Po románové prvotině Pět ročních období z roku 2019 ostravskému rodáku žijícímu ve Frýdlantě nad Ostravicí Jiřímu Klečkovi právě vyšel druhý román Papírové domky. Jeho děj je zasazen do Ostravy, kam se hlavní hrdinka Anna stěhuje s manželem Petrem za jeho divadelním angažmá. Mladé rodině se daří v práci i v životě. Získají vysněný dům, v jehož blízkém okolí ovšem začnou bez zjevných důvodů umírat zvířata… a to je jenom začátek. Jak samotných znepokojivých událostí, tak mysteriózního románu z města s černou duší.

Co Vás přivedlo ke psaní? Vaše profese je poněkud odtažitá…

Máte pravdu. Moje zaměstnání je technického směru a se psaním na první pohled úplně nesouzní. To bych ale jednoduše připsal životu a určitým rozhodnutím, která jsem udělal. Psaní mě totiž bavilo už od útlého dětství a ještě dnes si pamatuji ten pocit, kdy jsem zjistil, že k tomu, abyste stvořili příběh, stačí nápad a tužka. Vzešla z toho spousta popsaných linkovaných sešitů, kterými mě rodiče museli pravidelně zásobovat a také spousta hodin, kdy jsem ve svém vnitřním světě bloudil a hledal ten správný příběh. Věděl jsem, že chci být spisovatel. Věděl jsem to na základní škole, věděl jsem to na střední. Možná jsem ale až příliš dlouho čekal na to, až mi tohle řemeslo spadne do klína, a postupně jsem zjišťoval, že očekávání mého okolí jsou rozdílná. Psaní šlo na vedlejší kolej, zvolil jsem si tech-nickou vysokou školu a začal se věnovat "reálným" cílům. Příběhy se ale znovu ozvaly. A tato nová inspirace pak stála za mou první publikovanou knihou Pět ročních období. Každé ráno ve čtyři hodiny jsem vstal, dvě hodiny psal, a jel do práce. A další ráno znovu. A znovu. Takže bych řekl, že bez ohledu na mé profesní směřování, ve mně tato touha pořád zůstala a v určitý čas se ozvala natolik silně, že jsem ji musel poslechnout.

Jak nacházíte témata? Zrají ve Vás dlouho, nebo jde o čerstvý prožitek? A nemohou se zdát něko-mu až příliš smutná?

Nové téma přijde většinou v okamžiku, kdy se blížím ke konci právě psaného příběhu. Jako by se mi v hlavě uvolnilo místo, které bylo doposud zabráno. Většinou to vyplyne z nějakého střípku, který si v hlavě začnu rozvíjet. A pak už to nabere otáčky, nad kterými nemám úplně kontrolu. Nezbude mi nic jiného, než si sednout za počítač (nebo k papíru) a všechny body pomalu sepisovat a skládat osnovu. To zabere klidně pár měsíců. Ne vždycky vím, kam mě dané téma zavane, ale vždycky znám startovní pozici a také musím cítit, že je to příběh, který právě teď mám vyprávět. U Pěti ročních období se mi stávalo, že zvolené téma bylo pro některé lidi smutné. Tento příběh totiž pojednává o vdovci, který se musí vyrovnat se smrtí své ženy a zároveň vychovávat svou malou dce-ru. Ale i tento příběh jsem chtěl vyprávět z pohledu člověka, který si možná myslí, že mnoho ztratil (a skutečně tomu tak je), ale zároveň mu tato životní situace umožňuje být silnějším a objevit stránky své osobnosti, o kterých do té doby neměl tušení. Takže ano, možná bylo toto téma smutné, ale vždycky je v něm naděje.

Zatím jste napsal s tříletou prodlevou dva romány, máte v plánu či šuplíku další?

Reálně jsem Papírové domky dopsal před více než rokem a půl. Ta tříletá prodleva byla způsobena hlavně schvalovacím procesem edičního plánu. A pak také tím, že jsme vydání posunuli o půl roku z důvodu absence Sylvie Svobodové, která ilustrovala už Pět ročních období, a já jsem si moc přál, aby ilustrovala i mou druhou knihu. Což sice celý proces vydávání zdrželo, ale já toho rozhodně nelituji.Další rukopis už mám hotový, nechal jsem ho takzvaně odležet a teď si jej sám pro sebe rediguju, než ho nabídnu dál. Je to příběh o stáří, paměti a otázce, zda o ni bojovat nebo se nechat o ni připravit. Podzim a zima je období, kdy se vždycky věnuji psaní nového příběhu, takže to mě čeká za pár týdnů. Nový námět už mám také.