Vlakem z Evropy do válkou zmítané Ukrajiny: Cesta, která překvapí i šokuje

Než začala před rokem loni na konci února ruská agrese proti Ukrajině, dalo se do Kyjeva a do většiny velkých ukrajinských měst, s výjimkou okupovaného Doněcka, letět dopravním letadlem. Trvalo to dvě hodiny, bylo to pohodlné, stálo to pár tisíc korun a na konci vás většinou čekalo nové moderní letiště, postavené před desetiletím kvůli mistrovství Evropy ve fotbale, které pořádala Ukrajina společně s Polskem. Jenže s tím je už rok ámen, ukrajinským vzdušným prostorem křižují ruské rakety a velká část civilních letišť je poničena.

Dmytri: Švagrová z Kyjeva se z ostřelování raketami zhroutila. Jede teď do Čech

Do Kyjeva a na Ukrajinu vůbec se teď jezdí vlakem. Navzdory roku války a ruským raketovým útokům na ukrajinskou infrastrukturu vlaky kupodivu fungují a jsou nejpohodlnější a nejrychlejší spojnicí ukrajinského hlavního města se světem. Vlaky míří už rok do Kyjeva premiéři a prezidenti, před časem dokonce téměř celá Evropská komise.

Po železnici jezdí na Ukrajinu i obyčejní lidé. Jednoduché to ale není. „Jízdenku vám prodáme jen na polskou hranici do Přemyšlu, jízdenku dál do Kyjeva si u ukrajinských drah musíte koupit sám,“ sdělují mi v Českých drahách. Když se ptám proč, rezolutně zdůvodní: „Na Ukrajině je válka, proto tam jízdenky neprodáváme.“

Český soukromý dopravce Regiojet naštěstí tuhle nesmyslnou výmluvu nepoužívá, u něj jde jízdenka koupit až do Kyjeva. Pravda také s přestupem v Přemyšlu. Mám pocit, že jsem na to vyzrál, jízdenka navíc stojí jen asi 1500 korun, včetně lůžka ve čtyřmístném smíšeném spacím kupé. Jenže pak mi přijde do mailu ještě speciální elektronická ukrajinská jízdenka a tak se na pražském Hlavním nádraží pro jistotu zeptám v kanceláři Regiojetu, co to znamená. „To je v pořádku, nahrajte si ji do mobilu a ukážete ji ve vlaku. Až pojedete zpátky, stejná jízdenka vám má přijít opět do mailu. Kdyby nepřišla, zavoláte nám,“ dodává. Tváří se, že to všechno ve válečných podmínkách spolehlivě funguje.

Vlakem z Prahy do Przemysle.Zdroj: Luboš Palata

Ve Švejkově městě končí naše Evropa

Vlak na Přemyšl odjíždí v deset z Hlavního nádraží. Je dost plno, ale vypadá to, že mám štěstí, ve svém čtyřlůžkovém oddílu jsem sám. Neraduji se dlouho, na další stanici, myslím, že to byly Pardubice, přistoupí Ukrajinec Dmitry. Naštěstí už nikdo další. Třicátník Dmitry, který jede vyzvednout švagrovou z Ukrajiny do Přemyšlu a pak odřídí její auto do Česka, je milý, dobře oblečený a dobře česky mluvící chlapík. Brzy poté přijde steward, vedle kontroly jízdenek nabízí i teplé jídlo a pivo. Baví se s námi nejdřív ukrajinsky, až pak přejde na češtinu.

U číny za 69, ano 69 korun, neodolám a kvalita předčí výrazně cenu. Minerální voda je zdarma. Fungují zásuvky i wifi, je připraveno čisté povlečení. A až na trochu nevyrovnanou klimatizaci znající jen polohy topím a chladím, které se střídají, je to ve dvou luxus. Brzy přichází spánek.

Probudí nás osádka vlaku kolem sedmé ráno, když přijíždíme do východopolského Rzeszowa. Ten je díky tamnímu letišti obřím překladištěm zbraní z celého Západu na Ukrajinu. Dostáváme kávu, croissant. Za další hodinu jsem na čas v Přemyšlu na hranici Polska s Ukrajinou.

V Kyjevě na vlastní kůži: Když lidé čekají ruské rakety a přijede Joe Biden

Z vlaku vystupují desítky žen, dívek a dětí, sem tam i nějaký pár v penzijním věku. Někdy mají víc věcí, než zvládají unést. Vrací se z útěku před válkou domů na Ukrajinu. Tak jako milióny jiných Ukrajinců. „Trochu se bojíme, ale věříme, že konec války a naše vítězství je blízko,“ říká mi mladá maminka s asi desetiletou dcerou. Vrací se až do Charkova, téměř na samou hranici Ruska s Ukrajinou. „Hrozně moc se těším domů,“ dodává k tomu její malá školačka.

Za malý okamžik mě čeká první dotyk války. V nádražní čekárně jsou na zemi lůžka a deky a spí tam několik rodin. Přes okno si to fotím. V tom okamžiku vybíhá ven uniformovaná Ukrajinka. „To je strategická zóna, tady nesmíte fotit,“ říká rezolutně. Vytahuji novinářský průkaz, ale žena je rezolutní a počká si, až před ní snímek z mobilu vymažu. „Díky. Hezký den,“ loučí se anglicky a nakonec s úsměvem.

U pokladen je v hale nádraží postaveného za Rakousko-Uherska dlouhá fronta, která jen pomalu postupuje. Jsem rád, že už lístek mám. Uvažuji, že se do odjezdu vlaku, do něhož zbývá hodina a půl, půjdu projít po Přemyšlu, města s mnoha památkami na monarchii a také pomníkem dobrého vojáka Švejka, který tu zažil část svých slavných dobrodružství. Jenže prší, teploměr ukazuje jen lehce na nulou. A tak měním plány a jdu rovnou na šesté nástupiště, kde stojí na širokých východních kolejích důvěrně známý obstarožní „ukrajinský vlak“. Stejný, kterým jsem jel s ministrem Janem Lipavským v červenci do Kyjeva. Jenže tehdy jsme přijeli s kolonou hned na nástupiště a nastoupili do vlaku.

Podivné chování polských pohraničníků

Pro „obyčejné lidi“ ale platí jiná pravidla. S hrůzou sleduji obrovský dav, který v dešti stojí před budovou polské pohraniční policie. Jen menší část má to štěstí, že se schovají aspoň pod střechu. Stavím se do fronty a naštěstí nahmatám v kapse kufru deštník. Jsem jeden z mála. Minuty ubíhají, déšť houstne, ale polští pohraničníci nikoho nepouští dovnitř. „Za padesát dolarů to jde bez fronty,“ šeptá rusky jeden z Ukrajinců manželce.

Nikdo nám nic neříká. Polská pohraniční policie se neobtěžuje ani vystrčit hlavu. Jen prostě nechává zavřené dveře. Kolem chodí pracovníci UNICEF a jiných humanitárních organizací a nabízejí čaj a kávu, pomáhají matkám s dětmi se dostat aspoň pod střechu. Vzpomenu si na mnohatisícový dav na hranic se Slovenskem z doby před rokem, když jsem se vracel s davy uprchlíků po prvních dnech války na Ukrajině zpět. Stejné napjaté čekání, nejistota, hloupé chování pohraničníků, jen teď a tady je to v opačném směru.

Prezident USA Biden nečekaně navštívil Kyjev. Oznámil nový balík pomoci Ukrajině

Po víc než hodině v dešti se konečně začne něco dít. To už měl vlak odjíždět. Nastává boj. Matky s dětmi křičí, že už tu čekají hodiny. Nikdo na to nebere ohled. Když se člověk protlačí malými dveřmi, jde už všechno ráz na ráz. Pasová kontrola a pak nástupiště. Člověka napadne, že kdyby někdo na polské straně jen trochu chtěl, všichni ti lidé mohli na kontrolu počkat tady v teple a suchu, do poměrně velké haly by se vešli. Jenže prostě někdo asi nechce…

Rychlovlakem až téměř na frontu

Po tomto hodně nepříjemném a hlavně po všech těch polsko-ukrajinských politických objímáních zcela nečekaném zážitku, přichází jiný, naopak nečekaně příjemný. Kyjevské obstarožní lůžkové vozy stojí sice u jednoho z nástupišť také, ale pro nás je tu i jiný, krásný, skoro nově vypadající rychlovlak Hyundai. Také důskedek mistrovství Evropy ve fotbale, kdy je Ukrajina zakoupila. Kdysi jsem něčím podobným jel z dnes téměř frontového doněckého Kramatorsku do Kyjeva. Mimochodem, rychlovlaky tam jezdí na dotek linie bojů neustále. Ani rok války tyto moc hezké soupravy nezničil.

S úlevou si jdu sednout na své místo. Elektronická jízdenka funguje, vlak je taková hezčí, modernější a v něčem i pohodlnější verze českého Pendolina. S jedinou výjimkou, nefunguje tu wifi a zásuvky na dobíjení jsou jen u každého třetího sedadla.

Válku připomene jediná věc, a to když nás osádka vlaku vítá ukrajinsky poděkováním ukrajinským vojákům, kteří na východě brání zemi před ruskou agresí. „Zvítězíme, sláva Ukrajině,“ končí krátká promluva, která se pak ještě několikrát při cestě do Kyjeva opakuje.

Jaké to je za zdmi vězeňského tábora na Ukrajině? Denní dril i povinná televize

Ukrajinská pasová kontrola je rychlá a probíhá až během jízdy do Lvova, první stanice od hranic s Polskem.

Přistupuje milá kyjevská dívka Ola. Rovnou mi říká, že rozhodně nechce mluvit rusky a proto se bavíme anglicky. Později přejdeme na ukrajinštinu. „Udělala jsem si prodloužený víkend ve Lvově,“ říká dvacetiletá Ola, která se živí jako webová dizajnérka a pracuje ve své firmě pro klienty po celém světě. Cesta do Kyjeva trvá asi devět hodin, původní asi půlhodinové zpoždění postupně doháníme, ale průvodčí se za něj přesto na každém z několika zastavení vlaku omlouvá.

Říkám si v duchu, jestli všichni čekající stihli nastoupit. Původně od hranic vyjíždějící poloprázdný rychlovlak se ovšem postupně plní. Občas jede i rychlostí hodně přes sto kilometrů v hoidně, i když tomu koleje úplně neodpovídají. Ale už to zvládá přes deset let, takže to asi není problém.

Ve vlaku je i dobře zásobený bufet, před kterým pořád stojí menší fronta, moderní toalety jsou stále čisté, na obrazovkách běží reklamy. Cestující tvoří různorodou směsku. Jsou tu i vojáci, kteří se vracejí na frontu. Jeden svalnatý blonďák má svoji jednotku, v podobě obrázku seskoku parašutistů, vytetovanou na celém předloktí. Mezi civilisty převažují dobře oblečení mladší lidé s kvalitními mobily, počítači, kteří, jak je vidět v bufetu, peníze zas až tolik nepočítají. Ti chudší asi jezdí levnějšími normálními a pomalejšími vlaky. Nebo prostě nejezdí.

Návštěva amerického prezienta Joea Bidena v Kyjevě:

Potemnělé hlavní město

První hodiny za oknem běží mírně zvlněná haličská krajina s úhlednými, ale nepříliš bohatými vesnicemi, kde se jen občas zlatě zablýskne buclatá věž kostela. Nikde ani stopa války. Po šesté se setmí, blížíme se ke Kyjevu. Vlak se stále více plní, až v něm není volné ani místečko. Stanice a města, do kterých přijíždíme, jsou téměř temná, jen občas svítí nějaké okno, nebo lampa veřejného osvětlení. Vlak poslední dvě tři hodiny jede většinou rychlostí kolem 120 kilometrů za hodinu.

Ve tmě dorážíme do Kyjeva. První chvíle ale netušíte, že jste v hlavním městě Ukrajiny. Světel je pomálu, i doma asi lidé šetří. Trochu víc osvětlení začíná až v samotném centru. Na Kyjevské hlavní nádraží přijíždíme na čas. „To je super, že jsme zpoždění ze začátku po cestě dohnali,“ říká Ola, která bydlí až daleko na předměstí. Tak jako jinde v Evropě prostě vytáhne mobil a přes aplikaci si objedná auto zdejšího Uberu.

Šokující svědectví: Zběhlý velitel Wagnerovců promluvil o brutalitě této skupiny

Na obřím nádraží ze stalinských časů se toho od doby, kdy jsem tu před deseti lety byl naposledy, moc nezměnilo. Jen uprostřed velkých čekáren přibyly nové menší západně vypadající obchody mobilních operátorů a různých občerstvení. Kromě plakátů vyzývajících ke vstupu do armády, nebo národní gardy připomínají nenormální válečnou situaci jen kontroly zavazadel rentgenem u vchodu na nádraží.

Kyjev je teď před devátou večer už vylidněný. Od jedenácti večer do páté ráno je v celém městě zákaz vycházení a ten se tvrdě dodržuje. Téměř všechno proto zavírá už kolem deváté večer, aby se lidé stačili dostat domů. Když si jdu v deset vyfotit chrám svaté Sofie z desátého století, kousek od něhož bydlím, je Kyjev úplně tichý. A všichni doufají, že takovým zůstane a že se tuto noc, jako mnoho předchozích, nerozezní sirény protileteckého poplachu následované výbuchy dopadajících, nebo sestřelovaných ruských raket. Když mi recepční hotelu přeje: „Klidnou noc,“ zní to jako přání pro nás oba.