Proč si myslíte, že je důležité čerpat z historie?
Protože už tady všechno bylo. Myslím si, že pokud není člověk ukotvený ve své historii, nemá se o co opřít. Ne nadarmo se říká, že historie je učitelkou života.

S pořadem Po Česku jste navštívil 750 míst. Je vůbec ještě nějaké, které neznáte?
Já vás malinko opravím, těch míst je za těch 19 let už 950 a těch, která jsem zatím neobjevil, je určitě ještě spousta. Naše země je tím, že se ocitala na jakémsi průsečíku, že se tu potkávaly nejrůznější národnosti Češi, Němci, Židé, Francouzi a mnozí další neuvěřitelně bohatá. A právě historie, památky, ale i po staletí citlivě dotvářená krajina jsou možná to nejlepší, co můžeme nabídnout. A pohled na to je povznášející jak pro oko, tak pro duši.

Je nějaké místo, které vás něčím překvapilo?
Těžká otázka… Napadá mě Pražský hrad, o němž jsem točil celý cyklus. Díky tomu jsem se dostal například do rozsáhlých prostor pod nádvořím, v nichž archeologové odkryli původní podobu Hradu, tak jak vypadal v raném středověku, včetně zdí domů a uliček. Jiné překvapení na mě čekalo na půdě nad Vladislavským sálem, kde jsou dodnes ohořelé kameny a trámy po velkém požáru v roce 1541. To jsou opravdu velmi zajímavá místa.

A pak Český ráj, kde se velmi půvabně snoubí památky s krajinou, jeho malebnost. Všechno tu má lidský rozměr. V krajině tu nenajdete obří velkosklady a jiné obludnosti jako jinde. Ale čeho si tam považuji úplně nejvíc, jsou lidé a vztahy. To je alfou a omegou každého místa.

V Českém ráji jste dnes doma. Dokonce, jak vím, přispíváte k rozvoji tamější kultury…
Je to tak. S dcerou Karolínou jsme si vymysleli hudební festival Hudba z ráje, který má letos na programu sedm koncertů a besed. Vše u nás na Sobotecku. Společně s námi vystoupí herečka Zdenka Procházková, hobojista Vilém Veverka, harfistka Zbyňka Šolcová anebo cembalistka Barbara Maria Willi.

Vy jste vystudoval práva, jak jste se dostal k rozhlasové práci?
Byla to taková náhoda, ale jak říkám, všechno v životě má svou logiku, kterou člověk pochopí až mnohem později. Jako kluk jsem chtěl studovat geografii, zeměpis, později divadlo, ale ani na jednu z těch škol jsem se nedostal.

Nakonec jsem šel studovat práva. Mými spolužáky byli tehdy třeba malíř a skladatel Vladimír Franz nebo Jiří Srstka, ředitel Národního divadla. Vystudoval jsem, právnickou kariéru jsem ale nezačal. Naopak jsem obcházel redakce.

Nakonec se mi ozvali z tehdejšího Československého rozhlasu, z dnešní Reginy, kde jsem začínal v kulturní rubrice. Mimochodem, nejsem zdaleka jediným právníkem, který se jí živí. Je to i celá řada mých kolegů třeba Stáňa Lekešová, Markéta Mayerová nebo Daniela Drtinová.

A jak jste se dostal k projektu Po Česku, který vyšel i knižně?
S Honzou Kovaříkem jsme rozjížděli první ranní vysílání v České televizi, Studio 6, a do toho jsme také točili různé příspěvky. To byla 90. léta a hodně se jezdilo do zahraničí. Měl jsem možnost dělat pohlednice z olympiád, z Atlanty a z Nagana, za což jsem byl hrozně vděčný. Na základě těchto reportáží si mě zavolal tehdejší programový šéf a nabídl mi, zda bych nechtěl provázet diváky také po Česku, a tím to celé vzniklo.

Jste jeden z mála těch, kteří se věnují pozitivní žurnalistice. Vždycky jste k ní inklinoval?
Jsem rád, že se na to ptáte. Vždycky!

A co si myslíte o tom, že nám sice hodně lidí vytýká, že se nepíše víc o pozitivních věcech, ale na druhou stranu se nejvíce čtou senzace a tragédie? A protože počet čtenářů či diváků je určující kvůli reklamě, je tlak psát o tom, protože to „lidi chtějí“.
Myslím si, že je to špatně. Podle mě je úkolem sdělovacích prostředků nejen informovat, ale i kultivovat. Dokonce bych si troufl říct, že i vychovávat, což se jednu dobu i ve veřejnoprávních médiích považovalo dokonce za „sprosté slovo“. Myslím si, že pozitivní žurnalistika je mnohem důležitější než vršení všech těch negativních věcí. Jistě, že to v nás je a bylo. Vždyť o čem si lidé vyprávěli, když drali peří? Také přišly na řadu různé hrůzostrašné historky. Ale myslím si, že bychom měli předávat určité hodnoty. Ne se jen podbízet.

Takže co s tím negativním, co se na nás neustále valí ze všech stran?
Často říkám lidem ve svém okolí: Nevěřte všemu, co se dočtete na internetu, co slyšíte v televizi. Máte svoji hlavu, proto si všechno snažte nějakým způsobem probrat sami. Ono nemusí jít vždycky jen o cílenou manipulaci, ale je třeba přemýšlet i o věcech, které se v rámci zjednodušení mohou určitým způsobem zkreslit.

A ta druhá podstatná věc, kterou bych rád zmínil, je to, že je pouze na nás, co přijímáme. Z čeho si vybíráme. Nikdo nás přece nenutí, abychom četli, sledovali a poslouchali všechno, a naštěstí máme z čeho vybírat.