Chtělo by se věřit, že v betonové potrubní šachtici Š39 několik metrů pod porubskou Opavskou ulicí je chládek. „To není! Teplota vzduchu je okolo třicítky, médium v odkrytém potrubí má devadesát a elektrody se mi taví při šesti set padesáti stupních,“ popisuje Alan Súkenik.

Čtyřiačtyřicetiletý montér-potrubář dělá v tropických dnech v partě s Milanem, Petrem, Romanem a Radimem. Mění potrubí průměru 300 a 600 milimetrů na hlavním napáječi horké vody z elektrárny v Třebovicích (vede na Hlavní třídu, ulice Opavskou i 17. listopadu a do fakultní nemocnice).

„Občas je to fakt na vybulení…“ popisuje Alan, jehož hlavní náplní je svařování. Na sobě mívá speciální nehořlavý oblek ze „spařené plachtoviny“, sám o sobě docela hrubý. Pod ním thermoprádlo pro odvod potu. Na rukou kožené rukavice, na hlavě návlek z nomexu plus svařovací kuklu.

Svařuje hodinu, maximálně dvě. „Pak ven, blůzu dolů a někam do stínu. Do auta nebo pod stromy – podle toho, kde je chladněji,“ líčí s tím, že za osmihodinovou šichtu vypije okolo čtyřech litrů tekutin. Svářeči se střídají, někteří dělají pomocníky a bezpečnostní dozor, nicméně vedro je všem.

Svářeč Alan Súkenik svařuje horkovodní přípojku pro čtvrtý obvod v Porubě, 27. června 2019 v Ostravě.Svářeč Alan Súkenik svařuje horkovodní přípojku pro čtvrtý obvod v Porubě, 27. června 2019 v Ostravě.Autor: Deník / Lukáš Kaboň

Přestávky mají – jako v jiných provozech s obtížnými klimatickými podmínkami – podle potřeb až půlhodinové. Uvnitř šachtice, kde musí být podle předpisů nejméně tři montéři, používají i ventilátory. Jeden vhání čerstvý vzduch, druhý odsává zplodiny svařování. Ale osvěžení moc nepřináší.

„Já ty vedra snáším docela dobře, asi už budu trénovaný,“ směje se Alan vykonávající svou práci pětadvacátým rokem. A přemýšlí, jestli nakonec nejsou horší opravy poruch v zimě! To se montéři z Veolie pohybují u potrubí, kde je horká voda o teplotě 140°C nebo pára s teplotou až 200°C.