„Železnou rudu z Jeseníků a Beskyd bychom dneska v potřebném množství sotva sehnali, máme ji se železáren v Třinci,“ popisovali v kovárně na Slezskoostravském hradě původ suroviny. Tu dávali do redukční pece (stejného tvaru jaké mívaly ty původní keltské) a smísili s dřevěným uhlím (grilovacím, ze supermarketu).

„Železná houba vzniká za teplot okolo 1400 až 1450 stupňů Celsia a má nízký obsah uhlíku,“ upřesnili po pěti hodinách, kdy na směs foukali jako kdysi z ručního měchu. V kovářské výhni, kde teplota dosahuje až 1600° C, jim však pomáhal rozdmýchat potřebný žár elektrický ventilátor. Tam se houba asi za hodinu změnila v kujnou.

„Překováváním z ní děláme takzvanou překládanou ocel, ze které můžeme vyrábět kulatiny, meče, kladiva. Neboli předměty, jaké se dříve v kovárnách zhotovovaly,“ pokračovali Nicolas se Šimonem. Ti maturovali na škole Ave Art a dali se na vysokoškolské studium – jeden si vybral obor sochařství, ten druhý umělecké slévárenství.

„Železo děláme způsobem, který jako první v Evropě zvládli keltští Bójové. Od nich to převzali Germáni, Římané, Vikingové, Slované a technologie se kromě drobných vylepšení příliš nevyvíjela až do nástupu průmyslové výroby pudlováním. To se v pět lidech zvládlo čtyřicet kilogramů železa, svět to obrátilo vzhůru nohama,“ uváděli.

Železnou houbu vytavili a dále zpracovávali pod vedením Zdeňka Tomana z Fakulty materiálově-technologické Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava i před zraky návštěvníků hradu na Slezské. „Byl o to opravdu zájem. Je to takový návrat ke kořenům v moderní době,“ dodali studenti, jež nechávali kovat železo i děti.