Eva Kolářová:Jak se žije kastelánce, která zůstala bez zámku

Raduňský zámek byl něco jako váš druhý domov. Jaké bylo loučení?

Docela hektické. Chystala jsem pro svou nástupkyni všechnu dokumentaci tak, aby ji nemusela zdlouhavě hledat. Poslední pracovní den jsem se se všemi rozloučila s pocitem, že se ze stesku hned tak nevybabrám. Ale kupodivu jsem to zvládla nad očekávání dobře.

V podstatě jste opustila už druhý zámek. Ani po tom hradeckém se vám nestýskalo?

Stýskat se mi nemuselo, protože jsem ho tak úplně neopustila. Až do roku 2008 jsem byla odborným správcem mobiliáře a také jsem se podílela na jeho generální opravě. Návrh stávajících prohlídkových tras a jednotlivých interiérových instalací je rovněž mým dílem.

V raduńském zámku toho po vás též zůstalo hodně. Výrazně jste rozšířila prohlídkovou nabídku, zavedla jste některé zajímavé akce…

Něco po mně zůstává. Například Čaj o páté, Halloween, rekonstrukce oranžérie s následnými výstavami, revitalizace parku, rekonstrukce „kuchyňské“ zahrady nebo zpřístupnění druhého prohlídkového okruhu. Na to se dobře vzpomíná. Obnova rybníku a historické růžové zahrady na horní terase už zůstává mé nástupkyni.

Nelitujete, že jste odešla a nechala výsledek svého snažení jiným?

Člověk by neměl lpět ani na těch věcech, které mu přirostly k srdci. V každé profesi by měl vědět, kdy je ten nejvyšší čas říci si „dost“ a odejít. I přesto, že ho práce nejenom těší, ale i naplňuje a dokáže ji upřednostnit i před soukromými aktivitami. Nebo právě proto.

Odejít v době, kdy to jde ještě se ctí a důstojností, každý nezvládá. Jaký důvod vás k tomu vedl?

Věk a tělo, které se už dožadovalo klidu, na který mělo oprávněný nárok. Prošla jsem dvěma zámky a každý mne něčím obohatil. A pokud jsem já na oplátku obohatila je, pak těch mých padesát pracovních let nebylo marných.

Co považujete na zámku za svůj epilog?

Hlavně dvě rozsáhlé akce památkové obnovy. První je generální oprava novogotické hradební zdi z let 1830-1833 a druhou oprava a zpřístupnění jižního suterénu zámku. Obě jsou posledními dosud opomíjenými rekonstrukcemi uvnitř zámeckého komplexu.

V čem jsou pro návštěvníky zajímavé?

Umožňují definovat stavební proměny objektu od středověkého hradu k empírovému a historizujícímu zámku. V jižních sklepích navíc zůstaly dochovány i doklady postupné modernizace objektu zejména během 19. a 20. století. Součástí expozice je i náhled do způsobu osvětlení, přívodu vody a vytápění zámku, případně do jiných částí areálu.

Kastelánka zámku v Raduni Eva Kolářová: Raduňský zámek byl mým druhým domovem

Po svém nástupu jste v raduňském zámku začínala se šesti zpřístupněnými místnostmi a dnes má dvě zpřístupněné trasy s celkem jedenadvaceti interiéry. Bylo to náročné?

Bylo to motivující. Bavilo mě pátrat po historii areálu, po osudech jeho majitelů a jejich každodenním reprezentačním i soukromém životě. Během všech těch let jsem se snažila získat formou různých převodů, darů a koupí sbírkový a doplňkový fond, který jednoznačně umožnil rozšíření prohlídkových tras a bohaté vybavení interiérů. Z původního zámeckého zařízení se totiž dochovalo jen čtrnáct předmětů a dnes má už zhruba tři tisíce akvizic.

Cítila jste se na raduňském zámku jako zámecká paní?

Ne, jako paní zámku jsem se určitě necítila. Spíš jako jeho hospodyně.

Každý jen trochu slušný zámek má svého ducha. Hradecký má knížete Lichnovského, který prý o sobě dává vědět v září ve výročí své násilné smrti. Měla jste tu čest ho poznat?

Ne jednou a nebyly to příjemné zážitky. Jednou to bylo k večeru v knihovně, kde jsem něco zjišťovala a najednou jsem měla silný pocit, že mne někdo sleduje. Byl až tak sugestivní, že jsem dostala strach. Nakonec jsem se ohlédla, ale nikdo tam nebyl. Vzápětí jsem slyšela otevírat a zavírat dveře, a když jsem vyběhla ven, nikdo tam nebyl. Zřetelně jsem slyšela kroky ze schodů, ale postava k nim chyběla. Dostala jsem takový strach, že jsem dál už nešla. Jiné září jsem zase viděla, jak se na stole přetáčejí listy v bloku, jako by si někdo prohlížel napsané. Dozvěděla jsem se, že nejsem s takovými zážitky jediná. Něco neuchopitelného mezi nebem a zemí asi skutečně existuje. Po celkové rekonstrukci zámku, která z něj udělala úplně jiný objekt, se však z něj genius loci vytratil a kníže Felix zřejmě též.

Má raduňský zámek také nějakého ducha?

Pokud má, tak já jsem se s ním nikdy nepotkala. Sice mi říkali, že se tam vyskytovala nějaká Černá Mary, ale já osobně o ní nic nevím.

Mohl by jím být spíše duch knížete Gebharda Leberechta von  Blüchera, známého jako Maršál kupředu, který bojoval proti Napoleonovi a v proslulé bitvě u Waterloo mu dokonce sebral jeho kočár.

No ano, na jaře 1901 dorazil tento vzácný kočár do Raduně a později se tam stal jablkem mnohaletého sporu bratrů Gebharda a Lothara von Blücher. Jeho další osud byl od dvacátých let minulého století neznámý až do jara roku 2012. Na unikátní výstavě stovky osobních předmětů císaře Napoleona včetně dvou kočárů, pořádané v pařížském Musée de la Légion d'honneur, byl jeden podle katalogové a další fotodokumentace s pravděpodobností hraničící s jistotou právě ten Napoleonův. Do Raduně se už nevrátí, zůstane ve sbírkách francouzského zámku Malmaison, patřící první Napoleonově manželce, císařovně Josefině.

Přispěl vám odchod ze zámku k většímu klidu?

Ke klidu určitě. Bývala jsem hodně impulzivní, ale s přicházejícími lety jsem stále klidnější. Pochopila jsem, že nemá smysl rozčilovat se. Člověku to zbytečně ničí jeho vlastní nervy, náladu a také zdraví.

Znamená to, že teď sedíte doma a koukáte na televizní seriály?

Když mám zrovna volno, sednu si do křesla, nohy si dám na podložku a koukám v televizi na pěkný film, čtu si nebo zalezu do postele a spím. Ale toho času pořád nazbyt nemám.

Kastelánka Eva Kolářová se letos s raduňským zámkem rozloučí

Prozradíte, co dělá kastelánka bez zámku?

Pracuje pro změnu na jiném pracovišti. Přesněji řečeno dělám kurátorku uměleckých sbírek Slezského zemského muzea a vyloženě mne to baví. Je to klidná odborná práce v oboru, který jsem vystudovala. Mám při ní čas na rodinu, na své aktivity i na psaní odborných publikací, takže si nemohu stěžovat.