Člověk, který přežil holocaust, přičemž přišel o většinu rodiny. Později malíř, spisovatel a velký humanista. To byl Max Mannheimer, rodák a čestný občan města Nový Jičín.

Odhalení pamětní desky Maxi Mannheimerovi zorganizoval přesně na den rok po jeho smrti Klub rodáků a přátel Nového Jičína. Po přednesu izraelské hymny pěveckým sborem Ondráš předseda klubu rodáků Pavel Wessely v úvodním slově přivítal kromě starosty Nového Jičína Jaroslava Dvořáka také člena krajanského spolku Alte Heimat Ulfa Brossmanna, člena Mezinárodního výboru Dachau Zdeňka Pošustu, a také čestného člena klubu rodáků Kiliana Leitze, jenž se hodně zasloužil o to, že se odhalení desky vůbec mohlo uskutečnit.

„Byl jsem pověřen, abych omluvil, dceru Maxe Mannheimera, která by ráda přišla, ale v den dnešního prvního výročí úmrtí Maxe Mannheimera se konají mnohé aktivity v Mnichově, a tak nemohla přijít,“ vysvětlil Pavel Wessely.

Poté již Karel Chobot, pracovník okresního archivu stručně připomněl život Maxe Mannheimera, ktreý se v roce 1920 narodil v rodině Jakuba a Markéty Mannheimerových. Otec pocházel z Polska, matka z Uherského Brodu. Otec kdysi provozoval hostinec, později založil velkoobchod. V roce 1930 se otec zbavil hostince a koupil dům, který dnes s číslem 34 stojí na konci Hoblíkovy ulice na pravé straně.

Max Mannheimer měl čtyři sourozence tři bratry a nejmladší sestru. V Novém Jičíně absolvoval českou obecnou školu a navštěvoval později také reláné gymnázium. To ale opustil a přešel na českou měšťanku, později dokončil německou obchodní školu. Nastoupil ve Znojmě v obchodním domě.

„Politické napětí a nejistota přiměly Maxe Mannheimera vrátit se v polovině září 1938 do Nového Jičína k rodičům. V lednu 1939 rodina utekla před nacisty do Uherského Brodu. V roce 1943 nedlouho po svatbě začalo putování po koncentračních táborech. Na rampě smrti v Osvětimi vidí naposledy svou ženu rodiče sestru a dva bratry. Přežil jen on a jeho mladší bratr Edgar,“ přiblížil Karel Chobot osud Mannheimerovy rodiny.

„Po válce se Max Mannheimer vrátil do Nového Jičína, ale nikoho z příbuzných již nenašel. Zato našel novou lásku, kterou si vzal a s níž měl dceru. Ale pak, před hrozbou nové totality se vystěhovali do Bavorska. Aby se zbavil vracejících se myšlenek na válečné hrůzy, začal malovat, psát,“ pokračoval Karel Chobot s tím, že Max Mannheimer byl neúnavný zastánce lidských práv a svobod, předseda táborového výboru koncentračního tábora Dachau, který absolvoval mnoho přednášek a za své postoje získal mnoho vyznamenání.

Starosta Jaroslav Dvořák podotkl, že lidé, kteří přežili holocaust, o tom nechtěli mluvit, stejně tak o tom dlouho nechtěl mluvit Max Mannheimer. „Je to škoda. Protože stále ještě existují popírači holocaustu a vykladači různých nesmyslů. Pan Max Mannheimer o tom, někdy v osmdesátých letech začal psát a dělat přednášky a inspiroval. Dokonce i politiky,“ poznamenal Jaroslav Dvořák, na nějž navázal Ulf Brosmannn.

„Když Max přišel na svět, nikdo netušil, jaké inferno by národní socialismus mohl rozpoutat na židovském obyvatelstvu. Inferno složené z omezení, ponížení, pronásledování, nucených prací, vyhnání, týrání a zničení.

„Max Mannheimer toto vše protrpěl. Jako zázrakem přežil, stejně jako jeho mladší bratr. Po dlouhých letech, kdy o zločinech nemohl vůbec mluvit, vydal v roce 1985 Pozdní deník, který dosáhl velkého ohlasu. To již bydlel v Mnichově. Malířství a literatura byla jeho cesta ven z deprese. Často se označoval jako Bílý havran, tedy jako někdo, kdo znázorňuje zvláštnost,“ uvedl Ulf Brosmann, jenž ocenil přístup zástupců Mannheimerova rodného města, stejně, jako ho v Německu ocenili jeho příbuzní.

Po roce 1989 Max Mannheimer Nový Jičín navštívil v roce 2008, o rok později mu město přidělilo titul Čestný občan. Přijel také v roce 2013 na oslavy 700. výročí vzniku Nového Jičína. „Neohroženě a statečně tvrdil, že se dožije sta let a že je přijede oslavit do rodného města. Avšak dostihla jej nemoc. Dne 23. září 2016 zemřel,“ uzavřel stať o Maxi Mannheimerovi Karel Chobot.