Za skutečností, že mají ve Spálově mnoho historických archiválií, stojí hlavně bývalý vědecký pracovník, místní učitel František Šustek a místní archivář Antonín Brňák. Ani jeden z nich již nežije, ale když byli na světě, udělali to, co by asi málokoho napadlo. Spálov kdysi měl svůj archiv v jedné místnosti zámku. „Místnost ale potřebovali jako klubovnu svazáci, tak se ten archiv převezl do Vítkova," uvedl Rostislav Rambousek, který přichází do spálovského archivu za dvojicí mužů, kteří jej léta spravují – Bohumilem Mikem a Josefem Malcherem.

Když Vítkov v šedesátých letech minulého století přestal být okresem, rušil se tam archiv. Něco skončilo v Opavě, něco v Novém Jičíně a mnoho věcí tam zůstalo. „Odborný učitel František Šustek tam pracoval s nějakým Jaroslavem Králem. Společně s místním archivářem Antonínem Brňákem sbalili, co tam zůstalo, a protože nebyl prostor pro žádný archiv, tak to vše učitel Šustek uschoval doma na půdě. Tam to bylo celá léta včetně regálů. Když se blížily jeho poslední dny, nechal si zavolat Bohuše Mika, který s ním byl v redakci časopisu Oderské vrchy, a řekl mu, aby se postaral o přestěhování," vzpomínal Josef Malcher, který je od roku 1996 spálovským kronikářem. „Dcera Františka Šustka přišla za mnou s tím, že její otec je dost nemocný, a tak jsem šel za kolegou Malcherem, připravili jsme místnost a začali jsme ten archiv přenášet. Dvě vlečky toho byly," připomněl chvíle z roku 1999, kdy 12. července František Šustek zemřel. Ná sledujícího roku začali archiv třídit a třídí jej prý dodnes. „Je to tak stovka stran, máme jenom na řádcích napsané, co kde je, jak se to jmenuje. Například tady jsou Poznámky Františka Šustka, ale ani nevíme, co se zatím vlastně skrývá. Kdybychom chtěli každou věc rozepisovat, tak by to bylo deset knih," poznamenal Josef Malcher, jehož strýc byl kronikářem již za první republiky. Strýc Bohumila Mika byl zase písmákem na Luboměři. „Zřejmě ten původ nás nutí k tomu, co děláme," pousmál se Josef Malcher.

Archiv obsahuje staré fotografi e, noviny, časopisy, různé archiválie a zajímavosti. Jednou z nich je například kruhový rodokmen. „Je to rarita, skutečný kruh, v jehož středu je ten nejmladší a od něj to pokračuje do minulosti," vysvětlil Josef Malcher a poté s kolegou vzali kus zažloutlého papíru a rozložili jej na zem. Uprostřed více než metr velkého kruhu bylo uvedeno jméno ženy, jediné osoby z rodokmene, která ještě žije. Kolem ní pak v různých řadách mnoho dalších jmen.

Do archivu přijíždějí Němci z bývalých německých vesnic, byli tam i lidé z Kanady. „Hodně pomáháme studentům při diplomových pracích. Oni nám pak dají jeden tiskopis do archivu," doplnila bývalá ředitelka místní školy Jaroslava Šustková, která mužům v archivu pomáhá.

„Máme to uspořádané podle druhů, nikoliv podle let," rozhlédl se po regálech Josef Malcher a opět připomněl jméno Antonína Brňáka, prý velmi pracovitého člověka, který zemřel příliš brzy, v šedesáti letech.„Myslím, že kdyby to viděl, měl by radost, stejně jako pan učitel Šustek," uzavřel Josef Malcher.