Do bílých čepic na střechách dřevěných chalup se opírá prosincové zubaté slunko. Z dálky doléhá řinčení řetězu a dětský povyk. Mikuláš se svou družinou obchází dědinu.

„Odkudpak jste k nám přijeli, malí koledníci?" ptá se na zápraží dřevěnice usměvavá žena v dobovém kroji. Ze světnice za jejími zády se line lákavá vůně pečiva. „Z Leskovce," odpovídá svorně snad třicetihlavá skupinka dětí.

Do skanzenu přijely na program Vánoce na Valašsku, který pracovníci muzea každoročně připravují. Chtějí návštěvníkům přiblížit zvyky, které byly na Valašsku se zimou a předvánočním časem spjaté. „Jezdíme tady s dětmi každý rok," netají učitelka a snahu lidí ve skanzenu chválí.

„Tak pojďte dál a zahřejte se na chvíli," zve hostitelka dětskou družinu do světnice ke kamnům. Každého pohostí vánočkou. V rohu tiše vrčí kolovrátek. Hbité prsty mladé ženy se potýkají s přízí, vedle druhá žena ručně vyrábí rukavice. Podobný obrázek se naskýtá i v dalších chalupách, kde řemeslníci vyrábějí svíčky nebo pečou a zdobí vánoční cukroví. Vlídný kovář zve děti do útrob své kovárny a vypráví o své práci. Odlesky plamenů z kovářské výhně tančí po mrazíkem zčervenalých tvářičkách.

Výlet Valašskou dědinou končí v chalupě z Miloňova. Za okny se mihotá plamínek svíčky, v peci praská oheň a osvětluje jizbu provoněnou perníkem a čajem z devatera kvítí. Hospodyně vypráví o Vánocích. Do ticha zazní syčení a pod okny se mihne bílá postava. To Lucka obchází chalupy.