Ještě před odjezdem si naše redakce popovídala s Romanem Kořistkou z Holasovic, příznivcem stroje Jawa, který se k dobrodruhům přidal v roce 2011.

Jak vlastně Dobrodruzi na jawách vznikli?
První výprava se uskutečnila v roce 2008, vše tehdy vymyslel kamarád Pavel Dobřecký. On už však nyní nejezdí, protože nemá tolik volna. Po mém příchodu v roce 2011 jsem založil náš Facebook a vymyslel název. Letos tedy absolvuji svou devátou cestu, celkově jde o jedenáctou.

Kolik vás ve skupině vůbec je?
Počet členů nejde přesně říci, protože se to střídá. Od počátku se vyměnilo asi deset lidí, někteří už mají své rodiny, méně času, jinou práci, zkrátka už nemohou jezdit jako dřív. Co se stálých členů týká, kteří teď jedou třeba už pátý rok po sobě, tak jsme dva. Součástí letošní výpravy jsou kromě mě ještě Jiří Zimola, s tím jezdím od roku 2013, a Jakub Chodura.

Po loňském Norsku jste se tentokrát rozhodli vyrazit směr západní Evropa, konkrétně do Anglie a Irska.
Ano, letos jsme si také vzali na doporučení dva dny volna navíc. Chtěli bychom totiž stihnout i opačnou část Irska, než kde leží Dublin, protože ta je zajímavější. Plánovat začínáme už v zimě. Řekneme si, kam bychom mohli vyrazit, pozjišťují se kilometry, zastávky na trase a podobně. Vždy máme dány určité body, které bychom rádi viděli. Letos je mezi nimi například ostrov Mont Saint Michel ve Francii.

Hrad Sovinec
Novinka KODISU: vlakem a busem z Ostravy i Opavy až na Sovinec

Sečteno podtrženo, kolik kilometrů se tedy chystáte ujet a za kolik dní?
Osmnáct dní, více než 5500 kilometrů.

Dá se to stihnout?
Za jeden den najedeme 300 až 400 kilometrů, což je pro nás ideální. Jak jsem říkal, chceme kromě sezení na motorce také vidět něco z okolí. Na jawách, mimochodem já a Jirka jedeme na 250, Jakub na 175, jsou umístěny boční tašky. Dva z nás mají navíc i přívěsný PAV vozík, průměrná rychlost jawy i s tímto PAVem je kolem 75 kilometrů v hodině. Spíme ve stanech, jídlo si většinou připravujeme vlastní. Mimochodem od první expedice v roce 2008 až do nynějška máme na jawách najeto 37 640 kilometrů.

Jednou z plánovaných zastávek je, jak už jste zmínil, díky velkým rozdílům ve střídání přílivu a odlivu známý francouzský ostrov. Co dále byste rádi spatřili?
My hlavně doufáme, že nám pojedou motorky a bude dobré počasí. Ale jsme zvyklí i na déšť. Když jsme v roce 2014 byli na pionýrech v Norsku, osm dní v kuse pršelo. Neměli jsme nepromoky, mokří jsme jeli, mokří šli spát. Protože nás tlačí čas a nemáme žádné doprovodné vozidlo, musíme to takto zvládat.

Předpokládám, že jste se za ty roky museli potýkat také s technickými závadami. Opravujete si stroje sami?
Snažíme se. Když jsme jeli do Bulharska, kamarádovi vypraskaly špice, což je velký problém. Nejdříve jsme sháněli náhradní kolo, ale neúspěšně. A tak vymyslel takový výplet, dal třeba čtyři špice, dvě vynechal. Vydrželo to až domů, takže super. V roce 2013, to byla výprava do Itálie a Albánie, byl zase problém s elektrikou, odešla i baterka, museli jsme motorky také roztlačovat. No a v roce 2015, to bylo Španělsko, jsem nedojel.

Do Španělska?
Ne ne, při zpáteční cestě. Zvládl jsem cestu do Německa a tam se objevila závada v motoru. S tím jsme si ještě nějak poradili, dorazil jsem do Brna, ale dál už ne. Tak pro mě přijel brácha, zachránit mě (smích).

Zatím jste vyjmenoval spoustu evropských zemí, kam jste se ať už na pionýrech, nebo na jawách, vydali. Na které vzpomínáte nejraději?
Určitě moje premiéra, kdy jsem jel poprvé. Byli jsme dva a na pionýrech jsme absolvovali Rumunsko a Bulharsko, to bylo úžasné. Rumunsko bylo takové divoké, tehdy to bylo o něčem jiném, dnes už se to tam změnilo, mnoho zájezdů tam nabízejí cestovky. Líbilo se mi moc také v Albánii a nesmím zapomenout na norské fjordy.

Český skokový pohár  9. kolo této domácí parkurové extraligy – Kofola Velké ceny Opavy.
Velká cena bude tradičně napínavou podívanou

Máte spočítáno, v kolika státech jste byli?
Myslím, pokud tedy nepočítám tuto letošní výpravu, zbývá nám k projetí ještě asi pět evropských států (úsměv). Třeba Rusko. To mě láká, ale tam jsou potřeba víza. Ukrajina by také šla, ale co mě odrazuje, jsou tamní kontroly. Alespoň co jsem se doslechl, motorkáře tam nemají zrovna v oblibě.

Možná je to předčasné, ale máte už tedy v hlavě plán i na příští rok?
Jestli to vyjde, chtěli bychom jet Turecko a možná až do Gruzie. Ale dál to nejde, Gruzie je myslím náš strop.

Takže chcete zůstat jen v Evropě, potažmo tedy na hranicích s Asií?
Ano. Opravdu to plánujeme tak, aby to vyšlo přibližně na dobu dvou týdnů. I kvůli rodinám, práci a podobně. Nemáme bohužel více času.

Ptám se proto, zda nechcete jít ve šlépějích dalšího známého cestovatele z Opavska, Vojtěcha Werticha. Ten zase brázdil různé země s obytnou avií. V roce 2017 se takto vydal do Jižní Ameriky.
Já vím, s Vojtou jsem je tehdy jel avií do přístavu do Antverp, doprovodit (smích).

Tak to je hezká náhoda.
No nicméně podobné ambice jako byla výprava Aviou Amerikou nemáme. My u toho mokneme, nejsme uvnitř a musíme jet (úsměv). Máme určitý počet kilometrů, který je třeba zvládnout, a přes to nejede vlak.

Věřím, že při svých výpravách zažíváte i nevšední okamžiky. Zkuste nám nějaké přiblížit.
Tak třeba když jsme se jeli podívat do Bruntálu na sraz veteránů. Jízda nebyla úplně podle mých představ, začal nám docházet benzin, a tak jsme se zastavili v Bruntále natankovat. A zrovna tam byli kluci z kapely MIG 21. Tak jsme se s nimi zapovídali, povyprávěli jsme jim, co děláme, a oni docela koukali. A pak Macháček říkal, že jako kluk měl pionýra a zauvažoval, jak se na něm vlastně řadilo. Pobídl jsem ho, aby si sedl, vysvětlil jsem mu to, on si vzal mého pionýra a jezdil vysmátý kolem dokola benzinky. Nakonec jsme na ten sraz přijeli pozdě, ale za to máme parádní zážitek. Pak jsme se potkali i s Rudou z Ostravy, když jsme v roce 2015 mířili na výpravu do Španělska. Napsal jsem, že se zastavíme na klobásku na srazu v Jedovnici a on tam zrovna byl jako moderátor. Tak si mě zavolal na pódium a dělal se mnou rozhovor. Z čehož jsem nebyl nadšený, protože mluvit neumím (smích). Pak nám říkal, že četl, že přijedeme na klobásku, vyfotil se s námi, byla sranda a jeli jsme zase dál.

Ilustrační foto.
Opavské družstvo už má v létě Vánoce

Vaše výprava asi na cestách občas budí rozruch.
Ano, není to neobvyklé. Když jsme se vraceli z Norska, tak jsme se zastavovali někde u Pardubic. Přišel za námi muž a začal vzpomínat, že takový stroj taky měl, že na něm jezdil, ale teď že by už asi jen maximálně do hospody. A pak se díval na SPZ a ptal se, odkud jsme. Odpověděli jsme, že z Opavy. Úplně se zhrozil, že jedeme takovou dálku, a my jsme mu řekli, že ne, že jedeme z Norska (smích).

Jak je to se sháněním součástek? Bývají s tím potíže?
Kupujeme je v Krnově, dá se i přes internet. Na modely, které máme my, se dá sehnat snad úplně všechno. Problém ale je kvalita. Nesedí to, musí se upravovat, dlouho to nevydrží. Prostě originál je originál.

Zaujalo mě, že používáte také zajímavé výrazy. Například jsem narazila na sloveso jawit.
Ano, my neopravujeme, ale jawíme. A většinou jsou to takzvané dětské nemoci, to také říkáme. Prostě pokud to není nějaký velký problém, je to vždy dětská nemoc (smích).