Šel pěšky a v hlavě mu vyvstávaly vzpomínky na milovanou první ženu Alžbětu. Tolik se měli rádi, sňatek si vyvzdorovali a ona mu tak brzy musela odejít. Už je to půl roku a vidí ji jako dnes – její husté tmavé vlasy, přes které jí dával chladivý obklad, když umírala v horečkách na španělskou chřipku.

Alžběta Petrášová.Zdroj: Rodinný archiv PetrášovýchDo konce 1. světové války zbývaly tři týdny. Alžběta už tu svoji dobojovala… Bože, proč ta zákeřná nemoc kosila hlavně mladé lidi! Na smrtelné posteli ji za ruku držela i její mladičká sestra Marie. Věděla, že se o chlapečky musí postarat. Snad byla její veselka s Pavlem pár měsíců po sestřině smrti aspoň trochu veselá.

Vyhlídky byly dobré

Všechny tyto vzpomínky vyvstaly Pavlovi cestou do práce onoho květnového rána. Pousmál se – věřil, že se jim s Marií už bude dařit dobře; těšil se na dítě, které se mělo narodit. Slezsko před čtyřmi měsíci ustálo válku s Poláky a politická situace se začala stabilizovat. Přicházel k bráně spolu s dalšími horníky, v ruce se mu pohupovala klícka s kanárkem. Tito drobní ptáčci byli horníkům věrnými průvodci v dolech. Svou citlivostí na metan jim mnohdy zachránili život. Už se nikdy nedozvíme, proč si tehdy nikdo včas nevšiml, že kanárkův zpěv utichl.

Je poledne. Marie i ostatní ženy s dětmi obědvají. Půl hodiny po poledni ve slojích Milan a Kazimír II. vybuchly třaskavé plyny s uhelným prachem. Po minutě následovala ještě jedna silná exploze a velký požár. Přestože detonace zatřásla celým podzemím, na povrchu těžní jámy nikdo nic nezpozoroval. Až po delší době začal z podzemí vycházet černý kouř. Z 98 horníků, pracujících v postižených dvou slojích se zachránilo útěkem jen šest mužů.

Do šesti hodin následujícího rána se podařilo vyprostit 32 mrtvých. Marie zoufale hledala mezi ohořelými kahany ten, na kterém bylo vyryté číslo jejího muže. Nenašla ho. Stejně jako desítky dalších pozůstalých.

Desítky vdov, stovka sirotků

Pohřeb se konal již dva dny po tragické události. Na všech šachtách v Ostravsko-karvinském revíru zavlály černé prapory a navíc se ten den nepracovalo. V průvodu kráčeli krom pozůstalých i havíři ve slavnostních uniformách, vojáci, sokolové, železničáři a kapely, hrající smuteční pochody.

Nová jáma, smuteční průvod.Zdroj: Zdař bůh

Byl to do té doby největší pohřební průvod v dějinách Ostravsko-karvinského revíru, zúčastnilo se ho nejméně 40 tisíc lidí. Ostatky obětí byly uloženy do společného hrobu na orlovském hřbitově a jména všech zemřelých vyryta na velikou pamětní desku. Po hornících zůstalo 56 vdov a 118 sirotků. Někteří zranění dělníci byli pro sníženou pracovní schopnost přeřazeni na hůře placené práce a část osazenstva byla přechodně umístěna na jiné gutmannovské doly.

Poslední „setkání“

Pavel Petráš.Zdroj: Rodinný archiv Petrášových

Uběhlo devět let. Byl konec října 1928 a v dole bylo objeveno dalších šest těl horníků. Vdova Marie, nyní již podruhé vdaná, byla přizvána, aby potvrdila číslo na jednom z kahanů, které byly spolu s těly vyneseny na povrch. Vytryskly jí slzy, poznala kahan i Pavlovy hodinky. Stála vedle ní i malá Miládka, která svého otce nikdy nepoznala. Na dodatečném pohřbu šesti horníků se tehdy naposledy sešly všechny tři Pavlovy děti – Vládík, Mirek a Miládka.

Omezení těžby nepříznivě ovlivnilo životní úroveň horníků, byla nyní dokonce nižší než před válkou. Proto se Mariin nový muž, rovněž horník, rozhodl odejít i s rodinou za prací do Belgie. Jediného Mirka ponechali v Orlové v pěstounské péči Pavlově sestře, která nemohla mít vlastní děti. A jelikož Vládík v Belgii v raném věku zemřel a Miládka (později Madelaine) se do Čech už nikdy nevrátila, byl pohřeb jejich otce skutečně poslední společnou chvílí.

Milý pradědečku Pavle, přestože jsi své děti neviděl vyrůstat a ani jsi svou dceru nevedl k oltáři, věřím, že bys měl z nás všech svých potomků, radost. Vážíme si tvé práce, každodenní dřiny i lásky, s jakou ses staral o svou rodinu. Věříme, že i ostatní pozůstalí, kteří tehdy ztratili své blízké, uctí v tento květnový den po sto letech jejich památku.

Sepsala Linda Matušinská, pravnučka Pavla Petráše