Kliknutím zvětšíte„Rusko je veliké, ale ustoupit není kam. Za námi je Moskva,“ zvolal prý v listopadu 1941 politruk poručík Kločkov, velící četě 28 gardových protitankových střelců, zakopané na křižovatce u vesnice Dubosekovo v Moskevské oblasti, když uviděl, že se na ně valí asi 50 nepřátelských tanků. Ani přes tuto přesilu gardisté, kteří si sami říkali "panfilovci" podle jména velitele své divize, údajně neustoupili, nechali tanky přiblížit a zblízka je likvidovali granáty a zápalnými lahvemi.
Podle legendy se jim tímto způsobem podařilo zničit osmnáct tanků, všichni však v tomto boji padli - včetně politruka Kločkova. Teprve jejich smrt ale umožnila nepříteli prolomit na jejich úseku obrannou linii a postoupit dál.
Boj panfilovců tvoří jednu ze zásadních kapitol toho, jak je v Rusku líčena velká vlastenecká válka. Byl nejméně dvakrát zfilmován - kromě zmíněného snímku 28 panfilovců z roku 2016, který byl v Česku uveden pod názvem Bitva o Moskvu, se tato válečná epizoda objevila ještě ve filmové epopeji režiséra Jurije Ozerova z roku 1985, nazvané Boj o Moskvu.
Zatímco v roce 1985 oficiální výklad událostí nikdo nezpochybňoval, v roce 2016 už tomu bylo jinak. Podle některých historiků se totiž příběh 28 panfilovců vzdorujících padesátce tanků nikdy neodehrál.
V reakci na to však vystoupil o dva roky později tehdejší ruský ministr kultury Vladimír Medinskij (vystudovaný historik) s prohlášením, že se podařilo objevit nové dobové dokumenty, které potvrzují, že se vše skutečně stalo tak, jak to má několik generací Rusů zažité. Pokusíme se vám všechny tyto protichůdné informace přiblížit.
Slavný příběh
Křižovatka u obce Dubosekovo se nachází ve volokolamském okrese před Moskvou. V listopadu 1941 zde skutečně asi čtyřicetikilometrový úsek mezi Volokolamskem a Možajskou opevněnou linií hájila 316. střelecká divize generálmajora Ivana Vasiljeviče Panfilova (ten 18. listopadu na tomto úseku padl), složená z kazašských a kyrgyzských odvedenců.
Bitva čety 28 panfilovců měla u Dubosekova proběhnout 16. listopadu a článek o ní se poprvé objevil 27. listopadu 1941 v tehdejších ruských novinách Krasnaja zvezda (Rudá hvězda), kde vyšla esej dopisovatele Vasilije Korotjeva, zredigovaná žurnalistou Alexandrem Krivickým. Právě v ní se objevila ona hojně citovaná Kločkovova věta o velkém Rusku a nemožnosti ústupu, kterou brzy znaly nazpaměť miliony Rusů.
„Přes 50 nepřátelských tanků se přesunulo k liniím obsazením 29 sovětskými gardisty z Panfilovy divize… Jen jeden z 29 ztratil srdce… Jen jeden zvedl ruce vzhůru… Několik gardistů současně, beze slova, bez rozkazu, zastřelilo tohoto zbabělce a zrádce,“ stálo také v onom článku, jenž založil legendu o 28 panfilovcích. Autor se o tomto příběhu údajně dozvěděl od těžce raněného vojáka Ivana Natarova, který mu jej stačil převyprávět na smrtelné posteli.
Alexandr Krivickij se k tématu znovu vrátil 22. ledna 1942, kdy v Krasnoj zvezdě otiskl další článek nazvaný „O 28 padlých hrdinech“. Oba texty se rychle staly nesmírně populární a četly je miliony lidí. Brzy na to vznikla o panfilovcích kniha. Stali se hojně využívaným nástrojem sovětské propagandy.
Přesto se v průběhu dalších desetiletí celkem pravidelně vynořovaly otázky, proč se v německých vojenských archivech a záznamech nenašly zprávy o tak velké jednorázové ztrátě tak vysokého počtu tanků a zda opravdu všichni příslušníci čety padli.
Zběh bitvu zpochybnil
V roce 2016 rozvířil tyto diskuse opět tehdy připravovaný film, načež ruský státní archiv zveřejnil zprávu vrchního vojenského prokurátora Nikolaje Afanasjeva, který v roce 1947 přešetřoval válečné události a pátral po případných zrádcích nebo válečných zločincích. Zpráva uváděla, že bitvu z listopadu 1941 přežilo pět příslušníků zmiňované čety, z nichž jeden, jménem Ivan Jevstafijevič Dobrobabin, se údajně dobrovolně vzdal Němcům, na jaře 1942 pro ně začal pracovat a později byl zatčen sovětskou tajnou službou NKVD.
Kromě Dobrobabina měli bitvu u Dubosekova přežít ještě čtyři vojáci - Illarion Vasilijev, Grigorij Šemjakin, Ivan Šadrin a Danijil Kužebergenov. A konečně prokuratura zjistila podle svých záznamů to, že voják Ivan Natarov sice existoval, ale padl již 14. listopadu, tedy dva dny před bitvou, jejíž průběh měl novináři z Krasnoj zvezdy vylíčit.
Zastánci tradičního pohledu na panfilovce (v čele s již zmiňovaným ministrem kultury Medínským) tuto Afanasjevovu zprávu vždy zpochybňovali - podle nich proběhlo vyšetřování vojenské prokuratury pozdě, sedm let po událostech, a navíc bylo politicky motivované: v té době se totiž připravovala nová vlna represí proti sovětským velitelům včetně maršála Georgije Žukova, který u Moskvy velel, takže se na něj hledala jakákoli možná špína. Zpochybnit boj panfilovců se proto údajně v té době „hodilo“. Novinář Krivickij si podle těchto zastánců mohl některé detaily sbírané v bojové vřavě poplést, ale sled událostí měl být zhruba takový, jak ho popsal a závěry prokuratury na tom nic nezměnily.
Na druhé straně kritici legendy poukazovali na Dobrobabinovo svědectví, který NKVD tvrdil, že panfilovci sice u Dubosekova bojovali, ale žádné tanky se jim zničit nepodařilo, a na to, že mýtus upozaďuje fakt, že 316. střeleckou divizi tvořilo asi 10 tisíc Kazachů a Kyrgyzů, a přisuzuje jejich zásluhy o zastavení německého postupu pouhé hrstce obránců.
Směrš bitvu potvrdil
Medinskij v návaznosti na tyto kritické hlasy na podzim roku 2018 uvedl v novinách Rossijskaja gazeta, že se podařilo odtajnit závěry z vyšetřování sovětské vojenské kontrarozvědky Směrš, které prý proběhlo už v letech 1942 až 1944 a jež plně potvrzuje Krivického verzi.
Směrš údajně přešetřoval případ Danijila Kužebergenova, který byl v podezření, že se v polovině listopadu dobrovolně vzdal Němcům, a poté jim za podivných okolností „utekl“ a vrátil se k Rusům, možná jako vojenský špion. Přitom prý bylo vyslechnuto i několik vojáků (vrchní komisař praporu Achmedžan Muchamedjarov Latypovič, vojín Vasiljev), kteří potvrdili, že ke zničení 18 nepřátelských tanků u Dubosekova opravdu došlo.
Dlužno ale dodat, že tito vojáci zase vypovídali v době, kdy byl příběh o 28 panfilovcích na vrcholu popularity, a mohli být při svém líčení průběhu událostí ovlivněni novinovými články.
Boj 28 panfilovců tak ruskou společnost nadále rozděluje. Podle vyjádření Lva Gudkova, ředitele Centra Levada, ruského nevládního střediska pro průzkum veřejného mínění a sociologický výzkum, pro BBC se ruská společnost brání odhalování historických nepřesností, protože jí připadá, že to poškozuje národní hrdost.
„Ze strany společnosti existuje určitý požadavek na udržení hrdinského obrazu o sobě jako o společnosti neagresivní, vždy se jen bránící, která byla pouze obětí útoku, ale dokázala se v případě vnější agrese zmobilizovat kolem svých úřadů. To je společnost, jejíž hlavní hodnotou je hrdinské sebeobětování v zájmu zachování celku,“ uvedl sociolog.
20
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
