Další směr životní cesty Arnošta Lacka nasměrovaly nejen osmičky v datu, v čísle vlaku, který měl 108, či konečném počtu obětí. On totiž v osudný den vstával v osm hodin.

O sobotním výročí ve Studénce čtěte zde.

„Jeli jsme s mou tehdejší přítelkyní, dnešní manželkou, z Karviné do Olomouce na umělé oplodnění. Tam už jsme nedojeli. Co se stalo, dnes už ví každý,“ učinil pauzu Lacko. Mnoho z nárazu si nepamatuje. „Měl jsem zlomené tři obratle, tři žebra, hrudní kost, dořezané ruce, což mám doteď. Následky mám doposud,“ pokračoval Lacko, který byl celý rok na nemocenské a doposud chodí na rehabilitaci.

Jeho manželka nedopadla při srážce o mnoho lépe. Měla zlomená záda, na zádech má sto stehů. Lackovi se i přes hrůzu, která je potkala, nevzdali a i přes handicap, který měli, jeli na umělé oplodnění znovu. Už ale ne vlakem, nýbrž autem.

„Měl jsem na sobě takový krunýř, manželka se o mě musela starat, sprchovat mě, ale i přesto jsme jeli. Moc jsme to dítě chtěli. I kvůli tomu manželka dneska nemohla přijít. Doma se totiž stará o čtyřdenní dítě,“ pousmál se mírně Lacko, jenž v průběhu uplynulého roku přišel i o práci.

Lacko: Byla to hrůza, lidé leželi a sténali

Na střetnutí Lacko přijel vlakem. Důvod byl prostý, finanční. „Jinak bych si do vlaku nesedl. Je to pořád tam. Stačí, když vidím nad sebou most a už mi není dobře,“ popsal své pocity mladý muž.

V osudnou chvíli seděli s manželkou v prvním vagonu. „Pamatuji si, že jsem vedle sebe měl díru, ale jak jsem se dostal ven, nevím. Byl to šok. Manželku jsem tam nechal, až pak jsem ji uviděl ležet u nějakého křoví na štěrku. Potom ke mně dolezla, celá rozřízlá. Měla šok. Pořád jen hledala botu, kterou ztratila,“ připomněl si nejhorší chvíle života Lacko.

„Byla to hrůza. Ti lidi tam leželi a sténali. Přišel tam ten strojvůdce a pořád opakoval, že za to nemůže, že brzdil a tak. Bylo to hodně šílené,“ povzdechl si Lacko.

O tom, že by se po roce přijel podívat na místo tragédie, nepochyboval. „Přivezla mě tady od nádraží nějaká moc hodná paní, protože jsem nevěděl, kde to tady najdu. Jeli jsme přes ten most, co na nás spadl a tehdy to na mě přišlo. Musel jsem se chytit té ručky v autě. Ale dneska jsem tu chtěl být. Chci se na to místo podívat a konec. Tím to chci ukončit,“ řekl rozhodně mladý muž, který věří, že čas všechno spraví. „Nemám sice práci a peníze už taky docházejí, ale je tady to dítě. Věřím, že bude líp,“ uzavřel.