Ivo Dokoupil tentokrát už reprezentoval organizaci Člověk v tísni. Díky spolupráci Česka a Ukrajiny na mezivládní úrovni se Člověku v tísni během této mise podařilo přepravit 38 zraněných Ukrajinců na léčení do českých nemocnic.

Příští týden se Ivo Dokoupil chystá na Ukrajinu znovu, aby zjistil jak co nejefektivněji využít peníze ze sbírek, které koordinuje společnost Člověk v tísni.

Čím se vaše poslední mise v Kyjevu lišila od těch předchozích?

Předtím jsem tam byl hlavně sám za sebe. Nešlo mi o to abych události v Kyjevě viděl na vlastní oči a zaznamenal je fotoaparátem, ale hlavně jsem chtěl zprostředkovat co nejširšímu okruhu Čechů názory a požadavky Ukrajinců, kteří týdny a měsíce odhodlaně mrzli na barikádách a náměstích.

Teď v únoru jsem tam cestoval jako člen lékařské mise Člověka v tísni. Mým hlavním úkolem už nebylo informovat o událostech, ale pomáhat zraněným.

Dostal jste se tentokrát do bezprostředního nebezpečí nebo ohrožení života?

Když jsme s týmem lékařů plánovali odlet do Kyjeva, ještě se tam střílelo ostrýma. Počítali jsme s tím, že budeme ošetřovat zraněné přímo v zadních liniích. Dorazili jsme naštěstí až den poté, co střelba utichla.

Našim úkolem bylo ošetřit každého, kdo naši pomoc potřebuje a mezi těžce zraněnými vytipovat ty, kterým pomůže transport do České republiky. Byli to například ti, kteří potřebují náročné operace nebo rehabilitace, které jim podfinancované ukrajinské zdravotnictví nemůže zajistit.

Byli to třeba pacienti, kteří potřebují oční protézy nebo náhrady končetin.

Jak funguje zdravotní péče v podmínkách revoluční Ukrajiny? Jak se vám dařilo vyhledávat raněné?

Žádná centrální evidence zraněných neexistuje a chaos byl všudypřítomný. Všichni měli strach z dalšího vývoje, takže zranění z Majdanu často byli v nemocnicích schováni pod falešnými diagnózami a jmény. Někteří se raději po ošetření průstřelů schovávali v bytech dobrovolníků, než aby riskovali, že si pro ně do nemocnice přijdou nějací ozbrojenci.

Prostřednictvím internetu, letáků a vystoupení v rozhlase jsme se snažili přesvědčit lékaře i zraněné, že nám mohou důvěřovat. Rozdávali jsme kontaktní telefonní číslo a navštěvovali nemocnice. Nemocnicím zoufale chybí personál, takže tam práci sestřiček vykonávali i dobrovolníci.

Někteří lékaři s námi rádi a ochotně spolupracovali, ale našli se i takoví, kteří nám z různých důvodů odmítali vydat zdravotní dokumentaci. Většinou se obávali komplikovaného transportu, ale někteří ukrajinští lékaři také neradi slyší, že je jejich zdravotnictví zastaralé a jinde se dokážou o jejich pacienty postarat lépe.

Bylo nám jasné, že bez důvěry pacienta a bez spolupráce s ukrajinskými lékaři nic nezmůžeme.

Kolik pacientů jste dopravili do České republiky?

Ještě bych zdůraznil, že kromě toho jsme každý den v Kyjevě ošetřili dvacet až třicet lehčích zranění. Ve třech letadlech k nám odcestovalo celkem 38 lidí. Z toho bylo 18 ležících včetně těch v bezvědomí a dvacet co třeba přišli o oči nebo utrpěli průstřel, ale mohli se pohybovat sami.

Jaké případy zranění na vás nejvíc zapůsobily?

Otřesný byl třeba příklad kluka, kterému prostřelili obě nohy a další nevyoperovanou kulku měl v žaludku. Nebo mladí lidé, kteří se po psychické stránce vyrovnávali se ztrátou očí nebo končetin. Transportovali jsme také člověka v bezvědomí, který má v hlavě několik střepin.

Komplikované zlomeniny vedle tohoto případu vypadaly jako nehoda s dobrým koncem.

S kým jste v Kyjevě spolupracovali?

Byl nás navštívit například politik a cestovatel Jaromír Štětina nebo novinářka Petra Procházková. Vzhledem k tomu, že mise Člověka v tísni byla organizovaná na mezivládní úrovni, měl jsem tu čest osobně poznat například ukrajinského ministra zdravotnictví nebo českého konzula a zaměstnance české ambasády, kteří perfektně spolupracovali.

Naše práce by nikdy nebyla tak úspěšná bez pomoci armády, která zajišťovala transport zraněných nebo bez obrovského nasazení ambasády, kde transportovaným vyřizovali náhradní doklady. Obdivují práci našich i ukrajinských lékařů, kteří v provizorních podmínkách často dokázali nemožné.

Hodláte se v dohledné době na Ukrajinu vrátit?

Samozřejmě, chystám se tam už příští týden. Po lékařské pomoci musí přijít pomoc finanční. Mezi mrtvými a zraněnými jsou živitelé rodin z chudých regionů. Mnozí rázem přišli o všechno. Je to stejné jako při povodních.

Ty nejhorší, dlouhodobé, následky se projeví až později. Chceme navštívit jejich rodiny a zjistit jak jim můžeme pomoct, aby rozdělení pomoci z finančních sbírek bylo adresné a efektivní.

Zaznamenal jste, jak lidé v Kyjevě vnímají vývoj událostí na Krymu?

Kyjev je od Krymu daleko, takže mnozí nerozumí tomu, co se tam vlastně děje. Kdysi jsme na Krymu zaváděli české turistické značení, takže tam mám řadu přátel. Všichni, kterým jsem volal, jsou v pořádku. Tedy aspoň v tom smyslu že tam je klid bez násilností.

Jinak se samozřejmě musí vyrovnávat s tím, že jim vypnuli všechny ukrajinské televizní i rozhlasové kanály a v jejich okolí se potuluje množství neoznačených ozbrojenců, o kterých Putin tvrdí, že nejsou z Ruska. Všichni přátelé na Krymu i v Kyjevě cítí, že nastala výbušná doba, kdy je rozumné emoce držet na uzdě.

Nikdo si nedělá iluze, že takzvané referendum o Krymu pod hlavněmi samopalů má něco společného s demokratickými volbami jak je známe my. Referendum na Krymu připomíná spíš volby před sedmdesáti lety, ve kterých se rozhodlo o připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu. Propagandisté a příslušníci NKVD voličům na povinných schůzích vysvětlili jak mají hlasovat a co může nastat, když budou dělat problémy.

Do volebních místností je svážela vojenská auta a v atmosféře strachu házeli lístky do uren obstoupených ozbrojeným dozorem. Ukrajinci si po této zkušenosti už nedělají iluze o demokratickém referendu na Krymu. Toto referendum nemá žádný právní podklad.

Oddělení Krymu mohlo proběhnout jako legitimní proces, pokud by proběhlo v souladu se zákony, bez ozbrojenců a ruského vměšování. Obyvatelé Krymu by museli v referendu dostat na výběr mezi setrváním na Ukrajině, připojením k Rusku a třeba posílením dnešní autonomie. Bohužel dostali na výběr jen Rusko, Rusko nebo Rusko.

Je jasné, že například Krymští Tataři do Ruska nechtějí, ale jejich názor vůbec není slyšet, přestože jich tam žije 250 tisíc a tvoří 15 procent obyvatel.

U nás často panují obavy z toho, aby se na Ukrajině nestali významnou politickou silou extrémní nacionalisté. Také ruská propaganda jako odstrašující případ často ukazuje ukrajinské demonstranty s portréty Stepana Banedery. Jak to vnímáte vy?

I podle průzkumů je stoupenců krajní pravice na Ukrajině přibližně tolik co u nás. Strávil jsem na Majdanu na demonstracích od prosince skoro tři týdny a potkával jsem tam lidi všech věkových a sociálních kategorií, jak z východu tak západu země. Odpor vůči diktátorovi Janukovyčovi byl a je celonárodní, není to tedy vítězství pravice nebo levice. Stejně je to i s banderovci.

Pro většinu Ukrajinců je to symbol boje za svobodnou vlast, stejně jako Taras Ševčenko. Rozhodně se nechci Bandery a jeho válečných zločinů zastávat, ale nikdo se nemůže divit, že když Stalin nechal na úrodné Ukrajině miliony lidí umřít hlady, postřílet pro výstrahu a odvléct do gulagů, že pak Ukrajinci vítali každého nepřítele Rusů jako osvoboditele.

Bohužel v případě nacistického Německa brzy zjistili, že jen jeden tyran nahradil druhého. To jsou historická fakta, se kterými se dnešní Ukrajinci teprve pokouší vyrovnat.

Překvapilo mě, když na Majdanu každý den promítali český dokumentární film Banderovci z produkce České televize Ostrava s ukrajinskými titulky. Zřejmě dokázali ocenit, že my tuto rozporuplnou epochu a osobnost Bandery dokážeme hodnotit s větším odstupem.

Přestože tento vynikající vyvážený dokument vznikl ostravském studiu, u nás proběhl bez většího povšimnutí. Dokonce i já jsem ho poprvé viděl až na Majdanu. Autoři filmu vypátrali nejen oběti banderovců, ale dokonce i bývalé banderovce žijící kdesi v Kanadě. Těch se vyptávali jak své tehdejší činy hodnotí dnes, tedy v míru a v pokročilém věku.

Těžko je můžeme soudit, když nikdo z nás neprošel stalinským peklem jako oni. Je fakt, že si banderovci vyřizovali účty nejen se Sovětským svazem, ale také s Poláky. K židovským spoluobčanům se chovali jako antisemité a ještě v padesátých letech doufali v rozpoutání o třetí světové války.