Otec pocházel ze sedmi sourozenců, společně s rodiči bydleli v kopřivnické „Kolonii“. Maminka pocházela z Libhoště. Seznámili se po jeho návratu z totálního nasazení v Reichu a po válce své životy spojili.
Ač to nebylo plánované, po dvou bratřích jsem přišla na svět také já a Libhošť č. p. 51 byla moje první adresa. Protáhlý dům s hospodářstvím byl rozdělen mezi dva sourozence a my jsme bydleli v menší polovině, v takzvaném výminku. Všude kolem byly dvory, zahrady, stodoly a chlévy se zvířaty. Společně s námi tu vyrůstalo hodně dětí. Níže, pod sousedovou zahradou, už byla místa našich her: Lůčky, pole a malý lesík „Makytí“.
V jednašedesátém koupili rodiče dům na opačném konci Libhoště. To bylo radosti! Do školy, k zastávce, do knihovny nebo do kina to byl kousek. Už jsme nemuseli pro vodu do obecní studny, dostala jsem vlastní postel, strýc Pepa nám na Vánoce vyrobil nové židle a rodiče koupili televizor. Velké prostory, zahrada před i za domem, pěkný výhled na Štramberk a Beskydy, blízký lesík, pískovna s rybníkem a bezva kamarádky. Léta přibývala a my jsme dospěli.
Své „ano“ jsem řekla před padesáti léty. S manželem jsme začínali poblíž Sýkorce, ve starém domku po jeho prarodičích. Nebýt dunění bucharů z blízké kovárny, bylo tam pěkně a dobře, zahrada, louka s potokem ohraničená vysokými stromy, u příjezdové cesty Bulharovo pole se skleníky a spoustou zeleniny.
close
info
Zdroj: archiv A. Poláškové
zoom_in
Rodný dům Aleny Poláškové s číslem 51 je dnes prázdný.
Po roce a půl byl domek zbourán, území zabrala Tatra, na místě domku vyrostla hasičárna, dnes už expedice. Se skromným vybavením a synkem v náručí jsme se stěhovali do bytu v Kopřivnici poblíž Šustalova fojtství. Vazbu k rodné Lubině jsem u manžela docela chápala, stejně jako on měl pochopení pro mé vztahy k Libhošti. Po šesti letech jsme se stěhovali znovu, už se dvěma školáky, do nově postaveného domu v zahradě manželových rodičů. A do Libhoště? Tam jsme jezdit nikdy nepřestali. Rádi se tam vrací i synové a často vzpomínají na léta prázdnin u své babičky.
Od fotografií ke psaní
Že bych napsala knížku, mne v minulosti nikdy nenapadlo. Můžu však potvrdit dvě pořekadla: Všechno souvisí se vším a nikdy neříkej nikdy. A co mě k tomu přivedlo? Krabice starých, zaprášených fotografií, nalezených v domě po rodičích.
Připomněly mi řadu lidí, hlavně pak vzpomínky nebo události, při kterých byly pořízeny. Co s nimi, aby neskončily v kontejneru? Před bratrancem jsem se zmínila o svém plánu, jak si pořídím co největší fotoalbum, fotografie vylepím a události stručně popíšu. Jenže to nešlo, vzpomínky, obzvlášť ty krásné, nebylo možné popsat jednou větou.
„Dej texty na papír, fotky ti do nich vložím,“ navrhoval bratranec Jára. Začala jsem tedy psát a přeposílat. Hodně fotek, málo textu, tak aby děti, vnuci a kamarádi u knížky vydrželi, aby je bavila, jelikož právě pro ně měla být jako dárek vytvořena.
Uplynulo pár měsíců a koncem roku 2012 byla díky Járově pomoci na světě první knížka. Tehdy jsem ale netušila, kolika lidem se dostane do rukou, a mnoho z nich mě pak začalo pobízet k napsání dalších pamětí.
Z velké části čerpám z vyprávění jiných. V životě jsem poznala mnoho pamětníků a jejich vyprávění mne vždycky zaujalo. A o tom to právě je. Pokud Vás vyprávění baví a pozorně mu nasloucháte, vše se Vám pak do paměti snadno uloží.
První dvě knihy
Obec Libhošť se nachází mezi dvěma kopci, první knihu jsem tedy nazvala „Mezi Hůrkou a Břehy“. O čem tu píšu? O radostech a trablech mého dětství, o okolním světě vnímaném dětskými pohledy, o strýčcích, tetičkách a báječných kamarádech. Napsáno stručně, tak aby i děti u knížky vydržely.
„Od Salaše k Sovce“ je název druhé knihy vydané v roce 2013. Dva místopisné názvy: Salaš, sousedící s Rybím a Šenovem, a lesík Sovka táhnoucí se k Sedlnicím. Procházkou z horního na dolní konec Libhoště popisuji pěkná nebo zajímavá místa. Najdete tu mnoho příběhu ze života obyčejných lidí. O voňavém chlebu z Huškovy pekárny, o pošťákovi s koženou brašnou, o zaniklé kuželně, o hostinských nebo o báječném koloniálu poblíž školy.
Značný prostor zabraly nalezené fotografie. Později, když jsem popisovala zajímavé příběhy lidí, oslovila jsem jejich příbuzné a pro oživení vzpomínek jsem je požádala o zapůjčení fotografií. Musím říct, že byli velmi vstřícní. Nejen fotografie, ale i množství informací mi poskytla paní Nenzová, dcera bývalého libhošťského pošťáka Zdeňka Šustka.
Vyjde i knížka o Lubině?
Doba psaní knížek byla odlišná. U první jsem nijak nepřemýšlela a příběhy nerozvíjela. Jak jsem už vysvětlovala, nepomyslela jsem na to, že by o knížku byl tak velký zájem. Odhaduji tři měsíce. Druhá knížka mě nesmírně bavila. Obsahuje příběhy obyčejných, přesto zajímavých lidí, kteří byli součástí vesnice, lidí, o kterých by nikdo nepsal a brzy by tak upadli v zapomnění. Myslím, že v úvodu a na závěr se mi docela podařilo popsat různá zákoutí při procházce obcí. Po čtyřech, možná pěti měsících byla připravena k tisku.
Následovala velká pauza. Zdravotní stav manžela se značně zhoršil, o to více byla potřebná moje pomoc a myšlenky na psaní šly stranou. Ale v hlavě mi pár nápadů přece jen zůstalo. Ke psaní jsem se vrátila až po sedmi letech, rok poté byla kniha připravena k tisku.
Nyní se snažím spolupracovat s Petrem Horákem z Libhoště na přípravě knihy o osudech libhošťských domů. Napsat bych chtěla také o Lubině, kde stále bydlím. Pociťuji to jako velký dluh, který bych měla začít splácet.
