„Začal jsem opatrně, protože to má nějaká pravidla. Posílají mě na školení, ale mně nevyhovuje, jak to mají,“ říká František Novobilský a přiznává, že k historii neměl žádný vztah, ale byl v užším kontaktu se starostkou a později místostarostkou Evou Janíkovou. Na rok 1998 připadlo 640. výročí obce Kateřinice, a tak mu Eva Janíková řekla, že má něco napsat.

A tak v roce 1998 vyšla první publikace o historii Kateřinic, po deseti letech vyšla další brožurka. „Ta už byla opravená, předtím jsme některé chyby museli vyškrtnout,“ poznamenává František Novobilský a dodává, že nejdůležitější pro ně byla zmíněná první publikace. Byla také na zjišťování a práci nejhorší. O historii obce toho totiž moc nevěděli.

„Dávali jsme to dohromady z kronik. Chodil jsem po dědině a sbíral staré fotky. Tam, kde jsem si myslel, že mají plno fotografií, neměli nic nebo skoro nic a tam, kde jsem to nečekal, měli fotek plno,“ pokračuje František Novobilský.

Texty do první publikace psali už na počítači, ale ještě ve starém formátu T602 (Text602). Měli potom problémy při převodu do jiných formátů. „To zabralo asi nejvíce práce. A pak vypisování informací v archivu do sešitu. Vybíraly se hlavně zajímavosti,“ vzpomíná kateřinický kronikář.

close František Novobilský rád fotí, má doma obraz starého zámku a stojí za vznikem tří publikací o Kateřinicích. info Zdroj: Deník/Ivan Pavelek zoom_in František Novobilský rád fotí, má doma obraz starého zámku a stojí za vznikem tří publikací o Kateřinicích.

Druhou publikaci opravili a doplnili o nové poznatky, v roce 2018 pak vyšla publikace třetí, na níž se podílela vedle Františka Novobilského také pracovnice obecního úřadu Pavlína Borkovcová.

František Novobilský je svérázný kronikář, ví to o sobě a nijak se tím netají. „Píšu kroniku rovnou do počítače. Nebaví mě luštit ty čmáraniny po předchůdcích. A vím, že nejsem lepší. Někdy mám problém přečíst vlastní poznámky. Zapisuji zajímavé věci, jak přicházejí. Třeba, včera jsem se podíval na počítač a vidím, že už bude třicet tisíc mrtvých. Myslím si, že tam patří třeba vražda nebo, když do někoho udeří blesk. Jedna paní inženýrka mi říkala, jak to mám dělat, ale to nejde. Tak jsme došli do nějakého kompromisu,“ usmívá se František Novobilský.

Pracoval od počátku šedesátých let minulého století v Tatře Kopřivnici. Začal jako karosář, počátkem sedmdesátých let přešel do Příbora. Končila tam výroba Tatry T 603 a najížděla výroba T 613. Dělal technologa na montáži, v lakovně, pak i normovače. Dodnes má z příborské Tatry fotografie.

Fotky mu zabírají nejen alba, ale hlavně několik terabyte na pevných discích. František Novobilský totiž fotí, kudy chodí, a to od roku 2005, kdy si pořídil první digitální fotoaparát. „Mám teď dva foťáky v opravně, jeden pokažený, jeden z obce a jeden svůj. Digitální fotografie má výhodu, že nad tím nemusím moc přemýšlet. Jenom mačkám. Fotky dávám k dispozici obci. Fotím i pro Trnávku a kroniky dělám i pro farnost a pro hasiče. Fotím a nikoho se neptám. Udělám cvak, cvak, Stejně by každý řekl, že nechce. Průběžně to dávám na internet, tak jak to jde v čase. Já to nemám jako kroniku, mám to jako bibli,“ uzavírá František Novobilský.