Tuš vas znova vicu na – včil už elektornickich! - strankach Deníku.

Možna stě už moji dřisty čitali v papirovym vydaňu Denika či v jeho týdeníku, ale bo technika spěje milovymi krokami dopředu, tuš mě šefove Deníka přešupli pro nědostatek mista na papiře, na webove stranky.

Musim přiznať, že to znamenalo velki zasah do moji lebeně, bo sem stary psaci stroj musel vyměniť za počitač, ale po pulročni dřině a snažeňu sem ho a jeho funkcu jakž takž pochopil a moch sem začať dřisty realizovať přes elektroniku a tym aji využiť aji flešku, abysem to moch doručiť do redakce.

A věřtě, že aš se naučim aji mejlovať, vyžadiom aji tyn flash disc.

Čemu zrovna Ofil a čemu Fifejdy?

Hned na začatek bysem chtěl všecki, co ty moji vyšplechty předtym v Deniku něčitali upozorniť, že něsem ani popularni Ostravak ostravski, ani stryk Lojzek, kereho znaju haviři a možna aji někeři Ostravaci z podnikovych novin včil pruserove firmy OKD Horník. I když právě z Lojzkem mě poji kamaradstvi už od děcka, bo aji on aji ja zme se narodili a do školy chodili na Fifejdach. Lojzek se časem odstěhoval, ale ja sem z malymi pauzami žil a žiju furt na Fifejdach – tymu „fifejdski“. O te zajimave ostravske štvrti vam ešče povykladam, ale včil musim vysvětliť teho Ofila…

Isto znatě ve svojim okoli ludi, kerych rodiče moc nechtěli, ale přesto mim tyn život kvuli čemusik dali. No a to je muj připad. Mama otěhnotněla osum roku po svojim poslednim porodě, tata robil kajsik ve Frydku a doma se zdržoval tak dva dni v tydňu, doma jedna děvucha a jeden synek, co s nimi právě mlatila puberta, jidlo i oblečeni na listki, bo bylo tuš po valce, no a do teho burdela sem měl přisť ja! Divitě se, že tata hnal mamu ku anděličkařce? Ta, jak mi to sama potym vykladala, zezačatku suhlasila a dva razy už seděla v čekarně na zakrok, ale dycki se to rozmyslela a šla dom. A tak dluho tyn potrat odkladala, až už bylo pozdě a ja se veřval do teho světa a života o kery muj strryk Tomaš dycki říkal, že je tajak žebřik do kurnika – tež taki kratki a posrany. I přišlo na křest. V povijanu v kostele mě držel dědek a čekalo se, že budu po nim Peter. Bo v naši rodinne dynastyji se dycki synek menoval Peter. Tata, dědek, pradědek, praradědek, prapraprapra… no myslim, že kajsik na začatku byl určitě svaty Peter, bo čemu by inač naš rod všecke ty hruzy, co lidstvo od jeho zrozeni až do včilejšiho jednadvacateho stoleťa, potkaly! U staršiho brachy mama

prosadila meno po svojim tatovi, kereho zabilo na šachtě – Franta -, a tak sem se Peter měl menovať ja, tyn nechtěny spratek. Ale tata se naraz na mě podival a zařval: „Le, o! On je cely Ofil!“ To byl jeden taki poblbanek na Seňaku, jak se řika časti Fifejd kaj se dřive obchodovalo ze senem a kaj je včil Naměsti republiki. A tak farař nalel vodu na moju lebeň a spisovně pravil, že mě křtí jménem Teofil. Dědek se mnu malem praštil o dlažku, odjel dom a deset roku se u nas v Ostravě něukazal… Že sem se s tym menem v životě užil, asi tušitě. Ofil z Poruby, ma galaty naruby! - to byl nejslušnějši pokřik spolužaku…

Ale zdalo se, že sem ditě štěstěny, bo hned po revoluci - v devadesatym roku - sem vyhral v televizni Tutovce třitydeni zajezd do Francie. Ale něbylo to žadne štěsti! Místo planovanym neoplanem zme jeli staru karosu, spali po druhotřidnich ubytovnach a raz aji v autobuse na dalničnim odpočivadle! A sestava učastniku stala tež za hovno. Zvlašť jeden chlop. Ten se rano zbudil a už byl nasrany! Asi temu, že vubec žije! Ale ja přišel na figel – u snidaně sem mu dycki řek vtip, on se zasmjal a byl vesely cely den. No a tak se s vami po tych mojich uvodnich dřistach tež rozlučim anekdotu, abystě z teho aspoň cosik měli, ni?! To stoji nahy chlap v kupelně před zrcadlem, zalibně se prohliža to svoji mužstvi a hlasitě se pta: „Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo má v Ostravě největšího kokota?“ A z kuchyně se ozve jeho manželka: „Jááááá!“

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil

…a kdo chce, ať piše na ofil.ostrava@denik.cz.