Čtyřiadvacetiletý Vova, což je v ruštině zkráceně Vladimir, se parkouru věnuje přes deset let a postupně se díky své zálibě dostal i k mnohem prestižnějším záležitostem. Například na televizní obrazovky coby kaskadér. Není divu, že děti, které ho znají ze sociálních sítí, po něm doslova šílí.

Parkour ve vašem případě není jen záliba, ale dá se jím i uživit, viďte.

Je to vlastně životní styl. Je pravda, že občas mám i nějaké reklamní nabídky a parkour upotřebím také jako filmový kaskadér.

Jakou největší roli máte za sebou?

Dosud největší prostor jsem dostal v českém filmu Ani ve snu, kde je parkour hodně vidět a kde jsem byl v záběru poměrně často. Co se týče dublování herců, tak poměrně často jsem teď působil i v seriálu televize Nova Specialisté nebo v některých česko-amerických filmech.

V jakých situacích jste „zaskakoval“?

Ne vždy je to o parkouru, někdy prostě jen stačí spadnout ze schodů (směje se). Filmaři dobře vědí, že naše těla vydrží víc. A já mám díky tomu alespoň představu, jak filmy vznikají.

Známý jste mezi dětmi a mladistvými hlavně díky sociálním sítím…

Je pravda, že díky YouTube a Instagramu nás hodně poznávají a chtějí se fotit. Někdy se strhne hotové šílenství.

Je vám to příjemné?

Jo (směje se). Ale někdy už toho je příliš. Naštěstí ne moc často.

Kdy přišel zlom a z klukovské záliby se stal životní styl?

Začínal jsem v 11 letech s gymnastikou. Rád jsem v té době sledoval filmy s Jackie Chanem a videa s parkourovou tematikou. V době, kdy se ve světě rozvíjel, jsme si s pár kamarády řekli, že to chceme také zkusit, a začali jsme skákat. Z gymnastiky jsem uměl salta a triky, takže mi to šlo rychleji.

Mají vaše videa sloužit i jako návod pro začínající parkouristy, nebo spíše doporučujete řízené tréninky pod dohledem trenérů v halách?

Určitě je lepší, když se parkouru učíte s trenérem, je to rychlejší a bezpečnější. Ale když začínala moje generace, tak takové možnosti nebyly. Mohli jsme se učit pouze z videí. I proto teď občas pořádám i naučné workshopy, přihlášky mám na webu sonicvova.com.

Co vaše začátky? Byly nějaké úrazy a zlomeniny?

No, musím říct, že za těch deset let jsem měl jediné větší zranění roztrhaly se mi křížové vazy v koleni. Byl jsem na operaci, rok jsem netrénoval.

Udělal jste chybu?

Zkrátka jsem skákal a skákal. Cítil jsem, že jsem plný síly a nedokázal si připustit, kde je limit. Dělal jsem stále těžší a těžší triky a skákal ze stále větší výšky. Myslel jsem si, že to zvládnu. Nezvládlo to tělo (směje se). A dopadlo to špatně.

Právě toho se řada rodičů obává ačkoliv o parkouru mnohdy ani moc nevědí, říkají, že je nebezpečný. Souhlasíte, nebo se dá provozovat i bezpečně?

Také jsem se s tím setkal. Mě od toho odrazovala babička. Když tomu dáte čas a trénujete postupně, tak je to strašně jednoduché. Stejně jako v gymnastice, i tady jsou všechny ty pohyby a salta perfektně nacvičené. Je to stejné, jako když jíte víte, že se lžičkou trefíte do pusy. A právě proto je důležitý trenér aby usměrnil ty, kteří by jinak přecenili své síly.

Co byste doporučil mladým nadšencům, kteří chtějí s parkourem začít? Na co si dát pozor?

Určitě neopakovat moje chyby (směje se). Když na něco nemáte, tak to nedělejte. Začátečníci většinou uvažují tak, že ještě neumí lehčí skok nebo trik, a chtějí umět ten těžší. Tělo na to ale není připravené. Je proto dobře, když k parkouru přejdete z jiného sportu a máte tělo vyztužené. A když jste předtím nic podobného nedělali, tak je dobré zprvu tělo jen protahovat a posilovat. Ideálně s trenérem. Člověk pak sám pochopí, co a kdy si může dovolit. Když to děláte postupně, vše stihnete, ale když pospícháte, zavání to úrazem. Mnohdy i vážným.

Zmínil jste zásadu ‚nedělej, na co nemáš‘. Jsou mezi parkouristy ještě nějaké zásady?

Doporučoval bych neskákat tam, kde se to nemá. Třeba na soukromých pozemcích. Poškozuje to jméno parkouru. Ale to vnímání se mění. Šest let zpátky nás lidé, většinou ti starší, měli za vandaly, nebo se báli, že si ublížíme. Teď už mnohdy vědí, o co jde.

Je třeba mít na parkour nějaké speciální oblečení a obuv?

Parkour je právě asi jediný sport, k němuž nepotřebujete žádné vybavení. Stačí volné oblečení a pohodlná obuv. Lépe s tenčí podrážkou, ať se při dopadu nepodvrtne kotník.