dávala mimova maminka do toho aktu uznání. Jaroslav jí dokonce zařizoval v Národním divadle lóže, do které se vždy náležitě vyšňořila.

Každý den jí stál za to, aby byla dáma

„Ale nebylo to jenom při návštěvách divadla. Maminka se každý den hezky upravovala. Každý den jí stál za to, aby byla dáma."

A on jí za to říkal důvěrně Bolínko. „Ani nevím, jak jsem k tomu zvláštnímu slovu dospěl. Nechtěl jsem jí říkat jen maminko. Tak pro mě prostě byla Bolínko."

Byl čas oběda. Dvojice opět slyšela ťukání. A tentokrát přijel Jaroslavovi na vozíku oběd. „Nesu vám polívčičku. Kuřecí," hlásila ošetřovatelka.

„Hm, kuřecí! A třeba tam bude i nějaké kuře," radoval se Jaroslav. „Nebo slepice…" řekla redaktorka a on se začne smát na celé kolo.

Pohled z hangáru JOB AIR Technic.
V Mošnově budou servisovat letadla Ryanairu

Při loučení tiskl redaktorce pevně ruku. „Stavíte se tu za mnou ještě někdy?" „Ráda."

„Jé, to je dobře. A kdybyste mi mohla třeba upéct štrúdl. S jablíčky," zasnil se.

A než za sebou zavřela dveře, viděla už jen, jak nakloněný nad kuřecí polévkou spokojeně baštil.