Předchozí
1 z 4
Další

Dlouhá léta prožíval nejkrásnější svátky v roce ve víru hokejového kolotoče. Ať už jako hráč, nebo pak v roli funkcionáře. O to víc si legendární útočník František Černík užívá Vánoce dnes, kdy jako čestný prezident Vítkovic zdaleka tolik starostí nemá.

„Stejně jako všechno v životě, bylo i u mě vánoční období před třiceti lety jiné. Tím, že mám už nějaký věk, beru to jinak, ale nechci brát radost z Vánoc vnukovi a vnučkám,“ říká František Černík, jehož dres s číslem devět bude od tohoto pátku viset vedle dresů dalších klubových legend Josefa Mikoláše, Miroslava Vlacha a Jana Kaspera pod stropem Ostravar Arény.

„Je to pěkné, ale těch dresů by mělo být víc. Máme i další mistry světa, k tomu také vítěze Stanley Cupu nebo olympiády. Jsem za toto ocenění rád, ale historie Vítkovic není jen o jménech, ale celém klubu, který jsem bral vždycky jako velkou rodinu,“ dodává František Černík.

Měnil se nějak v průběhu kariéry a s přibývajícím věkem váš pohled na Vánoce?
Je pravda, že kdysi byly jiné a většinu Vánoc jsem trávil mimo domov někde na zápasech. Ať už to bylo za mořem nebo v Evropě, když jsem byl v nároďáku a dohrál se moskevský Turnaj Izvěstijí, tak jsem se domů dostal 23. nebo 24. prosince. Podle toho, kde jsem zrovna byl. Když jsem pak šel do Ameriky i s rodinou, tak tam bylo běžné, že se hraje i na Štědrý den, na druhý vánoční svátek nebo silvestra.

František Černíkv při rozhovoru pro Deník, prosinec 2018.Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Tento trend hrát zápasy během svátků jsme začali kopírovat…
Jistě. Zjistilo se, že přes Vánoce chodí i v Česku nejvíce lidí. Také proto chce každý hrát doma, což nám často vycházelo, a Ostrava žila během Vánoc i hokejem. Pěkné vzpomínky mám i na období, kdy jsme tři roky po sobě byli na Spengler Cupu. Ve Švýcarsku to zase bylo jiné, ale taky jsme si to tam, myslím, i s hráči a nejvěrnějšími fanoušky vždycky hodně užili. Ten turnaj má v Davosu nejen dlouholetou tradici, ale i velice specifickou a přátelskou atmosféru. A vždycky jsme s odřenýma ušima stihli silvestra a Nový rok v Ostravě, takže to byla pohoda.

Současný trenér a generální manažer Vítkovic Jakub Petr říká, že hokej je součástí vánoční zábavy. Souhlasíte?
Asi už to tak je. Kdysi jsme to brali jinak a byli jsme naštvaní, když jsme museli na Vánoce na led. Dneska je jiná doba a hráči to berou tak, že to patří k jejich životu a práci. Ano, i my jsme trénovali. A teď se i hraje. Já myslím, že to je dobře. Hokej se hraje pro lidi – a ti chodí!

Jak jste v tom shonu sháněl dárky? Kupoval jste je s předstihem, nebo jako mnozí jiní na poslední chvíli?
Když jsem byl v zahraničí a byl čas, tak jsem něco nakoupil. Ale u nás jsem byl lump a vše zachraňoval na poslední chvíli. A dodnes se nic nezměnilo. (směje se) Musím říct, že ten shon mi nevadí, ale obecně jsem rád, když už je po svátcích a je to za mnou, protože už jich v mém životě bylo hodně. Člověk to bere jinak než dřív.

Řada lidí jí místo tradičního kapra řízky. Co vy?
U nás jím kapra já a možná syn Michal, jinak jsou v módě řízky nebo filety. S kaprem jsem se jako malý klidně ve vaně koupal. Horší bylo, když se zabíjel. To jsem šel pryč.

A co pohádky?
Dívám se a znám v podstatě všechny. Třeba Princeznu se zlatou hvězdou a podobně. Ano, dnes už jsou modernější, ale já jsem spíše na ty starší a vidím to i na svých dětech, které jsou na tom podobně. Asi jsme je to naučili. Ale je možné, že podobně to bude cítit dnešní mládež za dvacet třicet let, až bude sledovat právě to, co je dnes moderní. Vše se mění s časem.

Přemýšlel jste někdy, co byste vlastně dělal, kdybyste se celý život nevěnoval hokeji?
Nevím. Po revoluci jsem provozoval fitcentrum, ale musel jsem skončit, protože jsem se ve Vítkovicích pustil do hokeje. Paradoxně mi pomohlo, že jsem v NHL moc nehrál a mohl přemýšlet o hokeji trošku jinak než jako aktivní hráč. Bylo mi jednatřicet a pomalu jsem začal tušit, že se blíží doba, kdy už nebudu jen aktivně hrát. Hodně mě zajímalo, jak funguje klub, jak se shání reklamy, jak se stará o partnery, pracuje a komunikuje s fanoušky. I v tom mi angažmá v Detroitu, které možná nebylo po hokejové stránce úplně nejlepší, strašně pomohlo. Naučil jsem se jazyky, nahlédl do zákulisí v jednom z nejlepších hokejových klubů světa a vlastně získal obrovský náskok před ostatními.


Takže jste to bral pozitivně, i když jste tam neprorazil…
Byla to obrovská zkušenost. Někteří do zámoří v mém věku ani nešli. Nebylo to jednoduché, bylo mi jednatřicet let. Když se ohlédnu, tak to byl malý zázrak, že jsem se tam dostal. Tehdy mi Mirek Dvořák z Budějovic, dnes už nebožtík, přivezl plány, jak mám trénovat. Bylo to trochu zdlouhavější, ale jsem rád, že jsem tam byl. Ono záleželo i na štěstí, do jakého klubu člověk přijde a jestli dostane šanci. Já hrál v Detroitu vždy jen chvíli ve čtvrtém útoku. Dnes je výhoda, že kluci tam mohou chodit v sedmnácti, mají možnost se naučit jazyk dopředu. Já se učil anglicky po zápasech na hotelích.

Jak vás tam jako cizince a Evropana brali?
Bylo to jiné než nyní, kdy hraje v každém klubu už řadu let spousta Evropanů. Trenér mi třeba řekl, že by chtěl vědět, jak hrajeme v reprezentaci přesilovky. Pozorně si to zapisoval, byla to škola i pro něj. Bylo ale dobré, že jsme tam šli společně s Milanem Chalupou z Jihlavy a byli tam dva. On se sice brzy zranil a nehrál, ale v začátku nám to pomohlo.

Nasměrovala vás tedy právě NHL k „funkcionařině“?
Možná ano, jak jsem řekl, o chodu klubu jsem toho pak díky tomu angažmá věděl dost. Do toho přišla revoluce, na Ledňáčku se udělala schůze, všichni odešli a já jediný, který jsem krátce předtím ukončil kariéru, uměl jazyky a měl alespoň nějakou představu, co může český hokej čekat. Dostal jsem od funkcionářů Vítkovic šanci, kterou jsem – snad to už dneska mohu takhle říct – využil.

Začátky musely být hodně náročné. Pomohlo vám i vaše jméno? V té době jste byl přece pořád velkou sportovní hvězdou…
Bez něj by to bylo určitě těžší. V mnoha klubech dělali neznámí lidé, a po pár letech skončili. Já jsem hokej hrál, proto jsem v něm měl hodně známých. Říkal jsem to v mnoha rozhovorech a řeknu to i nyní. Mně se pravidelně stávalo, že jsem se v noci s hrůzou vzbudil s tím, že v rozpočtu chybí peníze. Když to přeženu a řeknu s nadsázkou, tak hokejoví manažeři v naší éře byli sportovní žebráci, kteří chodili od srpna do června od firmy k firmě a sháněli peníze. Po každé sezoně jste si měsíc odfrkli a začali znova. A jedno vám k tomu musím říct.

Povídejte…
Tehdy podniky dávaly svá telefonní čísla na mantinely, v tom je rozdíl. Nikdo sice nedal hodně peněz, ale všichni dali dost a mnozí vydrželi třeba pětadvacet let. A když došlo na krizi, přišel někdo nový, kdo pomohl. Vždy jsem říkal, že je lepší mít více malých sponzorů než jednoho velkého. Proto se povedlo vše překlenout, byť chodilo 1500 diváků a museli jsme zatahovat plachty v hledišti. Víte, dnes už chod klubu neřídím a ani bych nechtěl. Mám svůj věk a už je taky jiná doba. Kluci si to musí dělat po svém. Jen si do toho nesmí nechat mluvit. Myslím si, že to dělají dobře.


Nyní máte zřejmě hodně volného času. Co děláte?
Dopoledne jsem většinou v kanceláři, kterou na stadionu stále mám, odpoledne je pak volnější a nakládám si s ním sám podle nálady… V zimě je to horší, je brzy tma, tak hodně času trávím i u televize. V létě jsem pak z větší části na chalupě v Ostravici. Nebo letos jsem byl dva měsíce u dcery Andrey v Americe.

František Černíkv při rozhovoru pro Deník, prosinec 2018.Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Létáte za ní do Tampy často?
Dříve jsem tam byl dvakrát třikrát za rok. Teď jsem se tam vypravil poprvé po dvou letech, tak jsem zůstal delší dobu. Nechtělo se mi po deseti dnech se vracet.

Vaše dcera Andrea je manželkou hokejisty Pavla Kubiny. Oba mají americké občanství a žijí v Tampě. Jak s vnučkami Terezou a Victorií hovoříte? Česky, nebo anglicky?
Mladší je pět let, takže jsem na ni mluvil česky a ona mi odpovídala v angličtině. Se starší komunikuju v češtině, ale také už mluví hůř. Bohužel, ony do Česka moc nejezdí, takže s češtinou nemají takový kontakt, jak by se nám prarodičům líbilo. Ale takový je prostě život, mladí si vybrali Ameriku a já to respektuji. O svém životě si má každý rozhodovat sám, do toho my rodiče v dospělém věku dětem moc mluvit nemůžeme.

Umíte si vůbec představit, že byste žil s rodinou někde v zahraničí?
Zrovna u Pavla (Kubiny) to je jiné, protože v Americe žil od osmnácti let a našel tam doopravdy svůj druhý domov. Proto říkám, že když jste někde od mládí, tak proč ne? Dnes už bych si to ale pochopitelně představit nedokázal.

Měl jste někdy úvahy, že byste venku zůstal?
Samozřejmě. Když byly děti malé. Člověk se ale musel rozhodnout, a já měl v Česku navíc zbytek rodiny, včetně rodičů, takže by to bylo složité, a proto jsem zůstal.

V mládí údajně k vašim zálibám patřily i motorky. Je to tak?
Učil jsem se automechanikem, měl jsem pionýra, pak v osmnácti, kdy jsem už byl v prvním týmu, jsem si pořídil první auto – Fiat 127. Motorismus byl vždy můj velký koníček a je dodnes, ale nejsem žádný vášnivec. Jako sport mě spíše bral tenis nebo fotbal. V tom jsem byl samouk. Už jsem to zmiňoval, že před pěti lety jsem byl s jednou kyčlí na operaci, čeká mě asi teď i druhá, takže je to trochu horší a i tenis šel bokem. Člověk je rád, že chodí, byť s bolestmi. Byl bych rád, kdybych se od toho osvobodil a mohl se vrátit alespoň k tenisu. I s vědomím, že každá operace je nepříjemný zásah do těla. Výhoda je, že vím, co mě čeká. Není to sranda, ale dá se to přežít. Dělám to kvůli sobě, ale právě taky kvůli vnučkám a vnukovi, abych si s nimi mohl hrát a dělat běžné věci, které dědečci dělají.

Máte někdy chvíle, kdy na svou hráčskou i funkcionářskou dráhu zavzpomínáte? Jak ji pak hodnotíte?
Já se spíše dívám do budoucna, nejsem typ, který hodnotí. A když už, říkám si, co jsem mohl udělat lépe. A je toho hodně. (úsměv)

Sedm velkých jmen vítkovické historie - legendy před úvodním buly nedělního zápasu 26. kola extraligy proti Litvínovu pokřtily knihu 90 let hokeje ve Vítkovicích. Mezi první a druhou třetinou se konala autogramiáda.Zdroj: Deník / Pavel Netolička

Například?
Vždy jsem byl patriot a věřil našim hráčům a trenérům, byly opravdu jen výjimky, když přišel někdo cizí. Možná bych tohle dnes řešil jinak. Každý trenér si vždy vybral hráče a manažer je musel zajistit, nebo jiné dát pryč. Dnes jsou pro to dobré názvy, jako vyhodit ho a podobně. A když s někým trenér nechtěl dělat, tak nedělal. Ve Vítkovicích o složení týmu rozhodoval hlavně trenér, manažer jen výjimečně.

A co zlaté Nagano, kdy jste byl u týmu jako manažer? Od něj letos uplynulo dvacet let.
Měli jsme setkání v Praze, bylo to pěkné a nostalgické. Ale když si člověk řekne, že tenkrát měli všichni dvacet, pětadvacet či třicet let, a teď mají o dvacet víc, tak si uvědomí, jak ten čas letí. Ale Nagano byl výjimečný turnaj, na který Česko nikdy nezapomene.

Jak se vám spolupracovalo s Ivanem Hlinkou, který byl podle mnohých často tvrdohlavý? Koneckonců při skladbě národního týmu na Světový pohár 2004, kterého se už bohužel nedožil, se nikoho neptal, jestli chce jet, nebo ne. Prostě ho nominoval…
Ivan byl takový, že vždy potřeboval slyšet i opačný názor. Když zazněl, tak se s dotyčným chytil a pohádal. (směje se) Nebyl takový, že vše rozhodoval sám, ale hlavní slovo chtěl mít, to zase jo. Jen musel vždy slyšet opozici a tu roli jsem mu, myslím, plnil dobře. Věděl jsem, jak na něj, a proto nám to, dá se říct, tak skvěle fungovalo.

On si toho byl vědom?
Myslím si, že ano. Potom přišel Pepík Augusta, který s Vláďou Martincem v jeho směru pokračovali a měli také úspěchy.

Bylo časté, že jste se neshodli na jménech v nominaci?
Kolikrát, už samozřejmě nevím, ale pár takových určitě bylo. Právě před Naganem jsme byli tři týdny v Americe, Ivan ale po neúspěchu na Světovém poháru řekl, že vezme dvanáct hráčů z naší extraligy. To nakonec v podstatě dodržel. Někteří hráči v NHL si v médiích stěžovali, že za nimi vůbec nepřijel. Byl z toho docela velký humbuk, ze kterého si ale nic nedělal, a já vlastně taky ne. Věděl jsem, že si Ivan udělá nominaci po svém. Na druhé straně věděl, že za jeho rozhodnutím budu vždy stát, tak jsme to měli zařízené a domluvené.

Co jste mu jako opozice třeba říkal?
(přemýšlí) Já nevím, třeba to, že tam má napsáno dost hráčů z Litvínova. Když bude úspěch, budeš dobrý, ale pokud ne, tak ti to obijí o hlavu. To si pamatuju. Nakonec se to ukázalo jako dobrý tah a vše si sedlo. Dodnes vím, že tam byla řada hráčů právě z Litvínova. A my jsme měli dva z Ostravy. Richarda Šmehlíkaa Davida Moravce. Navíc Vladimír Vůjtek mladší z ní kvůli zranění vypadl.

Korigoval jste mu složení mužstva?
Každý večer jsme seděli a bavili se o tom, koho vzít a koho ne. Já byl spíše v pozadí. Ivan pořád jména diskutoval, probíral, řešil, některé hráče sledoval i viděl a věděl, koho chce nominovat. U některých měl problém. Třeba v případě Davida Moravce jsme se málem pohádali, i když jsem mu říkal, že má za sebou opravdu vynikající sezonu. Bylo pár věcí, které nebylo jednoduché prosadit, ale tím, že jsme byli v Americe sami, tak byl čas probrat jméno po jméně.

Vzpomínáte často na Ivana Hlinku?
Občas. Většinou si vzpomenu v srpnu, kdy zemřel, a v lednu, kdy měl narozeniny. V zimě jsme spolu trávili hodně času. Od chvíle, kdy jsem do toho vplul – v roce 1991 jsem se dostal do výkonného výboru a byl zvolen místopředsedou svazu – jsme s Ivanem něco nastartovali a to běželo až do jeho smrti.



Co by říkal na dnešní stav českého hokeje?
Těžko říct, to si nedovedu představit, protože není on, ani Pepík Augusta, což byli lidé, kteří hokej dělali a vnímali jinak. Přece jen já to bral jako manažer, měl jsem na starosti i jiné než jenom věci spojené s prvním týmem a samotnou hrou. Navíc jsem vstoupil do politiky a času už tolik řešit nároďák nebylo. Ale dnešní stav hokeje řeší spousta lidí. Jako malá země jsme se někam dostali, vyhrávali jsme, a teď jsme rádi za zisk každé medaile. A myslím si, že to ještě nějakou dobu potrvá, než se vrátíme na pozice, kde jsme v minulosti byli. A to říkám i s vědomím, že někdy můžeme mistrovství světa vyhrát.

Ale asi ne třikrát za sebou…
To zřejmě ne. Ale víte, po konci hráčské kariéry jsem se dostal k hokeji ve Vítkovicích a pak i k národnímu týmu, ale určitě jsem nepočítal s tím, že ho budu dělat skoro celý život. Díky tomu, že jsem dělal s Ivanem Hlinkou, Láďou Martincem a dalšími, které nechci jmenovat, protože bych na někoho zapomněl, tak to byla parta, která mě u toho podržela. Proto jsem možná zůstal tak dlouho i ve vítkovickém hokeji, i když jsem si na začátku říkal, že u toho budu rok, dva, tři… A najednou je to třicet let.

Jak dnes prožíváte zápasy?
Je to jiné. Teď je člověk klidnější, protože se ho to tolik netýká, ale do poslední chvíle, kdy jsem byl ve funkci, jsem byl nervózní. Zápasy prožívám jako každý fanoušek, z výher mám radost, z porážek jsem smutný. Ale ne už tak dlouho, jako když jsem klub dlouhé roky řídil.

Vybavíte si, kdy jste se naposledy na hokeji rozzlobil?
Konkrétně asi ne. Dřív jsem se často zlobil kvůli rozhodčím. Dnes už se na to dívám jinak, ale samozřejmě mě naštve, když nedáme ve vyložené šanci gól. Třeba v přesilovkách. Zároveň ale vím, že i v tom se doba změnila a brankáři mají takovou výstroj, že je to těžké. I v těch přesilovkách.

František Černíkv při rozhovoru pro Deník, prosinec 2018.Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Neuvažujete nad tím, že byste napsal knihu?
Občas jsem o tom přemýšlel, ale dospěl jsem k tomu, že knihy píšou jiní. Tvrdím, že ten, kdo by ji psal, by musel chodit na naše srazy, být u všeho, aby pochopil, o čem je řeč. Přece jen když sedíte s ostatními a mluvíte, tak si vybavíte nejvíce vzpomínek. I když je pravda, že už se tolik nescházíme. To je spíše na mladších. Nás už přece jen ubývá. Navíc jak jsem řekl, nerad se dívám dozadu a na spoustu věcí si ani nevzpomenu. Takže spíše ne.

Dělá vám radost, když vidíte, kde Vítkovice jsou?
Určitě. Jsem rád, že se klub drží nahoře, je tady nejvyšší soutěž, a to je hlavní. Kdyby se – nedej bože – mělo jednou spadnout, bylo by těžké se vracet zpátky. To vidíte na Kladnu, Jihlavě, Budějovicích, Brnu to trvalo řadu let. A do budoucna to může přijít. My dosud hráli jen jednou baráž, jinak jsme byli alespoň v polovině tabulky, čtyřikrát hráli finále. To beru jako úspěch.

Poslední otázka. Věříte, že ještě zažijete zisk dalšího titulu?
Věřím. Ohromná šance je letos, protože mužstvo se mi zdá dobře poskládané, útočíme na nejvyšší příčky a jsme nahoře. Když forma vydrží a zúročíme ji v březnu a dubnu, tak máme šanci. Byla by to pěkná tečka k oslavám devadesátého výročí vzniku celého vítkovického hokeje.