Narodil se jako jedno z devíti dětí pražského obchodníka a vynikal od mládí. Dobře se učil, takže po obecné škole a měšťance zvládl úspěšně i vyšší průmyslovou školu a měl nakročeno ke kariéře ve stavebnictví. Všechny plány ale zhatila první světová válka. Jedenadvacetiletý Emanuel Moravec byl odveden a poslán do školy jednoročních dobrovolníků, kde se cvičil na velitele kulometného družstva. V únoru 1915 byl v hodnosti svobodníka rakouské armády odeslán na frontu, sloužil v Haliči v řadách 8. zeměbraneckého pluku.

Moravec podobně jako jiní Češi v té době nijak nefandil rakousko-uherské politice a nelíbila se mu ani představa boje proti jiným slovanským národům. Hned při jednom z prvních ruských útoků v březnu 1915 tak padl do zajetí, přičemž se můžeme jen dohadovat, zda vůbec kladl odpor - nebylo nijak výjimečné, že čeští vojáci na ruskou stranu přebíhali.

Respektovaný legionář

Dostal se do zajateckého tábora v uzbeckém Samarkandu a po vzniku České družiny v srpnu 1915 usiloval o přijetí. Družina se však v první fázi vytvářela zejména z českých krajanů žijících v Rusku, zajatecký vliv se na jejím formování projevil až později, a Moravec tak do ní nebyl přijat. Nastoupil tedy k 1. srbské dobrovolnické divizi a brzy se stal poručíkem srbské armády a velitelem kulometné čety.

V řadách legie prodělal v roce 1916 první tvrdé boje, z nichž vyšel s vážným zraněním. Skončil v nemocnici, kterou opustil začátkem roku 1917. V té době už existovaly československé legie, takže po propuštění z nemocnice nastoupil k nim. Také v legiích velel kulometnému oddílu a pro své vojáky byl respektovaným i oblíbeným velitelem. 

Současně však jako by se poprvé projevil osud, který několikrát v životě zabránil Moravcovi dokázat v plné míře to, co mu diktovala jeho ctižádost. V československých legiích, jejichž vojáci už v roce 1917 věděli o Masarykově idee poválečného samostatného státu, panovala mimořádná bojechtivost a lze předpokládat, že stejně toužil vyniknout také Moravec.

Nebylo mu to ale dopřáno. Při bitvě u Zborova začátkem července 1917 se jeho pluk teprve formoval, v době bitvy u Bachmače v březnu 1918 se Moravec účastnil odborných důstojnických kurzů, organizovaných Francouzi v Rumunsku. Dvě nejslavnější bitvy, které představovaly významné triumfy československých legií na ruské frontě a po válce se staly všeobecně vyzdvihovaným symbolem příkladného hrdinství československých vojáků, mu tak "utekly".

Schopný odborný publicista

V kurzech byl nicméně opět úspěšný a nabyté znalosti zúročil při následné dlouhé anabázi po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku, kdy začal psát odborné články do československých vojenských časopisů, které si vojáci sami vydávali (součástí vagónů, v nichž trávili celé dny, byla i tiskárna). První článek s názvem Opevňování vydal Moravec 24. června 1918 v časopise Československý voják a od té doby už s psaním nepřestal.

Publicistická činnost se stala významnou součástí jeho života a s největší pravděpodobností ovlivnila později i některá jeho zásadní životní rozhodnutí.

V červenci 1918 spadl u obce Bogatinskaja při boji proti bolševikům z koně a zlomil si klíční kost. Krátce po vyléčení ho potkala další nesnáz v podobě akutního zápalu slepého střeva. Víc než na bojištích tak trávil čas v nemocnicích, čehož opět využil k literární činnosti.

Když v březnu 1919 konečně dorazil v hodnosti kapitána do Vladivostoku, všiml si jeho talentu generál Milan Rastislav Štefánik a jmenoval ho od června velitelem technického oddílu na Ruském ostrově, nacházejícím se u pobřeží. Moravec v této funkci vydržel zhruba pět měsíců, pak ale padlo ze strany velení rozhodnutí dostat ho co nejdříve do vlasti. Důvodem byly údajně nervové problémy, jimiž začal Moravec trpět. 

Je možné, že skutečnou příčinou byl jeho poměr s neplnoletou Ruskou Helenou Bekovou, kterou si ještě před odjezdem i přes nesouhlas nadřízených vzal, byť jí nebylo ani osmnáct. V době svatby už byla těhotná. 

V dubnu 1920 se oba manželé nalodili na loď Mount Vernon, která je přes Tichý oceán, Panamský průplav a Atlantik dopravila zpátky do Evropy. V srpnu 1920, po dlouhých šesti letech, se Moravec v hodnosti kapitána konečně vrátil do Prahy. Krátce na to se mu narodil první syn Igor.

Profesionální voják s finančními problémy

V nově vzniklém Československu pokračoval ve vojenské kariéře. Dva roky strávil i s rodinou jako zpravodajský důstojník na Podkarpatské Rusi, kde se opět osvědčil, takže ho nadřízení vyslali na Válečnou školu v Praze.

Tady se mu už sice nevedlo studijně tak dobře jako dříve, ale protože se těšil výborné pověsti i důvěře nadřízených, jeho postupu po kariérním žebříčku to nijak nebránilo. Ještě před ukončením školy byl povýšen na majora. Nadále se vyznačoval vysokou cílevědomostí a snahou vyniknout. 

Pokračoval také v publikační činnosti, kde kromě vojenských časopisů začal pod pseudonymem Stanislav Yester přispívat i do Lidových novin a později také do Peroutkovy Přítomnosti. Svými názory si získal pověst levicového intelektuála z armádního prostředí. 

Vzorný obraz pracovitého, zodpovědného a ctižádostivého důstojníka ale začal už ve 20. letech poprvé skřípat. Důvodem byly peníze. Moravec si sice publikační činností slušně vydělával, také ale hodně utrácel. V roce 1923 se mu narodil druhý syn Jiří, takže živil větší rodinu, a chtěl s ní žít na vysoké noze. V tomto směru opět úřadovala jeho nezměrná ctižádost, která jej vedla k přesvědčení, že je dostatečně významný na to, aby si takový život zasloužil.

Došlo to tak daleko, že musel být za pomoci svých příznivců několikrát oddlužen, přičemž jedním z těch, kteří mu přispěli, byl i československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ten se s Moravcem osobně spřátelil a nesmírně mu imponoval.

V polovině 20. let ale ctižádostivý důstojník přestřelil. Opět mu chyběly peníze, takže zneužil svou funkci v legionářském nakladatelství Čin, která ho opravňovala nakupovat knihy se slevou, a pomohl si podvodem - knihy se slevou nakoupil, ale do knihovny útvaru je prodal za plnou cenu, přičemž vzniklý rozdíl v hodnotě desítek tisíc korun strčil do kapsy.

Na podvod se přišlo a v roce 1927 byl Moravec za trest přeložen do Znojma. V té době se také dostalo do krize jeho manželství. Následoval rozvod a po čase další sňatek, opět s velmi mladou a krásnou dívkou: jeho druhou ženou se stala sedmnáctiletá Slovenka Ilona Emma Pavla Szondyová, o 21 let mladší než on. Ta byla (opět) už v době svatby s Moravcem těhotná a dva měsíce po sňatku mu porodila syna Pavla.

Pragmatické přátelství s Masarykem

V té době měl za sebou i jednu politickou aféru, v níž se překvapivě utužilo jeho přátelství s prezidentem Masarykem. Šlo o kárné řízení s dalším legionářským důstojníkem, generálem Radolou Gajdou.

Gajda začal v polovině 20. let stále silněji inklinovat k fašismu a Masaryk ho vnímal jako hrozbu pro demokracii. V roce 1926 byl Gajda obviněn mj. z bolševické špionáže a z připravování státního převratu. Moravec vystupoval při řízení jako svědek a tvrdil, že na Gajdovu podvratnou činnost upozorňoval od roku 1923. Gajdovi zastánci ho okamžitě obvinili, že na generála nasazuje z osobních důvodů, protože ten po svém nástupu do generálního štábu v roce 1924 hrozil tím, že všechny levicové důstojníky, k nimž se tehdy řadil i Moravec, dostane z armády pryč.

Gajdovi tato obhajoba nepomohla, protože Masaryk se ho stejně zbavit chtěl. Jakkoli tedy bylo Moravcovo svědectví sporné a Gajdovi nic nedokazovalo, prezident je přesto využil, fašizujícího generála odvolal a donutil ho odejít z armády. Když bylo potřeba, uměl Masaryk vystupovat velice pragmaticky, což Moravec oceňoval. 

Prezident byl také člověkem, který Moravce začátkem 30. let přiměl k sepsání díla Obrana národa. Moravec tuto monumentální práci v roce 1934 opravdu dokončil, s překvapením ale zjistil, že se jí ve vojenských kruzích dostává výrazné kritiky.

Důvod byl prostý - Moravcově osobnosti vyhovovaly autoritářské režimy a v díle se otevřeně vyznal k obdivu k fašistické Itálii a k jejímu vůdci Benitu Mussolinimu. Ten byl přitom doslova a do písmene černým svědomím mnoha československých demokratů - během první světové války totiž psal mimořádně oslavně o československých legiích a jeho veřejná podpora myšlenky svobodného Československa vedla dokonce k tomu, že mu Masaryk udělil v roce 1926 nejvyšší československé vyznamenání: Řád Bílého lva.

Po roce 1933, kdy se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, však už nic z toho neplatilo - Mussolini se plně postavil po Hitlerův bok a své názory přizpůsobil novému vzoru. Začal zdůrazňovat, že v Italech koluje pravá árijská krev a že je důležité si uvědomit, že Italové nejsou "žádní Češi, žádní Slované". Pro československé demokraty tím skončil, pro Moravce, jenž se s ním musel cítit spřízněn i kvůli fyzické podobě, však nikoli - ten v něm nadále viděl silného vůdce, schopného za všech okolností najít pro svůj národ nejlepší cestu. Svým způsobem se zde poprvé projevilo, kam Moravce jeho ctižádost vede.

Jeho kariéru to ale nijak nepoškodilo. Působil dál jako profesor na Vysoké škole válečné, a když v roce 1937 zemřel Tomáš Garrigue Masaryk, byl jedním z těch, kdo stáli čestnou stráž u jeho rakve.

Mnichovské události

V předmnichovské době se Moravec nicméně jednoznačně přihlásil k obraně republiky, mobilizaci přivítal a zcela správně varoval, že připustí-li západní mocnosti okleštění Československa, stejně se tím střetnutí s Hitlerovou Třetí říší nevyhnou. Je pravděpodobné, že k plamennému odporu proti Německu ho spíše než demokratické přesvědčení opět vedla vlastní ctižádost - otázkám obrany se přece rozsáhle teoreticky věnoval, byl známou osobností, měl bojové zkušenosti, takže mohl doufat, že v případě obrany mu bude svěřena významná funkce.

Nic z toho mu ale nevyšlo. Prezident Edvard Beneš mnichovskou dohodu přijal, a Moravec se navíc ztrapnil, když krátce předtím neohlášeně Beneše navštívil a vyzýval ho, ať vyhlásí Německu válku. Schůzce přítomný generál Syrový ho seřval a vyhodil z místnosti. Po Mnichovu se Moravec vydal za prezidentem znovu, ale ničeho nedocílil - jen ztratil respekt, který do té doby v armádě měl.

Doufal ve významné postavení a najednou nebylo nic. Noviny ho odmítaly tisknout, protože pomnichovská druhá republika v něm viděla nežádoucího radikála. V armádě ho donutili nastoupit dlouhodobou dovolenou, takže seděl bez užitku doma a propadal depresím. A jeho druhé manželství se hroutilo, protože s přibývajícím věkem toužil po stále mladších a mladších milenkách, a tentokrát si k milostným hrátkám vybral šestnáctiletou služebnou Jolanu Emmerovou (ta se později stala jeho třetí ženou).

Vlastně se nedá říci, že by Moravec někdy "obrátil". Na jeho cestě ho nevedlo demokratické přesvědčení, ale touha vyniknout, být důležitou a respektovanou osobností - a když mu to v demokratickém Československu nevyšlo, nebylo nijak překvapivé, že se chytil ruky nabízené odjinud.

Ve službách nacismu

Tuto ruku mu nakonec podali nacisté. Nic dobrého od nich po svém mnichovském angažmá čekat nemohl, Němci však správně pochopili, že bude lepší frustrovaného ctižádostivého důstojníka využít, než ho zničit.

A tak mu po vzniku protektorátu nabídli znovu možnost vydávat knihy, navíc ho pozvali (podobně jako jiné české novináře) na pečlivě připravenou okružní jízdu po Německu. 

Moravcovi prezentovaný německý pořádek zaimponoval, protože mu takový systém imponoval odjakživa. Neměl problém zavrhnout předmnichovskou republiku, protože ta ho v jeho očích zradila. A znovu se mu nabízela možnost být ve středu veřejné pozornosti, jak celý život chtěl. Tentokrát dokonce konečně s odpovídajícím finančním zajištěním.

Jeho přerod se tím završil. Plně přejal nacistický pohled na svět včetně vypjatého antisemitismu, a kombinoval ho s osobní nenávistí vůči západním mocnostem a českému exilu s Benešem v čele. Znovu začal být mimořádně aktivním publicistou, tentokrát plně ve službách německé propagandy, a nutil k tomu i ostatní novináře.

Moravcův vliv ještě zesílil po Heydrichově nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora. Přes odpor protektorátního prezidenta Háchy prosadil Heydrich Moravce na post ministra školství a lidové osvěty, kde svou pozici Moravec ještě posílil tím, že založil masovou mimoškolní organizaci Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě a postavil se do jejího čela. Pod svou kontrolu tak dostal naprostou většinu zájmových a sportovních mládežnických aktivit.

Nacistické myšlence zasvětil i své syny, což později vedlo k tragédii jeho rodiny. Nejstarší syn Igor nastoupil k SS, Jiří rukoval na východní frontu jako kreslíř wehrmachtu a nejmladší Pavlík se stal členem Hitlerjugend.

Když Němci rozpoutali po atentátu na Heydricha bezuzdný teror, stala se z prezidenta Háchy, který jim až do té doby alespoň částečně vzdoroval, zcela bezduchá a letargická loutka. Moravec naopak ještě zesílil své veřejné vystupování a pro Čechy se stal symbolem toho nejopovrhovanějšího kolaborantství s nepřátelskou tyranií. Není pochyb, že o tom věděl. Je však pravděpodobné, že už Čechy do té míry pohrdal, že mu to nevadilo.

Násobná smrt

Pražské povstání ho zastihlo na ministerstvu, odkud se v policejním nákladním voze rozjel za K. H. Frankem. Dobře věděl, že jeho jedinou nadějí je z Prahy tajně zmizet, protože všeobecná nenávist k němu je tak velká, že v případě zajetí povstalci nemůže čekat žádné slitování.

Pod Pražským hradem v serpentinách Chotkovy ulice došel autu benzín. Pochopil, že nemá naději. Vzal pistoli, přiložil si ji ke spánku a stiskl spoušť.

Jméno Emanuela Moravce se stalo v českém národě symbolem zrady a nízkosti a jako rodinné prokletí dopadlo i na jeho syny. Nejmladší Pavlík zahynul v srpnu 1944 při spojeneckém náletu na Salcburk, kde se účastnil soustředění Hitlerjugend. Jeho smrt si tedy jeho otec právem vyčítal, protože do Hitlerjugend ho poslal on.

O osudu prostředního Jiřího se mnoho neví. Jisté je to, že na podzim 1944 padl do zajetí, na konci války byl jako válečný zajatec předán do Prahy a v roce 1947 ho lidový soud za službu v německé armádě přes řadu uznaných polehčujících okolností odsoudil na sedm let vězení. V roce 1957 mu bylo povoleno vystěhování do západního Německa, kde se jeho stopa ztrácí. 

A nejstarší Igor, z vůle otce esesák? Na konci války ho zajali Rusové, podařilo se mu však utéct a pod změněnou identitou se skrýval v Československu. Byl prozrazen a při zatýkání začal střílet - jednomu policistovi prostřelil nohu, druhého zranil tak vážně, že ten následkům v nemocnici podlehl. V roce 1947 za to byl Igor Moravec odsouzen k trestu smrti a popraven.