Připojili se tak k jinému veliteli, svému blízkému kamarádovi Mikuláši Končickému, se kterým je pojil i podobný životní příběh. Letos 29. března se primátor Ostravy Tomáš Macura obrátil dopisem na ministra obrany Martina Stropnického s žádostí, aby oba byli povýšení do hodnosti brigádního generála.

Zdroj: Archiv

Ostrava si brzy připomene 75. výročí konce druhé světové války a osvobození města. Oslavy výročí však musely být kvůli současné pandemii zrušeny. Moravskoslezský deník a město Ostrava proto touto formou ve společném seriálu připomenou výročí osvobození města a konce druhé světové války. Zavzpomínejte s námi na hrdiny, události a příběhy posledních bojů největšího konfliktu v dějinách lidstva i samotného města.

V případě Bedřicha Opočenského ministr obrany žádost akceptoval. Bohužel v případě plukovníka Šeráka byl už čas neúprosný. Karel Šerák letos v červenci zemřel.

ČEŠI NA VOLYNI

Bedřich Opočenský se narodil 24. května 1924 v Boratíně na Volyni, která je dnes součástí Ukrajiny. Tatínek byl rolníkem, ale ovládal i truhlářské řemeslo. Boratíny byly dva, v jednom žili Češi, ve druhém Ukrajinci, v další obci byli Němci, a jak Bedřich Opočenský vzpomíná, nebyly zde v té době žádné národnostní třenice. Ty nastaly až poté, co se blížila válka.

V té době se Opočenský dostal do Lvova, kde chtěl studovat technickou průmyslovku. To už ale obsazovala německá armáda Polsko, bombardováno bylo i město Luck přeplněné prchajícími Poláky. Jenže v září 1939 obsadila Volyň Rudá armáda, vojáci i sovětská civilní správa se chovali k obyvatelstvu velmi hrubě, násilím brali dobytek a obilí, ale i osobní věci.

V červnu 1941 se vše změnilo, do oblasti vpadla německá armáda, bombardován byl i Boratín. Mladí muži byli násilně odváděni na práci do Německa. Chlapce z Boratína zachránil místní český starosta Švejda. Češi založili odbojovou skupinu Blaník, jejím členem byl i Opočenský, který k tomu dodal, že to byla velmi bouřlivá doba. Ve dne vládli Němci, v noci krutí Banderovci, kteří loupili a vraždili, on sám byl třikrát blízko smrti. Do toho spustili Němci svůj „stroj smrti" namířený proti Židům. Byly to hrůzostrašné masakry. V nelidských podmínkách žili i zajatí sovětští vojáci.

ČESKÝM VOJÁKEM

Tři roky na to se situace opět obrátila, v lednu 1944 obsazovala Volyň sovětská armáda a v oblasti Boratína došlo k těžkým bojům, vesnici ostřelovala německá letadla. V březnu 1944, tedy krátce před dvacátými narozeninami, se Bedřich Opočenský dověděl o tom, že v sovětské armádě je československá jednotka, do které se rozhodl vstoupit. Měl zájem stát se řidičem automobilu. Byl u toho, když si generál Ludvík Svoboda zavolal velitele československé tankové jednotky Vladimíra Janka, který jim snahu stát se řidičem schválil, ale tanku! Po tvrdém výcviku se poprvé usadil v tanku T-34 a byl poslán na frontu. V lednu 1945 se účastnil jaselské operace. Byl to těžký a krvavý boj, tank byl zasažen a Opočenský utrpěl zranění.

Tři československé tankové sbory pak byly převeleny k polské obci Źory, odkud byla zahájena ostravská operace. Tady dostal Opočenského tank zásah, ale osádce se podařilo uniknout. S novým tankem, který obdržel později, se účastnil těžkých bojů o Opavu, útočil na Sudice a Kobeřice, později na Dolní Benešov. Od velitele Janka dostal rozkaz překvapivě zaútočit k Hlučínu, obsadit silnici a zabránit Němcům v ústupu. Přes hrozivou dělostřeleckou palbu Němců se to podařilo.

BOJ O OSTRAVU

Poté tankisté překročili Odru a zamířili do centra Ostravy, dva obrněnci dojeli k mostu přes Ostravici. První projel na druhou stranu a z protějšího domu naproti spořitelny dostal zásah pancéřovou pěstí. Opočenského tank střílel do domu, aby kryl kamarády, kteří běželi od zasaženého stroje zpět přes most do bezpečí. Pálil do oken domu a na každého, kdo se k mostu chtěl přiblížit, poškodil i jeden ocelový nosník a udržel svou pozici do doby, než přijeli na pomoc Sověti. České tanky pak pronásledovaly Němce k Fulneku a směřovaly k Praze. Cestou, u obce Golčův Jeníkov, je zastihl konec války. Hned poté byl Opočenský převelen k obraně Těšínska. Svůj tank odevzdal v lednu 1946 a byl demobilizován.

Toužil po obyčejném civilním životě. V Sedlci u Litoměřic získal zemědělskou usedlost, hospodařil jako jeho otec. Vybudoval si tam i zámečnickou dílnu a v dubnu 1949 se oženil, narodili se jim dvě dcery a syn. Později pracoval jako opravář strojů v JZD, poté nastoupil do textilní továrny, kde byl dílenským mistrem až do důchodu.

„Vždy, když se před mým dědečkem řekne Ostrava, rozsvítí se mu oči. Dědeček má stále město velmi rád a hluboko ve svém srdci. Při vyslovení jeho názvu opravdu pookřeje," říká vnučka plukovníka Opočenského vzpomíná, jak s dědou navštěvovala opakovaně Ostravu ve dnech, kdy se na osvobození vzpomínalo:

Bedřich Opočenský si povýšení do hodnosti brigádního generála plně zaslouží. A Ostravanům vzkazuje: „Město mám neskutečně rád, protože Ostravu tvoří skvělí lidé. Lidé, kteří byli vždy velmi přátelští a pohostinní."

ROZHOVOR K TÉMATU

Bedřich Opočenský poskytl exkluzivně pro Ostravskou radnici a Deník následující rozhovor:

Co vás v roce 1944, tehdy 20letého mladého muže, vedlo k tomu, aby vstoupil do Svobodovy armády a šel osvobozovat Československo, zemi svých předků, kterou nikdy předtím neviděl?
My jsme tenkrát ani na chvíli nepřemýšleli, zda vstoupit, či nevstoupit do Československé armády. Naše rozhodnutí bylo jednoznačné. Byli jsme hrdi, že můžeme bojovat. Já konkrétně jsem již v polovině roku 1943 vstoupil do tajné organizace Blaník, která měla deset členů. Tuto organizaci vedl Václav Vlk. Byl před válkou taxikářem v nedalekém Lucku. Měl auto na dvorku na špalkách, protože nebyl benzín. Zasvěcoval nás však do řízení motorových vozidel. Jen do vstupu do armády jsem byl za tuto činnost třikrát velmi blízko smrti.
Když se fronta přiblížila, a to až k naší vesnici, věděli jsme, že se do ní určitě přihlásíme jako řidiči. Takto se mnou byli „vyučeni" jako řidiči v Blaníku Josef Šerák, Vrzal, Hnídko, Fořt a Jaršík. Nás šest bylo u odvodové komise v městě Rovně, kde právě generál Svoboda všechny jmenované doporučil veliteli tankového sboru kapitánovi Jankovi jako řidiče tanku.
Pro mě bylo hrdostí, že mohu jít bránit a to i svým životem Československou republiku, proti fašistickým okupantům. Bylo to z důvodu, že jsem rodem z české krve a byl jsem na svou vlast hrdý a chtěl jsem, aby byla opět svobodná.

Ve svém tanku jste prošel boji na Dukle, u Jasla, na Slovensku a v Polsku. V dubnu 1945 jste stáli před Ostravou. Dokážete i po 71 letech vyjmenovat muže, kteří tvořili osádku vašeho tanku a jaké bylo číslo vašeho tanku?
První tank jsem převzal u Zyndranowé, před státní hranicí ČR. Řidičem byl Josef Šerák, ten z našeho volyňského Blaníku. Střelcem byl Alexandr Vízek a nabíječem Jožka Bertík.
V době osvobozování Ostravy jsem byl v hodnosti rotného. Byl jsem velitel tanku s věžovým číslem 725. V průběhu války jsem celkem vystřídal sedm posádek. Nechci je jmenovat osobně, protože bych vzhledem k mému vysokému věku a současnému zdravotnímu stavu, mohl udělat chybu a to rozhodně nechci.
Boj o Sýkorův most vidím stále před sebou. Za mostem byly tenkrát činžáky, dnes tam již nestojí. V těchto domech bylo plno nepřátel s pancerfausty. Bylo jasné, že zde na nás již čekali. Z oken po nás střílela pěchota. Jeli jsme okolo obchodu ASO a k mostu jsme dorazili těsně za tankem, kterému velel Ivasjuk a jehož řidičem byl Hroch. Domluvili jsme se, že oni přejedou, zatímco my je budeme krýt. Před mostem Hroch na chvíli zastavil. Asi se domlouvali, zda mají jet dále. Za chvíli se rozjel, a když byl na druhé straně, dostal zásah do věže. Já jsem pálil do oken, tím jsme jistě posádce uvedeného tanku zachránili život.
A co se týče Sýkory, tak k tomu nemůžu říct vůbec nic. My jsme ho tam neviděli. Ani žádné nálože na mostě nebylo vidět. Ale mohly tam být a i Sýkora, který je mohl zlikvidovat. Mohlo se stát i to, že dráty byly přerušeny po našem nechtěném zásahu do mostu, který se po té ráně celý otřásl. Vím ale jedno. Je vysoce nepravděpodobné, že by osádka Hrochova tanku se Sýkorou mluvila, jak se po válce tradovalo.

Přišli jste v bitvě o Ostravu o některé spolubojovníky, vaše kamarády? Které?
Namátkou vzpomenu na první tank, který vjel na Sýkorův most, a my jsme je kryli. Velitelem tanku byl rtn. Nikolaj Ivasjuk, který byl vážně raněn. Radista rtn. Ivan Ahepjuk bohužel zahynul. Další dva členové posádky tohoto tanku, konkrétně střelec voj. Josef Vaněk byl raněn, stejně jako řidič tanku svob. Alexandr Hroch. Zabitých a raněných byli při osvobozování Ostravy tisíce a nelze je jmenovat. Je však nutné si jejich nejvyšší oběť, kterou na oltář svobody položili, neustále připomínat. O to větší radost mám, že právě město Ostrava se stává jedním z měst, které si památku padlých, raněných i žijících osvoboditelů tohoto krásného města pravidelně připomíná.

Jak vás vítali obyvatelé Ostravy? Byli překvapeni, že slyší češtinu a slovenštinu, vidí československé uniformy?
Když jsme projížděli Ostravou, vítali nás občané na každém kroku. Nosili nám kartony cigaret, jídlo, květiny a také i alkohol. Velitelé nám slíbili, že se vyspíme v hotelu, že se také vykoupeme a dostaneme teplé jídlo. Další den za mnou přišel velitel 1. československé samostatné tankové brigády v SSSR podplukovník Janko a já mu dělat čestnou stráž.
Ostraváci byli a věřím, že stále jsou otevření, milí a velmi příjemní v projevu svých opravdových citů. Z jedné strany se jedná o tvrdé chlapy, kteří jsou zocelení těžkou prací, ale z druhé strany se jedná o lidi se srdcem na dlani. Měli radost ze svého osvobození a tuto radost nám opakovaně dávali najevo. A to trvá stále.¨
Nevzpomínám si, že by bylo velké překvapení, že umíme česky. Myslím si, že lidé byli průběžně informováni o tom, že v zahraničí bojují českoslovenští vojáci.

Po válce jste se usadil na Litoměřicku v severních Čechách. Jak často jste se v posledních letech do Ostravy přijel podívat, při jakých příležitostech? Žijí tady ještě někteří z vašich spolubojovníků?
Do Ostravy jsem jezdil pravidelně, již také proto, že zde žil můj nejlepší kamarád Mikuláš Končický, můj spolubojovník. Vzájemně jsme se navštěvovali s rodinami. Byl také kmotrem mého syna Jiřího. Jezdili jsme spolu s Karlem Šerákem, ale i dalšími spolubojovníky na oslavy osvobození.

Jaký je váš vztah k městu, k místním lidem? Které současné osobnosti z Ostravy se vám vybaví jako první?¨
Město mám neskutečně rád, protože Ostravu tvoří právě lidé. Lidé, kteří byli vždy velmi přátelští a pohostinní. I dodnes mě žádají právě občané Ostravy o podpisy mých fotek i knih. Dokonce mi jeden mladík vymodeloval tank, kterým jsem bránil pověstný Sýkorův most.
Pokud se ptáte, na osobnosti jednoznačně označuji pana primátora Tomáše Macuru, kterého si troufám označit za svého přítele. Pan Macura, opravdu důstojně reprezentuje vaše město. Váží si její historie a nás co jsme městu přinesli svobodu. Váží si osvoboditelů nejen slovy, ale hlavně činy! Jako jeden z mála. Troufám si říct za mě a Karla Šeráka, že nám jako jeden z mála lidsky poděkoval, byť my to kvůli vděčnosti nedělali. Jeho dík, vždy neskutečná vřelost, skutečnost, že jsme se díky němu s Karlem Šerákem stali čestnými občany města Ostravy, nám dělal dobrý pocit, že se na nás nezapomíná. A také podal návrh na naše povýšení, kterého se bohužel kamarád nedožil. To vše pro mě znamená opravdu moc.
Zde uvádím, že se má láska k Ostravě promítla i na mou vnučku Hanku, která mě do Ostravy často doprovázela a získala zde několik dobrých kamarádů, s kterými se navštěvuje a je v pravidelném kontaktu.

Připomíná si Ostrava a její obyvatelé důstojně výročí osvobození a další svátky? Těší vás, že město udržuje hroby padlých a památníky, nezapomíná na osvoboditele města, válečné veterány?
Je vždy krásné směrovat do Ostravy, a právě proto tuto cestu vykonávám v době, kdy v květnu slaví osvobození. V ostravských ulicích je znát, že se zde osvobození slaví, na rozdíl od jiných měst. Velmi kladně hodnotím skutečnost, že občané Ostravy se připojují k oslavě. Je bohužel smutným faktem, že je každopádně v naší republice znát, že tak jak nás veteránů ubývá, tím i úměrně klesá zájem lidí o historii a průběh 2. světové války.

Myslíte si, že dnešní mladí lidé si dostatečně uvědomují, jaké oběti musela vaše generace přinést v bojích za osvobození naší vlasti od německých okupantů? Chtěl byste něco vzkázat občanům Ostravy a zejména mladým lidem?
Mladí lidé v dnešní době mohou jen těžko chápat, co naši vojáci, včetně vojáků Sovětské armády vytrpěli, pokud naše školství nebude klást větší důraz na výuku pravdivé historie. Nejednou jsem byl svědkem, kdy malí školáci při hraní státní hymny vůbec nevěděli jak se chovat. S minulostí souvisí současnost, ale i budoucnost. Je jen hrstka těch, co se zabývají opravdu tím, co se skutečně odehrálo v době 2. světové války. Stejně tak, jako dobou před a po skončení válečných let. Rád bych vzkázal nejen mladým a všem občanům Ostravy, buďte hrdí na svou zemi, važte si svobody a klidu, a svou zemi si chraňte!
Chtěl bych na závěr vzkázat všem mladým lidem, ale i celé naší společnosti, aby usilovali o mír. Válka to je nejhorší, co je může potkat. Ať brání mír. Našim politikům bych chtěl vzkázat, že by se neměli hádat, ale rozumně jednat. Jednají o lidech, jejich osudech a to by měli mít vždy na mysli.