„Vaření pervitinu má u nás tradici od sedmdesátých let minulého století. Jako když si kutilové vyráběli zahradní traktůrky ze starých aut moskvičů,“ říká Jan Horák. Je mu sedmatřicet let, s drogami má jen experimentální zážitky (nechutnají mu, jak tvrdí) a jako sociální pracovník působí mezi vyloučenými i narkomany.

Za deset let práce pro neziskovku Renarkon z Ostravy pomáhající závislým, zaznamenává Honza v „řádu desítek nehod“ při domácí výrobě pervitinu, nazývaného také perník, pedro, piko či maro (romský výraz pro chleba). „Pokaždé je to průšvih! Ale že by někomu doma bouchl pytel této drogy, to nepamatuji,“ podotýká.

Jan Horák, terapeut, sociální pracovník a mentor v neziskové organizaci Renarkon.Jan Horák, terapeut, sociální pracovník a mentor v neziskové organizaci Renarkon.Zdroj: Deník/Radek Luksza

O posledním případu z Provaznické ulice 609 Hrabůvce ví z médií. „Z mých poznatků k těmto nehodám dochází často při nedodržení teplot a délky celého procesu,“ uvádí s odkazy na události z jiných míst Ostravska, ale i Karvinska a Frýdecko-Místecka. Zdejší vařiči jsou vyhlášení; Sysel, Pavouk, Chlívák či první žena v branži Maja.

Že se o výrobnách pervitinu mezi sousedy v domě ví, pak nebývá neobvyklé. „Informujeme lidi, jakým způsobem policie postupuje, a jaké mají mít očekávání, když situaci nahlásí,“ upozorňuje terénní pracovník. Varovné signály bývají: výskyty cizích osob, nacházení feťáckých propriet (stříkačky, jehly, škrtidla, obaly od léků) i mocný chemický odér (jód, fosfor, toluen).

Traduje se, že varny jdou zvenku rozeznat také podle barevných – nejčastěji fialového – stropů v kuchyních od vycházejících výparů. „Dále se jedná o byty hodně živé i v noci. Anebo zdánlivě prázdné, ale s velkou kumulací osob,“ připomíná Honza. Kapitola sama o sobě jsou vařiči v přízemí, jejichž okna slouží jako výdejní okénka.

Tak jako se nedá stanovit jednotná cena pervitinu (průměr je tisíc korun za gram) ani hlídat kvalita (není žádná obchodní komora na tuto komoditu), liší se i varna od varny. Některé jsou odhalovány v garážích, další ve stanech venku. Někdo vyrábí jen sám pro sebe, nemusí ani prodávat. Ale, ať amatér nebo expert, riziko přetrvává.

„Chemický proces může dopadnout špatně i v laboratoři,“ nechává se slyšet Honza. Když vyletí do vzduchu varna pervitinu, okolí se o ní hned dozví. Pokud tedy není jakýmsi veřejným tajemstvím – což se říká o té z Hrabůvky! Stává se, že kriminalisté z protidrogového výrobce delší dobu sledují. A zasahují, jakmile je dostatek důkazů.

„Přetažené teploty, rychlé reakce, mizerné vybavení…“ komentuje terapeut, sociální pracovník a mentor Renarkonu důvody explozí domácích varen, při nichž se vysoce hořlavé kapaliny z roztržených baněk dostávají k otevřenému ohni a vyvolávají okamžité požáry. Jestliže se vevnitř nevětrá, mohou vybuchnout i chemické výpary.

„Tyhle malé varny nebývají tolik napojené na organizovaný zločin, jako je tomu běžnější u distribuce heroinu i kokainu,“ míní Honza. O to mohou být, jak se ukazuje po středě 24. února v Provaznické ulici 609, nebezpečnější sousedům. Ti z postiženého paneláku se do svých domovů po výbuchu dlouho nevrátí. Možná vůbec nikdy.

K TÉMATU

Pavouků je (bylo) více…


Ve slangu moravskoslezského regionu se dá zaslechnout i Pavuk, ale každopádně se lidí s touto přezdívkou na narkomanské scéně pohybuje více. Pavouk kdysi vaří pervitin třeba v Havířově. A další před půldruhým rokem umírá v Praze (patří k bohémské generaci s napojením na československý hudební undergroundový kult The Plastic People of the Universe). „Na ulici můžeš potkat třeba deset Pavouků a ani jeden z nich nebude ten pravý,“ konstatuje Honza z Renarkonu. Jeho slova dokládá u nádraží ve Vítkovicích provizorní pomníček jiného Pavouka, pankáče holdujícího spíše alkoholu než nelegálním drogám.