Na Boha se odvolával především otec, který v rodině zavedl systém, kdy mu byli ostatní členové rodiny plně oddáni. Děti byly vychovávány v izolaci od okolního světa. Ven z bytu mohly vycházet téměř výhradně v doprovodu rodičů. S jinými dětmi se stýkaly pouze na akcích církve. Do školy docházely jen k přezkušování, protože základní školu absolvovali doma, když je vyučovali rodiče.

Situace se změnila, až když chlapci začali chodit na střední školy. Přestože i tam se je rodiče snažili chránit před nebezpečím okolního světa, dva jejich synové z rodiny utekli na sociálku. Tam popsali, jak byli do té doby vychováni a jaké tresty jim rodiče ukládali za různé prohřešky. Mezi ty nejpřísnější patřily hladovky nebo stání bosými chodidly na plastových kostkách dětské stavebnice.

Sociálka pak po ověření jejich svědectví o dění v rodině odebrala i nejstaršího a nejmladšího syna. Nejstarší se sice později už jako plnoletý snažil rodiče před soudem chránit, otec s matkou byli přesto uznáni vinnými. Svou vinu popírali i oba rodiče, kteří tvrdili, že své syny vychovávali, jak nejlépe uměli.

„Rozhodně jsme jim nikdy nechtěli ublížit. Věděli jsme, že jim neuškodí hladovka, stání na kostkách ani bití. Přes službu mobilního operátora jsme nekontrolovali, kde se chlapci pohybují, ale že jsou v pořádku a nikdo je neunesl. Ze stejného důvodu nás měli prozvánět, když přišli do školy nebo z ní odcházeli. O všem jsme s nimi v rodině hovořili," řekl otec.

Okresní soud vyměřil oběma stejný trest vězení v délce tří let, pokud by porušili jeho pětileté podmíněné odložení. V odvolacím řízení vynesl krajský soud nový rozsudek, v němž však verdikt okresního soudu o vině a délce trestu zůstal stejný. Omezen zůstává styk rodičů s chlapci, kteří jsou dosud umístěni dětských domovech.