Rakouská, česká a uherská panovnice Marie Terezie čelila pruskému nepřátelství prakticky ihned po svém nástupu na trůn v roce 1740. V takzvaných válkách o rakouské dědictví, jež vypukly ještě v prosinci toho roku, kdy se ujala vlády, sice dokázala uhájit většinu zděděného území, avšak bez Slezska, jež vybojoval její úhlavní nepřítel Fridrich II.

Určitým zadostiučiněním pro rakouskou panovnici mohlo být to, že v roce 1745 prosadila zvolení svého manžela Františka Štěpána Lotrinského římskoněmeckým císařem a že uhájila pro svou korunu Nizozemsko a Milán, avšak se ztrátou Slezska se přesto nehodlala smířit.

Pragmatické spojenectví

Protože pochopila, že vlastními silami Prusko neporazí, hledala spojence na mezinárodní scéně. Příležitost se jí naskytla krátce před vypuknutím sedmileté války, kdy se výrazně vyostřily vztahy mezi Anglií a Francií.

Francie potřebovala pro případ války přístup k nizozemským přístavům, aby mohla proti Anglii účinněji zasahovat na moři, a ten jí mohlo zajistit právě Rakousko.

Pruský velitel vede v bitvě u Molvic pěchotu do útoku
Vojna za Marie Terezie: Války o rakouské dědictví začaly opravdovým masakrem

V květnu roku 1756 proto francouzský král Ludvík XV. a Marie Terezie uzavřeli smlouvu, v níž Francie potvrdila Rakousku právo na Slezsko, Parmu a Piacenzu výměnou za rakouské Lucembursko a část Nizozemska, jež měly připadnout Francii. Obě země si také slíbily vzájemnou pomoc v případě napadení.

Bylo to poměrně pragmatické spojenectví ovlivněné okamžitými zájmy obou mocností, které jinak vřelými vztahy nijak neoplývaly, ale v tuto chvíli Marii Terezii stačilo.

Válka propuká

Krátce po podpisu smlouvy, uprostřed léta 1756, stáhla rakouská císařovna většinu svých vojsk do Čech, aby je použila při tažení proti Prusku. Do jejich čela postavila rakouského polního maršála irského původu Maximiliana Ulyssese Brownea, který plánoval zaútočit přes severní Čechy a Lužici na Dolní Slezsko a Braniborsko.

Pruský král Fridrich II. však kroky své soupeřky nepřehlédl a stejně jako v předchozích slezských válkách se ji rozhodl zaskočit tím, že udeří jako první.

Marie Terezie v pozdním věku s rodinou, zcela vpravo její syn, spoluvládce a nástupce Josef II., jehož před uherským sněmem držela coby malého v náručí
Marii Terezii k trůnu pomohla i ženská lest. Nerozhodily ji ani povinné rituály

Dne 29. srpna 1756 vpadlo pruské vojsko o síle 66 tisíc mužů do Saska, do té doby označovaného za neutrální, a bez vyhlášení války Rakousku postupovalo do Čech. U Lovosic se mu postavily do cesty Browneovy rakouské oddíly, s nimiž svedlo 1. října 1756 víceméně nerozhodnou bitvu. Ztráty na obou stranách byly srovnatelné, ale protože Rakušané nakonec vyklidili bitevní pole a stáhli se do nové linie, považoval Fridrich bitvu za své vítězství. Samotné Lovosice Prušáci vypálili.

Vpád Prusů do Saska znamenal v podstatě vypuknutí sedmileté války, protože tento krok pobouřil všechny evropské dvory. Na stranu Rakouska se tak postavila nejen Francie, ale také Švédsko, Rusko a římsko-německá říše.

Jarní tažení

Přes zimu se bojové operace zastavily, avšak na jaře 1757 vypukly s novou intenzitou. V dubnu vtrhli Prusové do Čech několika proudy. Z Drážďan přes Ústecko táhl sám Fridrich II., přes Krušné hory pruský polní maršál Mořic Anhaltsko-Desavský, z Lužice přes Liberec Fridrichův mladší bratr, princ Jindřich Pruský, a přes Náchodsko a Dvůr Králové nad Labem polní maršál Kurt Christoph von Schwerin. Pod Turnovem se pruská vojska spojila a přes Mladou Boleslav postupovala na Prahu.

Ustupující rakouská armáda, v jejímž čele vystřídal Brownea švagr Marie Terezie Karel Lotrinský (ke škodě Rakušanů bohužel nepříliš schopný velitel), se jim rozhodla čelit nejdříve na Bílé hoře, kde se shromáždila 1. května.

Brněnská veduta zobrazující obléhání tohoto města pruským vojskem v roce 1742. V popředí augustiniánský klášter
Obléhání Brna. Před 280 lety napadli Prusové Moravu, podcenili ale hřebík v noze

Toto obranné postavení navrhl Browne, ale Lotrinskému se nezdál terén bělohorské pláně pro obranu vhodný, a proto vojska přesunul na východ od Prahy ke Štěrboholům, do údolí vyhloubeného říčkou Rokytka, kde, jak doufal, ztíží postup protivníka četné mokřady. Sám Lotrinský velel levému křídlu obrany a Browneovi svěřil křídlo pravé. Neuvážil ale přitom, že absence jednotného velení vnese do organizace vojenských šiků chaos – což se také skutečně stalo.

„Každý z velitelů následně v bitvě postupoval zcela samostatně, což se v průběhu střetnutí ukázalo být tragickou chybou,“ glosoval to na stránkách Bellum v článku věnovaném bitvě historik Petr Kovář.

Zmatky ve velení

Vojenské síly byly na obou stranách zhruba vyrovnané. Rakušané disponovali asi 60 tisíci mužů (47,5 tisíce pěšáků a 12,5 tisíce jezdců), Prusové 64 tisíci (47 tisíci pěšáků a 17 tisíci jezdců). Bitva vypukla 6. května 1757.

Rakouské vojsko bylo rozložené v široké linii tak, aby je zleva kryl prudký svah Vítkova a zprava vypuštěné rybníky a mokřady u Rokytky. Nepočítalo proto s obchvatem. Ale právě pro ten se Fridrich II. rozhodl, nejspíše proto, že o poloze rybníků nevěděl,

Okupace francouzskými vojsky znamenala pro moravská města obrovské materiální i finanční zatížení
Shon po žrádle a chlastu. Před 215 lety vtrhli do Čech a na Moravu Francouzi

Pruské vojsko tak začalo časně zrána obcházet pravé křídlo rakouských vojsk a postupovat do nechráněného prostoru v okolí Štěrbohol. Browne to kolem deváté zaznamenal a narychlo tam povolal jednotky z druhého sledu, v důsledku nedostatečné komunikace s druhým křídlem si ale neuvědomil, že tím vznikne mezi oběma křídly ve středu obrany mezera.

Ani Prusové ale neměli vyhráno. Jejich oddíly u Štěrbohol sice zahájily z boku útok, ale jejich postup nečekaně zpomalil vypuštěný rybník, který zprvu považovali za obyčejnou louku, protože sedláci osázeli dno rybníka ovsem pro krmení první výsadby kaprů.

Masakr a panika

Pruská pěchota uvázla v bahně a císařské dělostřelectvo do ní spustilo ničivou palbu. Situaci se pokusil zachránit osobně pruský maršál hrabě Kurt Christoph von Schwerin, který se kolem jedenácté dopoledne vrhl s plukovní zástavou do čela kosených pěšáků, aby je s výkřikem „Všichni stateční Prusové za mnou!“ (někdy bývá uváděn také pokřik „Na ně, děti moje!“) zvedl do útoku.

Vzápětí však byl pětkrát zasažen kartáčovou střelbou do hlavy, do břicha a do hrudníku a na místě zemřel. Po něm se zástavy chopili ještě dva jeho důstojníci, oba však záhy dopadli stejně jako jejich velitel. Pruský útok byl zastaven a v jeho linii se začaly tvořit mezery.

Browne se rozhodl pruských nesnází využít a zahájil protiútok. Se svými muži se vrhl do vzniklých mezer a postupně vytlačil Prusy až za štěrboholský potok. Tam ho však zasáhla dělová střela, která mu rozdrtila nohu a shodila ho z koně (o několik týdnů později tomuto zranění podlehl).

Alžběta Charlotta Orleánská byla francouzskou princeznou, neteří francouzského krále Ludvíka XIV. V jisté době byla považována za nejžádanější evropskou nevěstou, byla proslulá prořízlým jazykem i krásou.
Tchýně Marie Terezie: její sňatek mnozí odsuzovali, syn ji později bodl do zad

Levé rakouské křídlo pod Lotrinského velením se mezitím již hroutilo. Rakouské jezdce zahnalo prudkým útokem pruské jezdectvo a sám Lotrinský byl sražen do bezvědomí, když se s kordem v ruce pokoušel prchající jezdce zastavit.

Velení Prušáků převzal po Schwerinově pádu osobně Fridrich II. který si všiml již zmíněné mezery ve středu nepřátelské sestavy a poslal do tohoto průlomu své vojáky. Současně získal další posilu z boku, kde jeho bratr Jindřich Pruský překročil v čele 13. pěšího pluku Rokytku a udeřil na pravé křídlo císařsko-královských jednotek stojících od rána v původních pozicích. Překonání Rokytky pro něj znamenalo nemalý heroický výkon, protože do říčního koryta vstoupil jako první, ačkoli byl drobný a pro svou malou výšku se v něm málem utopil.

Rakouská jízda už uprchla, izolované rakouské granátnické prapory se sice ještě snažily na pravém křídle bránit náporu pruské kavalerie i pěchoty, a dokonce na chvíli postoupily o několik desítek metrů vpřed, ale nakonec byly donuceny ustupovat krok za krokem přes Nusle a Jesenici až k Sázavě. Odešly ale spořádaně a u Benešova se dokázaly opět seskupit. Zhruba 40 tisíc vojáků z levého křídla se zase zachránilo za pražskými hradbami. Rakouská obrana se tak sice zhroutila, ale podobně jako u Lovosic, ani tady se Fridrichovi nepodařilo protivníka zničit.

Utrpěné vítězství

Pro pruského panovníka to tedy bylo něco, čemu se říká „utrpěné vítězství“. Císařští sice prohráli, ale Prusové utrpěli těžké ztráty, jež byly plně srovnatelné se ztrátami poraženého protivníka. V bitvě padlo více než 14 tisíc pruských vojáků oproti 12 tisícům až 13 tisícům rakouských a velkou ztrátou bylo i to, že v ní zahynulo mnoho vysokých důstojníků včetně několika generálů.

Nejtěžší byla pro Fridricha ztráta maršála Schwerina, jenž byl jeho nejschopnějším vojevůdcem. „Jeho smrt přirovnal Fridrich II. ke ztrátě 10 tisíc vojáků,“ připomíná Kovář. Schwerin působil jako polní maršál od roku 1740 a měl mimo jiné zásadní podíl na pruském vítězství v první slezské válce v roce 1741, když se mu podařilo zvítězit v téměř prohrané bitvě u Molvic.

Josef II. byl skutečným osvícencem. Mnohé ze svých reforem ale musel zrušit krátce po jejich vydání.
Josef II. to schytával ze všech stran. Musel si vzít ženu, která se mu hnusila

Druhý den po vítězství u Štěrbohol oblehl Fridrich II. celou Prahu, kterou vystavil surovému více než měsíčnímu bombardování.

„Podle pečlivě zaznamenaných hlášení vypálili Prusové během obléhání téměř 60 tisíc dělových kulí, více než 22 tisícovek granátů a téměř 550 zápalných střel. Pražská města měla být mimo jiné potrestána za krvavé rozloučení s Prusy roku 1744. Naštěstí se dokázali císařští dělostřelci a pěšáci včas opevnit na Letné, takže odtud nemohli Prusové obléhaným účinně škodit,“ píše historik Pavel Bělina v Dějinách Prahy.

Praha záhy pocítila nedostatek chleba a piva, ale ani ne tak pro malou zásobu surovin jako proto, že pruští dělostřelci, jakmile zahlédli dým z pekárny nebo pivovaru, okamžitě na ně soustředili palbu. Narůstaly i hmotné škody. Během obléhání bylo zničeno nebo těžce poškozeno na 880 městských domů, tedy více než čtvrtina z celkového počtu. Z církevních staveb nejvíce utrpěly katedrála sv. Víta a klášter na Klárově. 

Dobýt město přímým útokem se Fridrich ale neodvážil. Síly určené k obléhání mu navíc chyběly na bojišti, v důsledku čehož prohrálo pruské vojsko 18. června bitvu u Kolína. „Skvělé vítězství maršála Leopolda Dauna nad pruským králem v bitvě u Kolína 18. června 1757 se stalo nejen dnem ‚znovuzrození ‘ habsburské monarchie, ale přineslo i vysvobození Prahy z npeřátelského obležení,“ uvádí Pavel Bělina v Dějinách zemí Koruny české.

Za takového stavu už Fridrich II. nedokázal na českém území operovat. Dne 20. června proto obléhání Prahy ukončil a začal se stahovat zpět do Saska. Další bitvy, a bylo jich mnoho, se vedly již mimo české území.