Pár let nato skončil ve vazbě a pak na sedm roků v uranových dolech. Dnes devadesátiletý Leo Žídek vypráví o svém osudu i o tom, jak minulý režim dokázal ničit nepohodlné, na školách a při veřejných besedách. V předvečer 17. listopadu hovořil v sále Fojtství v Libhošti.

Leo Žídek se narodil v rodině učitele v Dolní Lutyni na Karvinsku. V roce 1948 nastoupil do kvinty na gymnáziu v Novém Jičíně, kam se Žídkovi přestěhovali poté, co jeho otec v Dolní Lutyni rozpustil Československou stranu lidovou, aby nemohla spolupracovat s komunisty v tehdejší Národní frontě.

Rodina bydlela v Gregorově ulici nad gymnáziem. „Na gymnáziu jsem se otevřeně stavěl proti komunistickému režimu, který se dostal po osmačtyřicátém roce k moci. Jednak proto, že komunismus bylo materialistické učení, a také proto, že to bylo učení totalitní, které bralo lidem svobodu,“ popsal Leo Žídek.

Maturitní komise v roce 1952 dostala stranický úkol, aby jej jako politicky nespolehlivého nepustila k ústní maturitní zkoušce. A to i přesto, že měl za sebou zkoušku písemnou. Stalo se a v září musel Leo Žídek nastoupil do Československých stavebních závodů. „Chtěl jsem si vzdělání zkompletovat, tak jsem se rozhodl, že půjdu studovat sociologii na univerzitu do Stuttgartu. Dostat se přes hranice ale byl problém. Požádal jsem o pomoc přátele, kteří mi slíbili, že nás ještě s jedním studentem za hranice dostanou. Sešli jsme se v Brně v parku pod Petrovem,“ líčí Leo Žídek události z 18. srpna 1952.

„Dohodli jsme se, že nám za týden řeknou, jak nás převedou. Když jsme po schůzce scházeli po schodech v parku, ozvaly se za námi kroky a jen jsme slyšeli: Jste zatčeni, zvedněte ruce. Prohledali nás, naložili do auta a odvezli na ředitelství státní bezpečnosti,“ vypráví Leo Žídek s tím, že se jednalo o práci konfidentů STB.

Komunistická justice tehdy jedenácti členům údajně podvratného uskupení rozdala tresty od půl roku do patnácti let. „Bylo to vesměs za velezradu, protože jsme chtěli odejít z vlasti. Já jsem ji přitom natrvalo opustit nechtěl, ani můj kamarád. Předpokládali jsme, že se během dvou tří let vrátíme. Že režim nevydrží a budeme moci studovat tady,“ vzpomíná Leo Žídek. S lítostí pak připomíná, že komunisté zůstali v Českolovensku u moci 41 let.

Jeden rok strávil ve vazební věznici, dalších sedm let v pracovním lágru. „Doba ve vazbě byla nejhorší, ve výkonu trestu už přišlo určité uvolnění, neboť jsme se mohli stýkat i s dalšími vězni. Někteří z těch, kdo vazbu přežili a měli zkušenosti z německých koncentráků, říkali, že ani gestapo nebylo tak kruté jako STB,“ poznamenal Leo Žídek. Jako vězeň pracoval v dolech na Příbramsku a Jáchymovsku, kde se těžil uran. Tehdy jej naše země zdarma dodávala do Sovětského svazu.

V roce 1960 přišla amnestie, která se týkala i Leo Žídka. Do konce trestu mu zbývaly tři měsíce. Vrátil se k rodičům do Nového Jičína, ale zakrátko se přestěhoval do Ostravy, kde nastoupil k dlaždičům.

„Pracoval jsem do pětašedesátého roku, mezitím jsem ale odsloužil dva roky vojny, neboť mi byla vrácená občanská práva a také povinnosti,“ vysvětlil Leo Žídek. V roce 1964 se přihlásil na dálkové studium a po několika měsících udělal maturitu. Všechny předměty měl na výbornou.

Leo Žídek pak nastoupil na programátorský kurz a s pomocí přátel se dostal k Národnímu podniku Dopravní stavby. Tam působil jako zásobovač až do roku 1992. Prodělal několik infarktů, má jeden stent a dva bypassy. „To mi nebrání v tom, abych chodil mezi studenty a po besedách. Snažím se přiblížit dobu a připomínat chyby mé generace, abychom se jim mohli vyhnout,“ zdůrazňuje Leo Žídek.