Nenápadná budova z režných cihel stojí v blízkosti potoka Bílá voda. První zmínka o mlýně Antonína Čujka pochází z roku 1756, kdy byl postaven. Zachovala se však pouze zmínka o tom, že byl opatřen šindelovou střechou. V roce 1913 byl zbourán a na jeho základech vyrostl nový mlýn, který se zachoval až do dnešní doby. Iniciátorem stavby byl Jan Čujek a jejím řízením byl pověřen stavitel Štěpán Hanzlík. Z té doby se na mlýně zachoval i německý nápis, v češtině znějící jako: Všem lidem nelze vyhověti. A vyhovět je umění, že to dokáže jen málokdo.

Mlýn plnil dočasně i funkci elektrárny

Před mlýnem bylo nainstalováno zařízení, které regulovalo přítok vody, která poháněla mlýnské kolo a odtékala příkopem směrem na Osmilány, kde se opět vlévala do potoka. Stavidlem, umístěným před mlýnem, byla voda hnána pouze při velkém množství v období dešťů, v období sucha se voda naháněla přímo na mlýnské kolo. Za budovou je stále patrný vodní příkop, kudy zbytková voda odtékala pryč. Technologii mlýnu dodala firma Kladsko a později byly stroje zmodernizovány továrnou mlýnských strojů Prokop Pardubice. Toto zařízení sloužilo po celou dobu mletí až do roku 1964. Po roce 1920 byla součástí mlýna malá elektrárna, vyrábějící elektřinu pro celou vesnici až do elektrifikace obce v roce 1928.

Restituce vrátila mlýn jeho majitelům

Mlýn zůstal dál přizpůsoben k provozu na elektřinu i na vodu. Pracovala v něm hlavně rodina mlynáře a jen v případě momentální potřeby si brala na výpomoc zaměstnance z okolí. Poptávka po mouce byla značná a její odbyt byl proto v regionu dostatečně zajištěn. Posledním majitelem byl Alfons Čujek a za jeho působení prošel potok regulací a provoz mlýna už zajišťovala jen elektrika. Pro rozšíření výroby zvedl mlynář budovu o patro neobvyklým způsobem - střechu nechal místo rozebrání pomocí heverů naráz celou zvednout. Rozšířené prostory však dlouho nevyužíval, protože v roce 1961 byl jeho mlýn znárodněn. Od roku 1964 sloužil už jen jako rezervní objekt pro případ krizových situací a jako řada budov s podobným osudem chátral. Do rukou rodiny Čujkových se vrátil až v roce 1990. Jeho původní podoba zůstala zachovaná, jen kolo podlehlo ničivému zubu času.