Na zlatá šedesátá léta vzpomínáme opravdu rádi, vždyť jsme byli ještě mladí a společenské klima bylo plné optimismu. Brzy se nám narodila dcera, stěhovali jsme se do nového bytu.

Když se nám za čtyři roky narodila druhá dcera, začala doba normalizace. To jsme už věděli, že naše generace spěje sice k lepším zítřkům, ale doma se mluvilo jinak než na schůzích a aktivech. Přesto naše holky dostudovaly, vdaly se a my se dožili i vnoučat.

Já i moje žena pocházíme z početných rodin dohromady jsme měli osm sourozenců a naše holky v tomto směru nezůstaly pozadu máme radost ze tří vnuček a dvou vnuků, mezi nimiž je věkový rozdíl dvacet let. Nejhorší časy byly v roce 1994, to jsem musel po 31 letech odejít ze šachty a manželka byla nucena ve svých padesáti letech opustit své oblíbené zaměstnání a odejít do invalidního důchodu. Všechny trable jsme ale ustáli a teď si oba užíváme starobního důchodu.

Rodinná pohoda, vzájemná úcta a pochopení je základ, stojí to za to, i když každý den nesvítí sluníčko to vzkazuji všem novomanželům a snoubencům.