Kliknutím zvětšíteZmíněného muže znaly před 30 lety tisíce Francouzů pod pseudonymem Max Valentin. Jeho pravé jméno bylo Régis Hauser a původně se živil jako marketingový poradce. Začátkem 90. let minulého století však proslul jako tvůrce zábavných outdoorových her známých jako lov pokladů nebo honba za pokladem, které si rychle získaly oblibu nejen ve Francii.
Princip her byl jednoduchý: Hauser někde na tajném místě ukryl předmět a popis cesty k němu zašifroval do hádanek kombinujících lingvistické hry, kartografické hlavolamy, historické narážky nebo matematické rébusy, které zveřejňoval ve svých publikacích nebo je tajuplně prezentoval na shromážděních hledačské komunity, což mu vytvářelo až mystickou pověst.
Pokladové hry představovaly v té době nový a nesmírně populární trend, jenž nastartovala zřejmě kniha anglického spisovatele a ilustrátora Kita Williamse Maškaráda z roku 1979. Williams tehdy zakomponoval do obrázkového pohádkového příběhu vodítka, vedoucí k ukryté sošce zlatého zajíce posetého drahokamy a ukrytého kdesi v Británii.
Do pátrání vstoupila smrt
Hauser alias Valentin šel stejnou cestou a ve spolupráci s umělcem Michelem Beckerem vytvořil hru nazvanou Na stezce zlaté sovy. Becker za tím účelem navrhl podobu sošky a Hauser napsal stejnojmennou knihu, do níž vložil 11 skrytých vodítek vedoucích k místu, kde sošku za nemalého osobního nasazení uprostřed noci 23. dubna 1993 ukryl.
„Ještě jsem tu jámu ani nevykopal a už jsem měl ruce od krve,“ popsal o mnoho let později onu noc francouzskému deníku Libération. „Když bylo konečně hotovo, odešel jsem a daleko od zmíněného místa jsem si dal v kavárně snídani. Podíval jsem se přitom na sebe do zrcadla a sotva jsem se poznal. Byl jsem rozcuchaný, uválený, pokrytý zeminou.“
Soška sovy pod zemí byla z bronzu, ale její nálezce měl za odměnu získat identickou sošku vyrobenou ze zlata, stříbra, rubínů a diamantů v hodnotě tehdejšího jednoho milionu francouzských franků (dnešních zhruba 3,71 milionu korun nebo 150 tisíc euro).
Vedle 11 hádanek ukrytých v knize nabízel Hauser alias Valentin svým fanouškům další klíče v podobě tajemných proslovů pronášených v „soví řeči“ na obřadních shromážděních, jež uváděla účastníky téměř do transu.
Hra Francii doslova elektrizovala, po stopě sošky vyrazily tisíce lidí. Max Valentin si užíval nebývalé popularity. Jenže s přesností tvůrce hlavolamů přesně po 16 letech od chvíle, kdy sošku zakopal, v noci 23. dubna 2009 zemřel, aniž by do té doby sovu kdokoli nalezl. Nenašla se až doteď. Stále se skrývá kdesi pod zemí a ve Francii stále existují stovky nadšenců, kteří ji hledají.
Posedlost vyvolala novou knihu
Fenomén Hauserovy pátrací hry a jakési temné mystérium, jež ji po jeho smrti obklopilo, zaujaly britskou fotografku Emily Grahamovou, a ta na toto téma vydala letos knihu The Blindest Man (Nejslepější muž). Název knihy odkazuje na jedno z Hauserových vodítek, opakující se motiv přísloví „Nikdo není tak slepý, jako ti, kdo odmítají otevřít oči“.
„Opravdu mě zajímá, jakým způsobem se tato posedlost projevuje na lidských životech,“ sdělila Grahamová britskému deníku Guardian. Příběh zlaté slovy ji podle jejích slov úplně pohltil a nejvíce ji zaujala právě až absurdní houževnatost zapojených hledačů.
„Na tom, jak někteří lidé dokážou propadnout tomuto hledání, je něco až téměř dětského, což mi připadalo lákavé,“ dodala.
Už před více než 20 lety vzniklo na tehdejších internetových fórech sdružení hledačů nazvané A2CO, jež se pokouší ve vzájemných diskusích vyřešit 11 Hauserových hádanek a určit správné místo úkrytu sošky. Sdružení má 165 členů, kteří se v různém počtu scházejí jednou ročně na výročních sjezdech, kde si během let marného pátrání vytvořili dvě frakce – první z nich jsou „daboisté“, kteří věří, že lokalitou je vesnice Dabo na severovýchodě Francie, druhou „antidaboisté“.
Je to jako droga. A možná ne jako
Grahamová nafotila od roku 2014 deset hledačů sovy a dva z nich doprovázela při jejich hledačských výpravách. „Byl s nimi spojen bohatý imaginativní svět. Fascinovalo mě, jak byla řada z nich tolikrát přesvědčena, že teď už přece musí mít sovu na dosah,“ uvedla pro Guardian.
Pátrání po sově, zdánlivě založené na logickém vysvětlení stop, ale často zavádějící hráče do světa fikce a fantazie, pro ni bylo i jakousi alegorií k její vlastní fotografické profesi.
„Dokumentární fotograf je často zobrazován jako lovec zachycující realitu. Ale řada kritiků tento pohled nepřijímá a zkoumá zaujatost fotografie. Chtěla jsem vytvořit paralelu mezi hledačem pokladů a fotografem, a reflektovat tím, jak je vlastně vztah fotografie k pravdě kluzký.“
Jedním z pátračů, s nimiž byla Grahamová v kontaktu, byl Cédric Delepaut, padesátiletý organizátor procházek za poznáním přírody po Aveyronu, jenž patřil k původní vlně hráčů první poloviny 90. let. V roce 1998 své pátrání na 10 let přerušil, ale pak zase začal, když ho náhodný rozhovor inspiroval k myšlence, že jeho původní teorie byla chybná.
„Když jsem znovu otevřel knihu, narazil jsem na vodítko, které nikdo jiný neměl, a věděl jsem, že musím pokračovat. Je to věc, která zaměstná vaši mysl nepřetržitě, dnem i nocí. Jakmile objevíte něco nového, nemůžete spát. Je to jako droga!“
Lov však také dovedl mnohé hledače k naprosté deziluzi a k pochybám, že hádanky v knize vůbec nějaké řešení mají. Jeden z hledačů dokonce propadl podle Guardianu stihomamu, že cena představuje nastraženou past a že se ho Valentin pokoušel zabít. A třebaže je zesnulý mistr her v hráčské komunitě většinou uctíván, jeho nejbližší spolupracovník a tvůrce soví sošky Becker už tak populární není – zvláště poté, co se v roce 2014 pokusil původní zlatou sochu vydražit a prohlásil, že hra po Valentinově smrti ztratila platnost (prodej sošky byl ale nakonec zrušen).
Krásný sen, ale i žaloba
Rozporuplné pocity si ze svého dvacetiletého honu za sovou odnesl také osmasedmdesátiletý pařížský inženýr v důchodu Yvon Crolet, který tvrdí, že správné místo podle hádanek našel (na úbočí hory v obci Lus-la-Croix-Haute v Drôme), ale nic tam zakopáno nebylo, protože lov prý byl od začátku podvod. Crolet v roce 2018 podal u příležitosti 25. výročí zahájení hry žalobu na Valentinovy dědice a na Beckera, aby je přiměl odhalit řešení, ale soud její přijetí stále zvažuje.
Podle Beckera Croleta frustrovalo jeho mnohaleté neplodné pátrání. Jinak odmítl jeho žalobu komentovat s odkazem na to, že ji soud zatím neprojednal. Uvedl také, že soška ve svém úkrytu stále je, ale protože ta původní už zkorodovala, nahradil ji prý nedávno novou kopií.
I Crolet však navzdory své rozčarovanosti připouští, že hra si v sobě nesla určitou genialitu. „Měl jsem z lovu sovy stejné potěšení jako z hádanek, které mi nabízela má profese,“ říká.
Podle Grahamové spočívá skutečná krása právě v cestě, nikoli v konečném cíli. Ve své knize cituje v tomto smyslu dalšího hledače: „Jde o to dívat se a vážit si světa a vidět znamení kolem sebe.“
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
