Kliknutím zvětšíteV srpnu roku 1999 zavládlo v oblasti severního Kavkazu opět napětí. Islámští ozbrojenci, vedení vrchním velitelem čečenských separatistů Šamilem Basajevem, vtrhli do sousedního Dagestánu. Atak vyústil v takzvanou druhou čečenskou válku, při níž se Ruská federace rozhodla potlačit Čečeny silou a znovu ovládnout rozbouřený region.
Po půl roce se jí to skutečně podařilo, ale ne bez obětí. Jednu z největších přinesl 104. výsadkářský pluk, jehož víc než 80 příslušníků padlo 29. února 2000 v bitvě, nazvané později bitva o kótu 776, která byla součástí větší vojenské operace pojmenované jako bitva u Ulus-Kert.
Osudové rozhodnutí
Čečeni neměli sílu ruské armádě dlouhodobě vzdorovat, takže už začátkem února 2000 byla většina jejich jednotek poražena. Zbylí příslušníci Basajevovy tzv. Islámské mezinárodní brigády byli obklíčeni v čečenské metropoli Groznyj. Jejich pokus o průlom a ústup do hor na jihu se změnil v katastrofu, protože ruská armáda zaminovala ústupové cesty. V minových polích zahynulo kolem 300 islámských ozbrojenců, o nohu přišel i sám Basajev.
Pátý únorový den došlo ze strany Rusů k jednomu z řady odsouzeníhodných válečných excesů, když zásahové jednotky jejich policie OMON povraždily v obci Novyje Aldy na předměstí Grozného na šest až osm desítek civilních obyvatel.
Na konci února se pak ruská armáda pokusila obklíčit a zničit poslední velké čečenské separatistické uskupení, jemuž se podařilo do hor na jihu přece jen proniknout. To však bylo osudové rozhodnutí, které vyústilo ve smrt mnoha ruských vojáků.
Past v předhůří Kavkazu
Čečeni obsadili obec Šatoj, ležící v Argunské soutěsce asi 60 kilometrů jižně od Grozného. Od dobytí Grozného ruskými jednotkami byla tato horská středisková obec v předhůří Velkého Kavkazu terčem neustálého dělostřeleckého ostřelování a bombardování ruským letectvem.
Dne 29. února 2000 oznámil ruský ministr obrany Igor Sergejev, že poslední bašta čečenské obrany padla a druhá čečenská válka skončila.
Zhruba v téže době však odřízl 6. průzkumnou rotu 76. divize 104. gardového výsadkového pluku čečenský oddíl vedený ozbrojencem s přezdívkou Ibn al-Chattáb (podle jména údajného Mohamedova přítele a vládce islámské říše z Mohamedových dob). Po těžkých celonočních bojích Čečeni většinu výsadkářů nemilosrdně zmasakrovali.
Útok za úsvitu
Zmiňovaná šestá rota patřila k jednotkám, které obkličovaly Šatoj. Za úsvitu 29. února se však obklíčeným Čečenům podařilo v husté ranní mlze uskutečnit rozsáhlý průlom, po němž napadli Rusy "zezadu". Na šestou rotu tak udeřilo asi dvacet čečenských separatistů, k nimž se rychle přidávali další. Záhy se jim podařilo ruské vojáky obklíčit a odříznout od ostatních. Tísnění Rusové se poté, co utrpěli těžké ztráty (mimo jiné padl velitel roty major Sergej Molodov), stáhli na vrchol kopce nedaleko obce Ulus-Kert, označený jako Kóta 776.
Tady rychle zaujali obrannou pozici, ale nepřátel přibývalo a ruští výsadkáři se brzy ocitli znovu pod smrtelným tlakem. Ruské velení se je pokusilo nepříliš úspěšně podpořit dělostřelectvem a poslalo jim i vzdušnou podporu v podobě několika útočných helikoptér, ty se však údajně otočily poté, co na ně Čečeni začali ze země pálit.
Jedinou posilou, která pronikla až k odříznutým mužům na kopci, bylo 14 příslušníků třetí čety čtvrté výsadkářské roty, zbytek roty byl však při pokusu o ovládnutí kopce neúspěšný.
Podle Rusů nakonec vyzvali obklíčení a odříznutí vojáci palebnou podporu, ať se při bombardování zaměří přímo na jejich pozice, kam už pronikali Čečeni. Na kótě padlo podle ruských zdrojů celkem 84 ruských vojáků, včetně všech důstojníků. Bitvu přežilo jen šest až sedm řadových vojáků (údaje se v různých zdrojích liší, protože některé neuznávají jako přeživšího ruského vojáka, který se Čečenům vzdal – ti ho zbili, svlékli mu uniformu a nechali ho být).
Přestože bitva nemusela podle některých vojenských odborníků dopadnout tak tragicky, pro Rusy se kóta 776 stala novodobou součástí jejich válečné mytologie jako „místo posledního vzdoru“.
Zařadila se tak po bok podobných legend, jako je hrdinná obrana 28 panfilovců, kteří prý za cenu vlastních životů zničili v roce 1941 před Moskvou dvacet německých tanků. V březnu 2000 ocenil ruský prezident Vladimir Putin padlé účastníky bitvy o kótu 776 nejvyššími ruskými vyznamenáními. Třiašedesát vojáků získalo Řád odvahy a 22 včetně všech třinácti zúčastněných důstojníků titul Hrdiny Ruské federace.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
