Rozsáhlým pátráním po svém dědečkovi, francouzském zajatci, poznávala život, jaký byl v obci před více než 70 lety. Tehdejší lidské příběhy ji velmi oslovily. Nyní v Mankovicích vede kroniku od roku 2011, kdy ji tehdejší vedení obce oslovilo s nabídkou na práci kronikářky.

„Nejdříve jsem byla překvapená, ale skoro okamžitě jsem si řekla, že to zkusím,“ začíná své vyprávění Pavlína Ďuricová. Už po prvním kronikářském semináři, na který ji obec vyslala, měla jasněji. Postupně dopracovala všechny chybějící zápisy, to jest od roku 2008, a pak navázala na zápisy z aktuálních let. Ke každému ročnímu zápisu tvoří přílohu z fotografií, dokumentů či plakátů těch událostí, které se ten rok staly. Mankovice tak od roku 2008 mají zdokumentovanou také vizuální podobu obce.

V kronikách si čte často, především, když píše o nějakém konkrétním tématu. „Vše do detailu nemám načteno, hodně věcí probírám s otcem, který žije v Mankovicích od narození a hodně toho ví, spolupracuji často i s pamětníky, jsou za to rádi. A taky se často obracím na pana Karla Golda z Oder. Rovněž hodně pamatuje a pomáhá mi i s překlady z němčiny,“ dodává Pavlína Ďuricová.

Rodina Pavlíny Ďuricové přišla z Bernartic nad Odrou, odkud pochází její babička, maminka otce. Po druhé světové válce se babička se svými rodiči a sourozenci přestěhovala do Mankovic, kde všichni žili i s jejím tatínkem v části zvané Rybníky. „Z maminčiny strany přišli všichni z Valach.“ poznamenává Ďuricová, která na Rybníkách prožila první tři roky života, potom se s rodiči přestěhovali do části zvané Baráky, kde prožila asi tři desetiletí. Připomíná, že za války byli v této části obce ubytovaní angličtí zajatci, kteří pracovali na pile Rossmanith.

close Mankovice jsou obec se zajímavou historií. info Zdroj: Deník/Ivan Pavelek zoom_in Mankovice jsou obec se zajímavou historií.

Může za to Arnoštovo máslo

Druhá světová válka hraje zásadní roli i v příběhu mankovické kronikářky. Když měla její babička, narozená v roce 1924, patnáct let, začala chodit do rodinné školy v Novém Jičíně. Jenže po německé okupaci škola skončila, a mladá dívka se dostala na službu do Bernartic nad Odrou, kde byla tři roky. „Pak měla být nuceně odvedená do Německa, ale její tatínek, můj praděda Arnošt, podstrčil nějakému úředníkovi na pracovním úřadě kilo másla, a za to ji poslali na nucené práce k německým sedlákům, ale jen do nedalekých Hynčic (v dnešním Vražném). Tam se potkala z francouzským zajatcem Paulem Tourelem. O francouzském dědečkovi hodně mluvila, měla hodně vzpomínek. Ale až někdy začátkem devadesátých let se svěřila, že by chtěla vědět, co bylo s Paulem dál,“ pokračuje ve vyprávění Pavlína Ďuricová.

A tak začala pátrat. „Nejdříve jsem napsala na francouzské velvyslanectví, byl to psaný dopis, počítač jsme tehdy ještě neměli. Nikdo mi neodepsal. S příchodem internetu jsem oslovovala další instituce a úřady u nás i v zahraničí. Napsala jsem také na Mezinárodní červený kříž do Ženevy a na Český červený kříž do Prahy,“ vzpomíná Pavla Ďuricová.

close Mankovice jsou obec se zajímavou historií. info Zdroj: Deník/Ivan Pavelek zoom_in Mankovice jsou obec se zajímavou historií.

Překvapení příbuzní z Francie

Z Ženevy přišly důležité dokumenty o zajetí 12. června 1940 v Aisne, obdržela také karty zajatce s uvedením dalšího přemísťování a další materiály. „Od babičky jsme znali dědovu poslední adresu ve Francii v Saint-Denis v Paříži. Ona tu adresu dostala při jednom z výslechů v Novém Jičíně. Naše rodina a několik přátel se pak v roce 2013 vydala do Paříže pátrat dál. V archivu jsme našli záznam o tom, že můj otec má bratra jménem Claude, o šest let mladšího než on. Otec si celý život myslel, že je jedináček, protože moje babička se nikdy nevdala a neměla další děti. Asi za půl roku po příjezdu z Paříže přišel dopis z Českého červeného kříže, že našli rodinu Paula Tourela, jeho syna Clauda. Paul byl již mrtev. Stejně překvapený byl Claude, když se dozvěděl o svém českém bratrovi Pavlovi, mém otci. Také on byl sám, jeho otec Paul již další děti nechtěl,“ popisuje emotivní chvíle Pavlína Ďuricová.

Usilovala o to, aby se setkali, učila se francouzsky. Ze setkání však nakonec sešlo. Babička zemřela v roce 2015. „Alespoň se dozvěděla to, že jsme Paulovu rodinu našli, Claude se na ní moc těšil a měl na ni otázky, ale bohužel, k tomu už nedošlo. „Nyní jsme s Claudem alespoň v písemném kontaktu,“ doplňuje Pavlína Ďuricová.

Za podobně zajímavou, jako historii svého rodu, vnímá také historii Mankovic. „Historie naší obce je velmi bohatá, máme velmi krásné památky se svými příběhy a tajemnými nápisy… Jsem moc ráda za Okénko kronikáře v našem čtvrtletníku, kde mohu o mnoha zajímavostech občanům vyprávět," říká kronikářka.

V současné době mapuje život rodáků, kteří se proslavili i mimo obec Mankovice, informace čerpá z kronik, z archivů i ze vzpomínek pamětníků. Hovoří hlavně o Matouši Stachovi, misionáři, který v 18. století působil v Grónsku, o Karlu Gilgovi, šachovému velmistrovi, nebo o akademickém malíři a grafikovi Jiřím Lindovském, jenž rád kreslil letadla a přístroje.

Pavlína Ďuricová velmi ráda fotografuje a jinak tomu není ani když tancuje její dětský soubor Lentilky Mankovice. „Každý rok dětem vyrobím taky takovou malou fotokroniku, aby mohly jednou vzpomínat," uzavírá Pavlína Ďuricová.