Spatřit spáče na vlakovém nádraží, ať už v denní či noční dobu, kdysi nebyl žádný problém. Situace často vypadala následovně. Ošuntělá, často páchnoucí postavička natažená na lavici a kolem ní široko daleko prázdno. Čekárny na vlakových nádražích na Novojičínsku nejsou nijak velké, a tak nebylo divu, že kromě nocležníka často zely prázdnotou a cestující do nich vstoupil pouze za účelem koupit si jízdenku.

Jev, který ještě koncem osmdesátých let býval zjevný zejména ve Frenštátě pod Radhoštěm, občas v Suchdole nad Odrou po devadesátém roce začal postupně mizet. České dráhy začaly upravovat nádraží a více dbát na kulturu cestování a přechodní obyvatelé nádražních budov a jejich součástí začali rychle mizet ze scény.

Asi poslední všeobecně známou postavou, která nádraží využívala jako azyl, byl frenštátský bezdomovec Ivan Šablatura. O byt přišel v roce 1988. Kvůli tuberkulóze skončil v pražské nemocnici Na Bulovce. Tam strávil tři měsíce, další tři pak v Sirkových lázních v Rybí. Lékaři mu dávali dva roky života, tak, aby si ještě užil, utekl. Jenže neměl kam, když se vrátil do Frenštátu pod Radhoštěm, zjistil, že garsonku již obývá jiný nájemník. Skončil v azylovém domě v bývalých kasárnách. „Ten zrušili a nabízeli mi ubytování v novém azyláku Na Nivách. Slíbili mi, že nebudu muset platit,“ uvedl zhruba deset let poté Ivan, jemuž ve Frenštátě nikdo neřekl jinak, než Iša.

Nájem v azylovém domě měl být 1700 korun on tehdy dostával 2 120 korun od sociálek. „Měl jsem pobírat důchod po otci, Praha to však zamítla. A město najednou řeklo, že budu ubytování platit. Tak jsem se vykašlal na azylák a začal jsem bydlet, kde se dá. Ve sklepech, pod schody, ale hlavně na nádraží,“ pokračoval Ivan.

Vydrželo mu to dlouho, téměř deset let. Pak už jej odmítali pustit do nádražní haly či na peron. Vyměnil budovu za vagony. „Jenomže nádražáci už začali zamykat i vlaky," postěžoval si.

Podle tehdejšího sdělení zástupců společnosti České dráhy byl právě on příčinou, proč se v nádražním bufetu tenkrát nesměly prodávat alkoholické nápoje a pivo.

Dvakrát jej srazilo auto, vždy přežil. Po roce 2000 začal s několika dalšími bezdomovci bydlet v opuštěném domě nedaleko vlakového nádraží. U nádraží, jako cenného zdroje financí od cestujících se ale zdržoval téměř každodenně. Až do března 2005. Jednoho dne jej jeden ze spolubydlících nalezl bez známek života v chodbě domu. Bylo mu třiapadesát.

Oficiální vyjádření k situaci na nádražích lze sehnat jen stěží, ale tam kde byl personál stanice ochotný hovořit, zaznělo jednoznačně: „Problémy s bezdomovci nemáme a už dlouho jsme neměli.“