Řidiče, kteří u zámku v Linhartovech přejeli v prosinci na polskou stranu hranice, v Lenarcicích uvítal čáp. Procházel se sněhem hned vedle silnice. Klapal zobákem a pořád něco hledal ve sněhu nebo v ledové vodě. Společnost mu před nařízením omezující volný pohyb drůbeže, dělaly slepice a kočka.
Před pěti lety neopatrně vletěl do drátů. Přežil, ale se zraněným křídlem už nemohl létat. Zatímco všichni ostatní čapí kolegové na podzim odletěli za moře do teplých krajin, on zůstal sám. Smutně bloudil pohraničím pěšky. Byl bezradný. V říjnu v přírodě rychle ubývalo potravy.

Čápovi už pořádně kručelo v žaludku, když v Lenarcicích zahlédl dům manželů Józefa a Teresy Węgrzyn. Všimnul si, že kolem domu pobíhá spokojená drůbež. Čáp se dlouho nerozmýšlel. Rozhodl se, že svou první zimu v životě přečká právě tady.
„Právě teď v říjnu to bylo výročí pět let, co k nám čáp přišel a už zůstal. Lidé se diví, když tady v zimě na sněhu vidí čápa. Nic mu není, je úplně zdravý, jen nemůže létat. Měl tady v okolí hnízdo, když v létě nešťastnou náhodou vletěl do drátů. Nikdo ho nenašel. Když mu kručelo v žaludku, prostě se k nám nastěhoval. Sám od sebe. Najedl se, zalíbilo se mu tady, a tak s námi zůstal,“ Józef Węgrzyn, jak se stal majitelem čápa. Nebo spíš panem domácím, který čápa ubytoval.

Přes den se čáp prochází venku. Na noc se naučil chodit spát do stáje se slepicemi. V zimě se většinou drží jen kolem domu, ale v létě vyráží na pěší výlety po okolí. Především si oblíbil okolí hraniční řeky Opavice, protože sem přilétají také volně žijící čápi.
„Potkává se s jinými čápy, ale nemůže s nimi odletět. Odrazí se, roztáhne křídla a kus poskočí, ale let nezvládne. Teď v zimě se vůbec nevzdaluje od domu. Sníh mu nevadí, a na zimu si taky zvykl. Hlavní je, aby měl jídlo. Když přijdou velké mrazy, zůstává i se slepicemi uvnitř,“ vysvětluje pan Józef Węgrzyn jak se čáp přizpůsobil podmínkám v zimním období.
V létě se čáp brodí v mokřinách kolem řeky Opavice nebo na loukách loví myši a brouky. Dokáže si v přírodě najít dost potravy, ale zimu by bez pomoci dobrých lidí nepřežil.

Čáp se skamarádil se slepicemi, a díky tomu pochopil, že v péči Józefa a Teresy Węgrzyn se tady na hranicích opeřencům žije dobře. Čeští i polští sousedé čápa dobře znají, ale když někdo cizí v zimě projíždí Lenarcicemi, nevěří vlastním očím. „Občas se stávalo, že si čáp odkráčel až na opačný konec vesnice a pak se mu nechtělo domů. Dojedou si pro něj autem, a zavolají ho jménem. Čáp přiběhne a už ví, co má dělat. Sám si naskočí do auta,“ vzpomíná na veselé historky s čápem soused Piotr Cichocki, který bydlí v Krasnem Polu.