Populární parkourista, freerunner a youtuber Vova natáčel v Opavě nové video

Vovo, když jsem viděla video, které tady v Bredě vzniklo, tak hned na začátku mě zaujalo, jak jste hbitě vyšplhal po několik metrů vysokém sloupu do patra nad vámi. Jako by se nic nedělo. To se snad vymyká fyzikálním zákonům.
Ten sloup byl moc fajn, vůbec to neklouzalo a byl strašně pohodlný (úsměv). Natočit nějaké skokové video v obchoďáku byl můj sen. Tady jsem dostal příležitost a s klukama jsme jej nahráli. Bylo to příjemné a měl jsem dobrý zážitek.

Pojďme si teď přiblížit, co to parkour vlastně je.
V poslední době se to hodně mění. Dříve to znamenalo dostat se co nejrychleji z bodu A do bodu B. A když má člověk před sebou překážky, ploty, zábradlí, tak je přeskakuje. Toto je definice parkouru. Nyní je tato disciplína úplně nově zahrnuta také na program olympijských her, bude to spadat pod gymnastiku a půjde opět o rychlost. Když venku skáčeme nějaká salta, říkáme tomu také parkour, ale ve skutečnosti je to spíše freerun nebo tricking.

Opavský trenér Kováč: Holíka jsem hodně chtěl, Diaz byl mým vysněným hráčem

Vy jste tedy parkourista nebo freerunner?
Spíše freerunner. Ale říká se tomu parkourista, protože lidé ten pojem znají. Co je freerun nevědí.

Má parkour nějaká pravidla?
V tom hlavním parkouru jde o rychlost. Jsou různé parkourové i freerunningové soutěže, záleží, jak to kdo pojmenuje, ale v podstatě jde o totéž. Existuje i soutěž Style contest a tam se neskáče na čas, respektive každý má přibližně jednu minutu, protože déle stejně skákat nezvládne a za tu dobu musí předvést co největší a nejhezčí triky.

Vy máte na kontě také několik úspěchů na soutěžích, jestli se nepletu.
Zúčastnil jsem se asi patnácti, dvaceti soutěží, z toho jsem vyhrál desetkrát určitě, možná i vícekrát. V České republice byly před pár lety soutěže v šesti velkých městech, tam jsem se všude umístil, většinou první nebo druhý. Pak se sečetly výsledky a v Praze bylo finále, kde jsem zvítězil. První místo jsem pak získal i v Kosovu, na Slovensku. Těch úplně největších světových soutěží jsem se třeba zúčastnil, ale nic jsem nevyhrál, protože tam jsou už hodně crazy lidé (smích).

Předpokládám, že za Vašimi úspěchy stojí tvrdá dřina. Jak často trénujete?
Když jsem byl mladší, tak šestkrát v týdnu. Teď už nemám tolik času a hlavně je to pořád stejné, takže řekněme asi třikrát týdně.

Z výšek mám obecně obrovský strach

Máte gymnastickou průpravu z dětství a mládí. Počítám, že je to pro Vás teď výhoda?
Ano, je. Když se skáčou salta a člověk má gymnastický základ, vypadá to lépe, esteticky.

Co Vás na parkouru nejvíce baví?
V případě toho čistého parkouru se mi líbí to, že moje tělo je něco jako nástroj, sloužící k tomu, abych se někam dostal. Vyběhl na střechu, vylezl na zeď. To každý neumí. Připadám si, jako bych byl nindža. A na těch saltech mě baví, že jsou hezká na pohled. Nejen pro ostatní, ale i pro mě, mám u toho vždy dobrý pocit.

Existuje ještě něco, co jste nevyzkoušel, nějaká výzva?
V saltech mě láká učit se nové pohyby, nové prvky. Protože je jich tolik, že se nejdou ani všechny za život stihnout. Co se týče parkouru, tak výzvou je pro mě třeba nějaký přeskok ve výšce na nějakém známém místě. Například ve Francii je jedno místo, jde o přeskok ze střechy na střechu. Objevilo se to ve filmu Okrsek 13, to je parkourový film. A zakladatel parkouru, David Belle, jej tam prováděl. A to místo se teď kvůli toho stalo tak slavné, že sem jezdí skákat lidé z celého světa.

Včetně Vás?
Ano, já jsem to skočil dvakrát (úsměv).

VIDEO: Havířovské koupaliště nabídlo mistrovskou highdivingovou exhibici

Viděla jsem na Vašem Youtube i další videa, kde skáčete ve velkých výškách. A tak se musím zeptat. Nemáte strach?
Z výšek mám obecně obrovský strach, ale jen když někam lezu. Když je pode mnou výška více než třicet, padesát metrů a lezu například po žebříku. To bych asi ani nezvládl. Ale když skáču ve výšce mezi domy, což ale není běžné, to provedu tak jednou, dvakrát za rok, když mám příležitost, tak to pro mě problém není a nebojím se. Vždy zkontroluji odraz, dopad. A hlavně nedělám nikdy to, v čem si nejsem jistý.

Pro děti pořádáte také různé letní kempy. Například nyní na Hlučínském jezeře. Je nějaká věková hranice, od kolika let je parkour pro děti vhodný?
To záleží. Parkour se dá také rozdělit spíše na fyzickou přípravu a někdo třeba může dělat nějakou tu základní gymnastiku, pohyby, třeba už od pěti let. Za svou kariéru jsem potkal i šestileté kluky, kteří skákali „bomby“, salta, všechno.

Věnují se parkouru i ženy?
Ano, ale není to tak běžné, nepotkáte je často.

V roce 2015 jste si při jednom triku poranil koleno. Prozraďte, o co šlo a hlavně, jak jste se dokázal zotavit?
Prováděl jsem náročný trik, který není úplně běžný a bylo to z velké výšky, asi 4,5 metru. Dvakrát se mi to povedlo a potřetí jsem to chtěl udělat hezčí, natočit profesionálně na kameru. Tak jsem skočil znovu, dvojité salto dolů. Když jsem dopadl na trávu, neudržel jsem to, šel jsem hodně do dřepu a uvnitř se mi natáhla kolena. Možná, že kdybych to nechal, zahojí se to. Jenže já jsem začal po třech měsících opět skákat a ona ta kolena ještě bolela. A jeho z nich se zhoršilo a musel jsem na operaci křížového vazu a menisku. Po roce od operace jsem zase začal skákat a po roce a půl jsem se dostal zpět na úroveň, kde jsem byl předtím. Teď jsem obezřetný, nedělám věci, které jsou hodně nebezpečné. Protože už si tím nechci znovu projít. Skáču spíše opatrně a hodně přemýšlím. 

K TÉMATU

Centrum Štramberka ožije v neděli pouličním uměním. Bude tu Buskerfest