Na zraněném Františku Kořenkovi lékaři ve špitále pracovali půl roku, aby ho vytáhli hrobníkovi z lopaty. A i poté, co ho konečně pustili domů, to s ním nebylo nijak slavné. Inu natřikráte probodnuté břicho na náladě nikomu nepřidá. Jakkoli, než se mu to stalo, oplýval náladou nadmíru dobrou.

František totiž v sobě objevil jakési léčitelské schopnosti. Něco si o tom přečetl, vyzkoušel pár metod a pak se vrhl na akupunkturu. Lidé za ním se svými zdravotními problémy chodívali a snad některým i pomohl. Na svůj šířící se věhlas byl náramně hrdý a rád si o tom s kamarády povídal. Když tak byl jednou v náladě, rozváděl v hospodě, jak to s tím pícháním je. Rozumí se, že chlapi vedli řeči dvojsmyslné a oplzlé a ptali se ho, jestli to dělá vždycky jenom jehličkami. Frantovi stoupla pýcha do hlavy a prý, že se rozumí, že jsou případy, kdy na jehličky vůbec nedojde, že některé pacientky potřebují úplně něco jiného a na to on že je přeborník. A jak tak byl vyhecovaný, padlo i jméno Růženy Žákové, jeho sousedky. A to se nemělo stát. A o tom je vlastně celý náš příběh. Podle spisu to bylo tak: Když se Franta vracel z hospody, tak ho na dvorku Jura dokaličil. Před soudem jako obžalovaný vypověděl: „Já jsem poškozeného nepíchl třikrát, ale pouze jednou, je však pravda, že vidlemi.“ Očití svědci uznali, že se Jura na Frantu vrhl se slovy: „Já ti udělám akupunkturu, že se z toho nevzpamatuješ!“

Je pravda, že co je Jura na tři roky v kriminále, měl by Franta na léčebné praktiky s Růženou času dost. Nějak na to ale po operaci nemá chuť. (tam)