Pro své mrtvé truchlí i zvířata. Straky jim nosí dokonce „věnce“

Pro žirafí matku to byly nesmírně kruté okamžiky: její mládě pobylo na tomto světě sotva dvě hodiny. Jen co stačilo udělat prvních pár krůčků, stalo se kořistí dvojice hladových lvů.

Kvíz Deníku: Rozumíte řeči zvířat?

„Netrvalo to dlouho a na místě, kde žirafa své mládě porodila, zůstalo jen několik ohlodaných kostí,“ popsal scénu ze zambijského národního parku South Luangwa profesor Fred Bercovitch z Centra pro mezinárodní spolupráci a pokročilá studia v klimatologii. Jeho svědectví odvysílala televizní stanice National Geographic.

Ostatky mláděte

Smrtí mláděte ale příběh zdaleka neskončil. Naopak. Vědce naprosto ohromila následná reakce žirafy. „Jakmile nažraní lvi odkráčeli, žirafí matka se vydala k ostatkům svého mláděte. Pokrčila přední končetiny a snažila se k nim sehnout. Několik minut je olizovala a pak se znovu napřímila. Toto se opakovalo znovu a znovu celé dvě hodiny,“ řekl Bercovitch.

Lama plive, kočka a pes strádají. Jak dopadá lidský stres na zvířata?

Žirafa se odmítala z místa hnout. Nedbala na obrovské nebezpečí, které pro ni představovali predátoři v okolí. Zůstávala také v poloze se skrčenýma nohama, kterou žirafy volí jen velmi zřídka, protože jsou v ní nesmírně zranitelné. Občas se k ní přidaly i další samice ze stáda. Každá z nich na místě chvíli postála a pak zase odešla.

Tryzna za zemřelé

„Čas, který zvířata tomuto chování obětovala, přitom mohla využít mnohem racionálněji například k hledání potravy nebo k páření,“ upozorňuje zoolog. To ale neudělala. Právě „iracionalita“ jejich jednání proto vědce dovedla k závěru, že nešlo o nic jiného než o tryznu. „Ty žirafy zkrátka truchlily za blízkého,“ je přesvědčen Bercovitch.

Podobné výjevy vědci nezaznamenali poprvé. Počet důkazů, že zvířata abstraktně uvažují a vnímají smrt svých blízkých, v posledních letech přibývá. Výzkumy etologů, kteří se chováním zvířat zabývají, popsaly pietní jednání třeba u slonů, šimpanzů, prasat nebo strak. Poslední jmenovaní zástupci ptačí říše dokonce prý nosí svým mrtvým kamarádům „na hrob“ jakési pietní věnce z trávy.

KVÍZ: Co víte o stresu zvířat?

Ptačí pohřeb

Toto rituální chování popsal konkrétně doktor Marc Bekoff z University of Colorado. „Jedna straka přišla k tělu zemře-lé družky, jemně do něj píchla zobákem a odstoupila. Jiná straka udělala totéž. Pak jedna ze strak odlétla a přinesla nějakou trávu. Tu položila k tělu. Jiná straka udělala to samé. Pak všechny chvíli nehnutě stály a nakonec místo opustily,“ popsal Bekoff. Své poznatky shrnul v textu, který vyšel v Animal Behaviour.

Podobný výjev se naskytl i týmu italských vědců z Milánské univerzity Bicocca. Tentokrát šlo o vodní savce, jako jsou například delfíni či kosatky.

Rozloučení v kruhu

Zvířata se podle zoologů shromáždila kolem zemřelého druha a rituálně se ho dotýkala ploutvemi. „Celou dobu přitom plavala kolem těla v pravidelné kruhové formaci,“ uvedli ve studii, kterou před třemi lety zve-řejnil Journal of Mammalogy.

Pekárna, lázně, masáž. Domácím mazlíčkům můžete poskytnout luxusní péči

Své zkušenosti přidávají i čeští zoologové. Třeba ředitel táborské zoo Evžen Korec popisuje, jak těžce nesou ztrátu svého parťáka psi žijící dlouhodobě v páru. Tedy pes a fena. „Pokud jeden z nich po mnoha společných letech uhyne, tak ten druhý mrtvé tělo dlouho očichává a snaží se ho probrat k životu. Je vidět ta obrovská lítost,“ uvádí biolog a současně chovatel šampionů plemene cane corso Evžen Korec.

Také on je proto přesvědčen, že zvířata nejenom myslí, ale že si také uvědomují smrt svého druha. „Dlouho po něm pak teskní,“ doplňuje Korec. Pokud zvířeti zemře dokonce jeho majitel, může pes steskem až uhynout.

Přišlo celé stádo

Profesorka Zdeňka Svobodová z brněnské Fakulty veterinární hygieny a ekologie zase popsala dojemnou scénu, která provázela úmrtí jednoho z jejích koní. Když mrtvé zvíře rodina nakládala do auta, přišlo se s ním prý rozloučit celé stádo. „Všichni jsme plakali smutkem i dojetím,“ přiznala.

Místo stehýnka moučný červ. Psy a kočky čeká změna jídelníčku

Podle veterináře Jiřího Žáka přitom rozhodně není náhoda, že zármutek nad ztrátou blízkého druha projevují hlavně taková zvířata, která žijí ve skupinách. Tedy v rodinách, smečkách, tlupách nebo hejnech.

Pouto nutné k přežití

„Taková společenství totiž vznikají proto, aby si v nich jednotliví členové vzájemně vypomohli,“ vysvětluje. Spolupracují třeba při získávání potravy nebo se společně starají o potomstvo. „Dělají zkrátka všechno, co je nezbytné k přežití daného druhu,“ připomíná Žák.

Mezi členy takové smečky se pak logicky vytváří silné pouto. „Jakmile skupina o některého z členů přijde, zažívají zbylí příslušníci úzkost z odloučení a stres,“ říká Žák.