Proč si myslíte, že je důležité čerpat z historie?
Protože už tady všechno bylo. Myslím si, že pokud není člověk ukotvený ve své historii, nemá se o co opřít. Ne nadarmo se říká, že historie je učitelkou života.

Zbyněk Tonar.
Navázat rovnováhu je úkol na celý život, říká profesor Zbyněk Tonar

S pořadem Po Česku jste navštívil 750 míst. Je vůbec ještě nějaké, které neznáte?
Já vás malinko opravím, těch míst je za těch 19 let už 950 a těch, která jsem zatím neobjevil, je určitě ještě spousta. Naše země je tím, že se ocitala na jakémsi průsečíku, že se tu potkávaly nejrůznější národnosti Češi, Němci, Židé, Francouzi a mnozí další neuvěřitelně bohatá. A právě historie, památky, ale i po staletí citlivě dotvářená krajina jsou možná to nejlepší, co můžeme nabídnout. A pohled na to je povznášející jak pro oko, tak pro duši.

Je nějaké místo, které vás něčím překvapilo?
Těžká otázka… Napadá mě Pražský hrad, o němž jsem točil celý cyklus. Díky tomu jsem se dostal například do rozsáhlých prostor pod nádvořím, v nichž archeologové odkryli původní podobu Hradu, tak jak vypadal v raném středověku, včetně zdí domů a uliček. Jiné překvapení na mě čekalo na půdě nad Vladislavským sálem, kde jsou dodnes ohořelé kameny a trámy po velkém požáru v roce 1541. To jsou opravdu velmi zajímavá místa.

A pak Český ráj, kde se velmi půvabně snoubí památky s krajinou, jeho malebnost. Všechno tu má lidský rozměr. V krajině tu nenajdete obří velkosklady a jiné obludnosti jako jinde. Ale čeho si tam považuji úplně nejvíc, jsou lidé a vztahy. To je alfou a omegou každého místa.

Rudy Linka při focení pro rozhovoru pro Deník
Jazzman Rudy Linka: Cesta ke skutečné svobodě vede přes pravidla

V Českém ráji jste dnes doma. Dokonce, jak vím, přispíváte k rozvoji tamější kultury…
Je to tak. S dcerou Karolínou jsme si vymysleli hudební festival Hudba z ráje, který má letos na programu sedm koncertů a besed. Vše u nás na Sobotecku. Společně s námi vystoupí herečka Zdenka Procházková, hobojista Vilém Veverka, harfistka Zbyňka Šolcová anebo cembalistka Barbara Maria Willi.

Vy jste vystudoval práva, jak jste se dostal k rozhlasové práci?
Byla to taková náhoda, ale jak říkám, všechno v životě má svou logiku, kterou člověk pochopí až mnohem později. Jako kluk jsem chtěl studovat geografii, zeměpis, později divadlo, ale ani na jednu z těch škol jsem se nedostal.

Nakonec jsem šel studovat práva. Mými spolužáky byli tehdy třeba malíř a skladatel Vladimír Franz nebo Jiří Srstka, ředitel Národního divadla. Vystudoval jsem, právnickou kariéru jsem ale nezačal. Naopak jsem obcházel redakce.

Unikátní Zahradní železnice 600 je světovou raritou, jezdí ve Vracově.
Na zahradě se mu prohání vlaky. Je to diagnóza, směje se nadšenec z Vracova

Nakonec se mi ozvali z tehdejšího Československého rozhlasu, z dnešní Reginy, kde jsem začínal v kulturní rubrice. Mimochodem, nejsem zdaleka jediným právníkem, který se jí živí. Je to i celá řada mých kolegů třeba Stáňa Lekešová, Markéta Mayerová nebo Daniela Drtinová.

A jak jste se dostal k projektu Po Česku, který vyšel i knižně?
S Honzou Kovaříkem jsme rozjížděli první ranní vysílání v České televizi, Studio 6, a do toho jsme také točili různé příspěvky. To byla 90. léta a hodně se jezdilo do zahraničí. Měl jsem možnost dělat pohlednice z olympiád, z Atlanty a z Nagana, za což jsem byl hrozně vděčný. Na základě těchto reportáží si mě zavolal tehdejší programový šéf a nabídl mi, zda bych nechtěl provázet diváky také po Česku, a tím to celé vzniklo.

Jste jeden z mála těch, kteří se věnují pozitivní žurnalistice. Vždycky jste k ní inklinoval?
Jsem rád, že se na to ptáte. Vždycky!

Kamila Douděrová při fotografování pro Deník 7. května v Čelákovicích.
Architektka Kamila Douděrová: Pořád hledáme vzory, ne sami sebe

A co si myslíte o tom, že nám sice hodně lidí vytýká, že se nepíše víc o pozitivních věcech, ale na druhou stranu se nejvíce čtou senzace a tragédie? A protože počet čtenářů či diváků je určující kvůli reklamě, je tlak psát o tom, protože to „lidi chtějí“.
Myslím si, že je to špatně. Podle mě je úkolem sdělovacích prostředků nejen informovat, ale i kultivovat. Dokonce bych si troufl říct, že i vychovávat, což se jednu dobu i ve veřejnoprávních médiích považovalo dokonce za „sprosté slovo“. Myslím si, že pozitivní žurnalistika je mnohem důležitější než vršení všech těch negativních věcí. Jistě, že to v nás je a bylo. Vždyť o čem si lidé vyprávěli, když drali peří? Také přišly na řadu různé hrůzostrašné historky. Ale myslím si, že bychom měli předávat určité hodnoty. Ne se jen podbízet.

Takže co s tím negativním, co se na nás neustále valí ze všech stran?
Často říkám lidem ve svém okolí: Nevěřte všemu, co se dočtete na internetu, co slyšíte v televizi. Máte svoji hlavu, proto si všechno snažte nějakým způsobem probrat sami. Ono nemusí jít vždycky jen o cílenou manipulaci, ale je třeba přemýšlet i o věcech, které se v rámci zjednodušení mohou určitým způsobem zkreslit.

A ta druhá podstatná věc, kterou bych rád zmínil, je to, že je pouze na nás, co přijímáme. Z čeho si vybíráme. Nikdo nás přece nenutí, abychom četli, sledovali a poslouchali všechno, a naštěstí máme z čeho vybírat.

Molekulární imunolog Václav Hořejší
Václav Hořejší: K honu na Zemana se nepřipojuji, nejlepší je ho ignorovat