Kliknutím zvětšíte„Až do dne, kdy zemřu, budou lidé říkat: ‚Leni je nacistka.‘ A já budu odpovídat: ‚Ale co vlastně udělala?‘ “. Tak se v jednom z rozhovorů v pozdějším věku vyjádřila německá režisérka, fotografka, herečka a tanečnice Leni Riefenstahlová. Narodila se 22. srpna přesně před 120 lety. Tato žena změnila dějiny kinematografie - její filmy byly technicky i obrazově inovativní, a mnohé její postupy jsou dodnes filmařskou rutinou.
Jenže umělkyně zároveň byla nanejvýš kontroverzní postavou. Její filmová tvorba, která vrcholu dosáhla ve třicátých letech minulého století, je totiž spojována s Adolfem Hitlerem a nacisty. Mnohé přitom pobuřuje, že se za svou spolupráci s nacisty nikdy neomluvila. „Nevím, za co bych se měla omlouvat. Všechny mé filmy vyhrály významné ceny,“ uvedla filmařka v jednom z rozhovorů.
Poválečné vyšetřování sice prokázalo, že se nikdy nestala členkou NSDAP, zároveň jsou však její nejslavnější filmy považovány za vzorový příklad nacistické propagandy. Podle různých záznamů se také Riefenstahlová přátelila s Hitlerem a jeho činy obdivovala. „Přestože vyhrála více než padesátku občanskoprávních sporů, kdy ji různí lidé obviňovali ze spolupráce s nacisty, dodnes zůstává kolem jejího vztahu k národnímu socialismu množství nezodpovězených otázek,“ upozorňuje server Scotsman.
Kritiku vzbudila především tím, že se po konci druhé světové války stavěla do role naivní umělkyně, která se soustředila jen na svoji tvorbu a nevnímala, co se kolem ní děje. „Hned poté, co byla po válce zatčena, Riefensthalová uvedla, že ji národní socialisté fascinovali, ale byla politicky naivní a nevěděla nic o válečných zločinech,“ zmiňuje magazín Scotsman.
Podle mnohých jde však o velmi špatnou výmluvu. „Je ironií, že žena, která svými filmy oslavovala sjezdy nacistické strany NSDAP a poté propagovala nacistickou ideologii ve svém filmu o olympiádě, měla být podle závěrů vyšetřovatelů zmanipulovaná stejně, jako miliony dalších Němců,“ konstatuje německý server Welt.
Při jednom z pozdějších soudních sporů se žalobcům navíc povedlo prokázat, že si pro jeden ze svých filmů Riefenstahlová vyžádala přivezení Romů z koncentračního tábora, a dokonce si je v něm osobně vybrala, což odporuje tvrzení režisérky, že o podobných nacistických zvěrstvech vůbec nevěděla.
Když Hitler mluvil, země se zachvěla
Leni Riefenstahlová se narodila jako Helene Bertha Amalie 22. srpna 1902 v berlínské dělnické čtvrti Wedding. Její poměrně despotický otec, který se z nemajetného muže dokázal vypracovat v zámožného podnikatele, si pro svou dceru vysnil skvělou kariéru. Jenže k jeho nelibosti se Leni zamilovala do umění, zejména do tance.
Navzdory otcovým zákazům se Leni - i díky matčině podpoře - dostala na taneční školu a brzy bylo jasné, že na parketě stojí nová hvězda. Tanci se začala věnovat i profesionálně. „Následovaly desítky úspěšných vystoupení po Evropě, kromě Německa také ve Švýcarsku a Československu,“ píše německý magazín Focus.
Jenže v roce 1924 taneční kariéru ukončilo vážné zranění kolene a ambiciózní žena najednou stála před otázkou, co dál. Rozhodla náhoda. V čekárně u lékaře spatřila plakát k snímku Hora osudu. Šlo o takzvaný horský film, což je označení pro romantické dobrodružné snímky z prostředí hor s jednoduchým dějem. „Leni se rozhodla následovat nový sen - a stát se herečkou. Naučila se lyžovat, trénovala horolezectví,“ uvádí list Focus.
A měla štěstí - seznámila se s režisérem horských filmů Arnoldem Fanckem, který ji začal obsazovat. Riefenstahlová se stala poměrně populární herečkou, ne však filmovou hvězdou. To jí ale nevadilo. „Jako herečka možná nezaznamenala průlom, od Fancka se však naučila filmovému řemeslu,“ zmiňuje Focus.
Adolf Hitler a Leni Riefenstahlová v roce 1934
V roce 1931 se Riefenstahlová rozhodla, že se stane režisérkou. Založila produkční společnost a natočila svůj první film Modré světlo. V mystické horské pohádce si zároveň zahrála hlavní roli, film jí ale skutečně velký úspěch nepřinesl. Získal sice ocenění na filmovém festivalu v Benátkách, ovšem v Německu se z něj kasový trhák nestal.
Filmařka tak nutně potřebovala sponzora. A poměrně nečekaně ho našla na politickém sjezdu. V dané době rostla popularita nacionálně-socialistické strany NSDAP. Blížily se volby, a Riefenstahlová byla na stranu i jejího čelního představitele, Adolfa Hitlera, zvědavá. A tak zašla na jedno z předvolebních shromáždění, kde ji Hitlerův projev zcela pohltil.
„Měla jsem téměř apokalyptickou vizi, na kterou jsem už nikdy nemohla zapomenout. Zdálo se, jakoby se přede mnou rozprostíral zemský povrch ve tvaru polokoule, která se uprostřed náhle rozdělí a vyvrhne obrovský proud vody, tak mocný, že se dotkl nebe, a otřásl zemí,“ popsala později své pocity Riefenstahlová v memoárech.
Hitlerovi se pod dojmem prožitého rozhodla napsat. Protože byl nacistický vůdce shodou okolností fanouškem filmů Riefenstahlové, brzy došlo na osobní setkání. Oba si vzájemně padli do oka, což dalo vzniknout nejen těsné profesní spolupráci, ale i osobnímu přátelství.
Dokonalá těla v dokonalém filmu
První zakázku od nacistů dostala Riefenstahlová již v roce 1933, kdy bylo jejím úkolem natočit sjezd NSDAP v Norimberku. Snímek Vítězství víry se sice podařil, jenže Hitler byl na záběrech zachycen ve společnosti velitele SA Ernsta Röhma. Toho nechal o něco později odstranit a Vítězství víry skončilo v trezoru.
V září 1934 Riefenstahlová začala točit další dokument o sjezdu NSDAP. O snímku nazvaném Triumf víry dodnes část odborníků mluví jako o dokonalém příkladu nacistické propagandy. „Na filmu pracovalo šestnáct týmů kameramanů. Rozkaz zněl jasně, ve snímku se měla z Hitlera stát (filmová) hvězda. Riefenstahlová umístila kamery na budovy, stožáry a tramvaje. Díky neobvyklým úhlům pohledu i střihům je vše dynamické. Projevy, pochod účastníků, jásající davy na kraji silnice i mávání vlajkami s hákovým křížem podkresluje efektní hudba,“ popisuje list Focus.
Riefenstahlová konečně uspěla. O jejím snímku se mluvilo jako o mistrovském díle a film se brzy stal hitem. Úspěch byl navíc mezinárodní - na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách v roce 1935 získal Triumf vůle cenu pro nejlepší zahraniční dokumentární film a na světové výstavě v Paříži v roce 1937 obdržel zlatou medaili. Pro filmařku mělo vše ještě přidanou hodnotu. „Prosadila se ve filmovém průmyslu, který byl doménou mužů, a rovněž se stala jednou z mála žen v nejužším kruhu nacistických pohlavárů,“ konstatuje list Focus.
Sérii filmů ze sjezdů strany Riefenstahlová zakončila snímkem Den svobody - naše armáda. Brzy totiž dostala další významnou zakázku: měla natočit film o letní olympiádě, která se konala v roce 1936 v Berlíně. Sportovní svátek nacisté hodlali zneužít k tomu, aby ukázali velkolepost své ideologie. A dvoudílný dokument Olympia, který o události natočila Riefenstahlová, jim k tomu skvěle posloužil.
Film dodnes vzbuzuje kontroverze. Na jednu stranu byla Olympia filmařsky dokonalou a z uměleckého hlediska jde o opravdu jedinečný počin. Riefenstahlová opět použila netradiční úhly záběrů, které se v dokumentech či sportovní fotografií využívají dodnes. Nechala například vykopat jámy, aby natočila sportovce z podhledu, natáčela pod vodou, připevňovala kamery na těla sportovců či používala kameru na kolejích.
Na druhou stranu je ovšem v Olympii jasně čitelná nacistická ideologie, zaměření na dokonalost árijské rasy a nacismu. „Natáčení se účastnil štáb o dvou stovkách členů a rozpočet byl jeden a půl milionu říšských marek. Vzniklo čtyři sta tisíc metrů materiálu, ve střižně pak Riefenstahlová strávila další dva roky. Monumentální obrazy, na kterých jsou nádherná a bezchybná těla, detailní záběry, zpomalené pohyby, vše ve snímku doplnila epická hudba,“ popisuje film list Focus.
Premiéru měla Olympia v den Hitlerových narozenin v roce 1938. Dvoudílný snímek slavil úspěch i za hranicemi Německa a Riefenstahlovou zasypaly ceny.
Mezi domorodci
Jenže filmová kariéra Riefenstahlové měla již brzy skončit. Se začátkem války přestala točit velkolepé dokumenty. „Od podzimu roku 1939 pracovala jako válečná zpravodajka na polské frontě. Zde měla být svědkyní masakru více než dvaceti Židů německými vojáky. To ale později popřela,“ uvádí list Focus.
Její víra ve vítězství Německa a obdiv k nacismu byly mírně otřeseny, když koncem války zemřel na frontě její bratr, ovšem veřejně proti Hitlerovi ani režimu nikdy nevystoupila. Po válce byla, stejně jako další významní představitelé režimu, zatčena. Při jednotlivých procesech a vyšetřováních v americké i francouzské zóně Německa byla zproštěna viny a klasifikována pouze jako „následovník“ režimu.
Její kariéra režisérky však dospěla ke svému konci. „Ačkoli byla de fascto zproštěna viny, ke své profesi se nemohla vrátit. Její styky s Hitlerem a Goebbelsem se s ní táhly, a další film dokázala dokončit až v roce 1954,“ zmiňuje německý portál Welt.
Snímek nazvaný Nížina jí ale slávu nevrátil. V 60. letech se tak šedesátiletá Riefenstahlová vydala do Afriky, kde se věnovala fotografování a dokumentování života domorodců. V Sudánu dokonce žila s kmenem Nuba a naučila se jazyk domorodců. Když později publikovala fotoknihu, znovu vzbudila celosvětový ohlas. Někteří kritici ovšem poukazovali na to, že i v tomto případě se projevil příklon Riefenstahlové k ideologii o nadřazenosti árijské rasy. Na jejích snímcích se totiž vyskytují pouze mladí lidé s dokonalými těly.
Jako jednasedmdesátiletá se Riefenstahlová vrhla na potápění a stala se podvodní fotografkou. I v tomto oboru uspěla a s kyslíkovou maskou se potápěla až do vysokého věku. Jak popsala ve svých memoárech, při zápisu do kurzu potápění zfalšovala svou přihlášku - udělala se o dvacet let mladší.
Komparzisté, co skončili v plynu
Riefenstahlová i nadále čelila obvinění ze spolupráce s nacisty a kritice, že nikdy nepřiznala svou podporu nacistického režimu. Ostře sledovaným se stal soudní spor, ve kterém se v 80. letech střetla s dokumentaristkou Ninou Gladitzovou. „Riefenstahlová žalovala mladou filmařku za dokument Čas temnoty a ticha,“ připomíná list The Guardian.
V dokumentu Gladitzová sledovala proces tvorby filmu Riefenstahlové Nížina, který dokončila v roce 1954. Snímek však začal vznikat už za druhé světové války. Na základě archivních dokumentů a výpovědí pamětníků Gladitzová ve svém televizním dokumentu tvrdila, že Riefenstahlová jako komparzisty využívala Romy z koncentračního tábora.
Režisérka Leni Riefenstahlová při natáčení filmu Nížina
Gladitzová v dokumentu nastínila, že Riefenstahlová si komparzisty přijela osobně vybrat, což protiřečilo jejímu tvrzení, že o táborech a dění v nich nic nevěděla. Režisérka se bránila, že jde o lži a vše skončilo u soudu. „Podle Gladitzové a výpovědi jednoho z komparzistů, Josefa Reinhardta, si Riefenstahlová osobně vybrala množství Romů a Sintů v táboře Maxglan poblíž Salcburku. Zhruba stovka z nich pak byla zavražděna po dokončení natáčení v osvětimských plynových komorách. Někteří z těch, kteří válku přežili, tvrdili, že Riefenstahlová jim slíbila, že je zachrání,“ uvádí list The Guardian.
Riefenstahlová se během procesu bránila, že s Romy měla na natáčení dobré vztahy. Gladitzová naopak na základě mnohaletého výzkumu archivních zdrojů a rozhovorů s pamětníky uváděla, že Romové byli „na place“ pod neustálým dohledem vojáků, dostávali minimum jídla, a spali v katastrofálních podmínkách. „Soud nakonec rozhodl, že ve třech ze čtyř sporných bodů má pravdu Gladitzová. Soudce konstatoval, že Riefenstahlová na základě důkazů musela navštívit tábor Maxglan, a Romové nedostali za práci na filmu plat. Soud rovněž Riefenstahlové nevěřil, že Maxglan byl tábor s dobrými životními podmínkami, a uvedl, že jasně šlo o koncentrační tábor,“ shrnuje The Guardian.
Riefenstahlová tak vyhrála v jediném sporném bodě - soud uznal, že nevěděla, že po natáčení půjdou romští komparzisté do plynu.
Byť do konce života tvrdila, že se nemá za co omlouvat, i její životopisec Rainer Rother se přikláněl k názoru, že si byla zločinů nacismu i svého podílu na celém režimu velmi dobře vědoma.
„Byla jednou z nejnadanějších filmových režisérek v dějinách. Ovšem její propojení s nacistickým režimem je nepopiratelné. Byla ráda, že se na něm může podílet, neboť se nikdy netajila svou fascinací Hitlerem, a jasně řekla, že ho téměř až do konce války zbožňovala. Takže z jejího pohledu nebyl žádný problém s ním spolupracovat, byť si musela nutně uvědomovat, co se v Německu děje, a že pracuje pro diktátora,“ okomentoval Rother v roce 2002 pro BBC.
Leni Riefenstahlová zemřela v roce 2003 ve věku 101 let.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
