Aleš Stanovský sedí před monitorem počítače a ukazuje mi své práce. Přede mnou se míhají známá loga – Beskydské divadlo, likérka Drak, pivovar Ostravar, ČSSD, Technické muzeum Kopřivnice, Pohoda Sextet Nový Jičín a mnoho dalších.

Poznamenává přitom, že Radegast získal hlavní cenu za image piva v Tokiu. Po chvilce zastavuje rolování a na monitoru vidím značku, u níž po bedlivějším zkoumání rozlišuji spojení oka, tužky a postavy - má to být student. Značka totiž patří Střední uměleckoprůmyslové škole Praha. „Tu jsem udělal někdy, když mi bylo sedmnáct let a oni ji používají dodnes,“ říká Aleš Stanovský, jenž po studiu na uvedené škole pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové Praha.

close Aleš Stanovský je grafik a designer. Ve volném čase sbíral motýly. info Zdroj: Deník/Ivan Pavelek zoom_in Aleš Stanovský je grafik a designer. Ve volném čase sbíral motýly.

„Základ mi dala střední škola. Ta měla schopnost něco naučit. Vysoká – tam vám už nikdo nedal nic. Nikdo neřekl, co máte dělat. Pan profesor musel držet basu s komunisty, tak zadal třeba téma VŘSR. Tak jsme si půjčili samopaly, mundúry a fotili jsme se…,“ nastiňuje Aleš Stanovský a dodává, že kreslit ho naučil otec, jenž byl rovněž grafikem.

Ten ho také připravil perfektně na talentové zkoušky na střední školu. „Na vysokou jsem se už připravoval sám. Tátův kamarád v Praze, jistý známý malíř, mě učil kreslit hlavu, hlava je těžká. Řekl mi třeba: Přijď za týden a přines dvacet hlav. Když jsme oponoval, že musím chodit do školy, tak řekl: No, tak deset hlav. A pak dodal: Dobrá, tak, přines tři hlavy a musí být perfektní,“ vzpomíná Aleš Stanovský a dodává, že zmíněný malíř byl poslední bohém, jakého v životě viděl. „Vydělal strašné prachy, ale furt neměl nic, všechno prohýřil. Když mu komise v Ostravě schválila jeden obraz, tak hned nafasoval balík peněz. V těch kancelářích Díla, což byla tehdejší agentura, hned spustil: Holky, rozjedem to! Ale tak nemůžete jít. Tak je vzal do obchodního domu, a do rána neměl nic,“ vypráví s úsměvem Aleš Stanovský.

Už na škole si zažádal o výkon svobodného povolání a po vojně se tak stal umělcem na volné noze. Říká, že když přijel z Prahy a vystoupil ve Slatině nevěděl, co bude dělat. „Vzal jsem složky s pracemi a poslal pětadvacet dopisů na podniky. Tak to začalo. To mi poradil tata. A objížděl jsem. Podívali se, pět, šest se chytlo a pak už to začalo. Třeba, když jsem udělal Radegast jako první, tak pak to chtěli další – Litovel, Ostravar…

Za komunistů byly taky reklamní agentury, kam chodily požadavky a oni je přerozdělovali výtvarníkům,“ pokračuje Aleš Stanovský a dodává, že už tenkrát to bylo hodně o penězích a často se licitovalo, peníze pak začaly hrát hlavní roli po roce 1989. Začaly se objevovat různé agentury, jejichž majitelům či spolumajitelům šlo hlavně o to, jak získat co nejvíce. Aleš Stanovský po různých zkušenostech nakonec raději na všechno zůstal sám. I když to znamenalo mnoho věcí navíc, včetně papírování.A začal sbírat motýly.

Přecházíme do místnosti, kde otvírá skříň. „Už se tím moc nezabývám. Mám asi čtyřicet nebo padesát krabic a už se mi to nechce rozšiřovat,“ upozorňuje a přebírá se krabicemi, v nichž jsou desítky exemplářů bělásků, žluťásků, modrásků, ukazuje babočky, perleťovce, batolce, lišaje i martináče hrušňové, největší evropské motýly. „Ti motýlci byli takové osvobození od běžného průběhu dne. A taky ryby. Jsem pstruhař, i když už asi čtyři roky neberu pstruhovou povolenku, protože pstruh vymřel. Ale chodím a dělám splávky pro pstruhy - protože zmizely tůňky. Je to špatné, všechno se tady dělá naopak,“ poznamenává smutně muž, v jehož rodu se vyskytuje několik významných příbuzných – například kandidát na pražského arcibiskupa Otto Lev Stanovský či houslový koncertní mistr Jan Stanovský.