Prvního května 2004 rozšířila Česká republika mapu evropského společenství a připojila se mezi státy Evropské unie. Přístup ke společné politice a pravidlům dal popud ke vzniku lidové tvořivosti obyvatel i politiků, kteří během následujících dekád šířili i různé fámy nebo překrucovali fakta.

Tvrzení: Evropská unie nás nutí přijímat uprchlíky

Odkud se vzalo, kde vzniklo a jak se šířilo:

Kolem uprchlíků se vedou v Česku bouřlivé debaty nejméně od roku 2015, kdy v Evropě vyvrcholila mnohaletá migrační krize. Po námořních trasách po Středozemním moři do Itálie, na Kanárské ostrovy, do Řecka, ale také po pozemních trasách z Turecka přišlo do Evropské unie přes milion uprchlíků.

Navzdory mnoha konspiračním teoriím, které kolem migrace panují, vidí odborníci její příčiny především v dlouhodobě doutnající nestabilitě afrických a blízkovýchodních zemí a začátek vztahují k velkým politickým změnám. „Důvodem krize byl rostoucí počet Syřanů, Iráčanů, Libyjců, Afghánců a Eritrejců, kteří utíkali před válkou, etnickým konfliktem nebo ekonomickými potížemi. Například v důsledku arabského jara v prosinci 2010 v zemích, jako je Tunisko, Egypt a Libye, v březnu 2011 začalo povstání v Sýrii,“ shrnuli ve své studii vědci z Univerzity v Antverpách.

Evropská unie tak musela začít řešit, jak pomoci přetíženým státům, kde poprvé uprchlíci nelegálně vstoupili na půdu Evropské unie. Mezi mnoha řešeními byly i návrhy na povinné přerozdělování běženců mezi jednotlivé členské státy. Ty Česká republika v roce 2015 skrze vládu premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) odmítla. „Povinné kvóty na přerozdělování uprchlíků nepomohou ani uprchlíkům, ani Evropě. Jejich příznivci rádi mluví o solidaritě, ale už si neuvědomují podstatnou věc, a to, že základem solidarity je dobrovolnost,“ vysvětlil tehdy stanovisko vlády někdejší státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza.

Příliv uprchlíků do Evropy ale neustal a Evropa problém řeší stejně palčivě jako téměř před deseti lety. Návrhy na povinné kvóty se neustále u některých evropských politiků a stran objevují. Shoda na nich ale nikdy nepanovala. Evropská unie hledala další cesty, jak ulehčit přetíženým zemím a migraci potlačit. Nejnověji, 14. května 2024, schválila migrační pakt – reformu azylových pravidel a zároveň zajištění spravedlivé zátěže mezi členské státy.

Jak je to doopravdy?

Po schválení migračního paktu se rozhořela na politické scéně bouřlivá debata o tom, zda de facto nutí Česko přijímat uprchlíky. Proti tomu se opakovaně vymezil ministr vnitra Vít Rakušan (STAN). „Migrační pakt nám nenařizuje přijímat migranty ani neurčuje, kdo tu má žít,“ tvrdil opakovaně.

Jiní politici, zejména z opozice, mají ale opačný názor. „Migrační pakt začne platit za dva roky i pro Česko a budeme muset povinně přijímat africké a islámské nelegální migranty do České republiky,“ zůstal přesvědčený předseda SPD Tomio Okamura.

Rada Evropské unie definovala pravidla solidarity takto: „Nová pravidla kombinují povinnou solidaritu s cílem podpořit členské státy, které se potýkají s velkým přílivem migrantů, s flexibilitou pro členské státy, pokud jde o volbu jejich příspěvků. Příspěvky členských států mohou sestávat z relokací, finančních příspěvků nebo, je-li to dohodnuto s členským státem, který je příjemcem pomoci, alternativních solidárních opatření – například vyslání příslušníků pohraniční stráže nebo pomoc při rozmisťování přijímacích středisek.“

Jak to bude v reálu vypadat, ukáže až čas. Podle politologa Jana Kubáčka lze říct, že migrační pakt a celkově politika Evropské unie vyvíjí na členské státy v otázce přijímání migrantů určitý nátlak. Nevyloučil, že kvůli přetrvávající migraci Česko nebude muset menší množství migrantů v budoucnu skutečně v rámci solidárních mechanismů přijmout.

Podle něj Česká republika vybírá daň za členství ve společenství, se kterým přirozeně jako člen prochází obdobími blahobytu a krizí. A které zrovna při řešení aktuální krize - té migrační - nemá v čele aktivní politiky, kteří by dělali pro omezení migrace všechno, co lze. „Přirovnal bych to ke vztahu obyvatel jednoho patrového domu. My sice žijeme v prostředním patře, ale nemůže nám být jedno, že zatéká ze střechy do podkrovních bytů. Pokud to nebudeme řešit, voda dříve nebo později proteče do nižších pater,“ vysvětlil politolog.

Verdikt Deníku: Polopravda