U soudu se po dva dny propíral dětský domov

Radmila Lubová, která kdysi pracovala v dětském domově jako noční vychovatelka, a její manžel stojí před soudem proto, že podali krajskému úřadu, úřadu ombudsmana a některým médiím informace, v nichž tvrdí, že se v dětském domově děly nepravosti. Dětský domov vzápětí podal trestní oznámení pro pomluvu.

Vše zřejmě odstartovala událost ze 17. září 2007. Tehdy pes Michala Pokorného, zástupce ředitelky, přímo v domově kousl do obličeje šestileté děvčátko. To skončilo v brněnské nemocnici. Léčilo se déle než sedm dnů, nosilo silikonovou masku kvůli zhojení jizvy. Majitel psa byl nakonec potrestán tisícikorunovou pokutou.

U soudu zaznělo mimo jiné, že v domově existuje denní zápis ze srpna 2006, podepsaný Lubovou, že jednomu dítěti večer dezinfikovala a ovázala ruku poté, co si stěžovalo na bolest po kousnutí psem. Po události v září 2007 ale většina pracovníků domova podepsala petici, že pokousání dívky bylo jediné, ke kterému došlo, a tuto odeslali na kraj. „Bylo to spontánní. Když jsme to podepisovali, paní ředitelka a zástupce odešli,“ uvedla jedna z autorek petice s tím, že na ně ze strany vedení domova nebyl činěn nátlak.

Pravda, nebo lež?

Další informací, kterou obžalovaní zveřejnili, bylo údajné zbití jednoho z dětí právě zástupcem vychovatele. Zmíněnému bití nebyl nikdo přítomen a vše stojí na základě tvrzení chlapce. Svědci na straně obhajoby uváděli situace, při kterých jim chlapec o bití pověděl. „Já mu věřím. Chtěl jsem to oznámit na krajském úřadě, ale tam mě za paní Wenigerovou nepustili a přepojili mi na ni telefon. Žena, která se mi pak ozvala, mi řekla, že je velice zaneprázdněná,“ uvedl svědek.

Jiní svědci ale hovořili o tom, že se jim chlapec svěřil, že si celou věc vymyslel. Tomu naopak nechtěla věřit například učitelka, která děti z domova učila dvacet let. „On mi to řekl zcela spontánně sám od sebe,“ řekla pedagožka, která také tvrdila, že s domovem mívali často problémy. „Děti do školy nosily to, co neměly, nebo nenosily to, co měly. Posílali nám do školy i děti, které byly nemocné, nebo v zimě byly špatně oblečené. Vždy jsme na to upozorňovali v žákovských knížkách těch dětí, a když to nepomohlo, svolali jsme schůzku,“ uvedla mimo jiné, dnes již bývalá, učitelka, která se rovněž zmínila o tom, že měla osobní konflikt se zástupcem ředitelky domova, když ten se měl vulgárně vyjádřit o jedné z dívek, žijících v domově.

Nejčastěji ale v obou dnech líčení zaznívala slova nevím, nepamatuji se. Soudkyně také občas musela svědky upozorňovat na nesrovnalosti ve výpovědích na policii a nyní před soudem. Jisté je, že pokud padne nějaký rozsudek, nebude to tak brzy. Někteří svědci se totiž nedostavili a další ještě bude třeba vyslechnout.

Komentář Ivana Pavelka: Hledání pravdy je složité

Případ pomluvy, který v současné době řeší Okresní soud v Novém Jičíně, je natolik spletitý, že soudkyni, která jej má vyřešit, skutečně není co závidět. V hlavní roli je totiž dětský domov, zařízení, za jehož zdi normální smrtelník sotva nahlédne. Nepropustná komunita, která žije vlastním životem s vlastními pravidly. O jednotlivých odděleních se hovoří jako o rodinkách, vychovatelky jsou pro ty, jež jsou nuceni žít za zdmi ústavu, tety. Někdy hodné, jindy méně. Záleží na tom, jak moc problémů s výchovou dětí je. Když je jich příliš moc, dítě musí odejít. Někdy skončí až v diagnostickém ústavu. V průběhu právě probíhajícího líčení vyšlo najevo, že tak jeden chlapec dopadl. Byl prý problémový. Jak moc konkrétně zlobil a kdo o jeho umístění v ústavu, jenž je obecným strašákem, rozhodl, nikdo z přítomných nic konkrétnějšího nevěděl. Anebo nechtěl říci. Tak jako se nevynáší z rodiny, tak nelze předpokládat, že by se vynášelo z rodinky. Dospělým by šlo o práci, dětem o to, kde by se třeba probouzely příště. Možná ale ani není co vynášet a vše funguje tak, jak má, nebo dokonce lépe, a jakékoliv stanovisko by bylo pouhou spekulací. Pokud by se měl k dění v domově vyjádřit nezávislý pozorovatel dění u soudu, zřejmě by musel použít otřepanou frázi: „Těžko soudit.“