Loni začátkem léta Antonín Bruckner chystal oslavu narozenin, které má 2. července. Upravoval zahradu a těšil se. Nakonec na oslavy nezbyl čas. Zhruba týden před oslavou přišli s manželkou a synem prakticky o všechno. Aby paradoxů nebylo málo, pár dnů před Silvestrem, kdy slaví narozeniny Veronika Brucknerová, dostali klíče od jednoho z Domků velké vody.

Manželé Brucknerovi bydleli devětadvacet let v pronajatém domku a vůbec je nenapadlo, že by jej někdy měli opustit. „Tam se nám hodně dobře bydlelo. Byl to velký dům s velkou zahradou. Tady je tak nějak smutno. Nevím, jestli si tu zvyknu. Je to i daleko do dědiny,“ posteskla si Veronika Brucknerová, ale vzápětí dodala, že v létě tam bude určitě hezky. „Ještě, jestli tady budou zahrádky, tak to bude dobré,“ vyslovila naději čtyřiasedmdesátiletá žena.

V domku mají všechno vybavení nové. „Z nábytku nezbylo nic, všechno se rozklížilo, bláto z matrací a povlečení nešlo dostat. Nová mraznice, lednička, oblečení, všechno se muselo vyhodit,“ pokračovala Brucknerová. Naštěstí uchránili fotky a doklady. „Fotky byly v igelitu na knihovně a doklady v tašce na peřiňáku. Byl to vysoký těžký nábytek, takže voda se tam nedostala. Zachránil se i pes. Toho si pak vzali vojáci,“ dodala žena.

Vytrvalý déšť onoho osudného 24. června Brucknerovy nijak nezneklidňoval do chvíle, kdy jim zřejmě vítr pohnul střechou. „Začalo to na nás lít vrchem a do toho se voda tlačila spodkem. To byl rachot, to si nikdo nedokáže představit,“ popisoval nečekanou situaci Antonín Bruckner. Během krátké chvíle se prý voda vevalila okny dovnitř a během několika minut ji měli po ramena. Bruckner vyrazil okno, jeho syn vyskočil ven, pak vytáhl svou maminku. Naštěstí už nebyl silný proud a voda začala rychle opadat. Oba muži chytili ženu za ruce a pustili se směrem k silnici. „Trvalo to několik minut, pak se voda začala rychle ztrácet a zbylo po ní jenom bahno. Zůstala jsem jenom v noční košili a manžel v trenýrkách. Kluk dopadl stejně. Šli jsme mokří po té cestě, jestli nás někdo nevezme někam na hůru. Nakonec nás sousedi vzali na půdu, tam jsme leželi s jejich psíky,“ vybavovala si dramatické chvíle Brucknerová.

Ráno je čekala doslova apokalypsa. Na zahradě bylo dřevo, nábytek a další věci. Dům byl na odpis. Nějakou dobu bydleli v aule VŠV a od prvního září je obecní úřad ubytoval ve školce. „Týden jsme po té hrůze byla mimo. Teď jsem moc ráda, že máme kde bydlet, i když si tu zatím nemohu zvyknout. Už ať je to jaro a člověk může vylézt ven. Ale musím uznat, že starostka a ostatní lidi se starali. Za to jim patří velký díky. Jsem vděčná za všechno, co jsme dostali. Ten dům byl pro mě vlastně takový pěkný narozeninový dárek,“ pousmála se Veronika Brucknerová.